Stařenka-průkopnice bydlí na samém kraji Olomouce v tom nejbělejším bytě, jaký jsem v životě viděla. Bílé stěny, zářivě bílá podlaha, bílé záclonky v oknech s bílými rámy, na smetanovém koberci v obýváku zařízeném bílým nábytkem rozlehlá pohovka z bílé kůže. Prostor, v jakém se její afroamerický manžel (jak mu říkala) musel fakt vyjímat. Já se takhle vycíděných prostorů trochu bojím. Rozpačitě jsem si na rohožce pět minut otírala boty a pak se vydala v ponožkách přes nablýskané linoleum ke kuchyni, v duchu se děsíc, jestli tu něco neušpiním svým pouhým dechem.
I kafe, které mi stařenka uvařila – na stříbřitě bílém kávovaru – bylo bělostné.
Paní Jindřiška mě, když se mi ozvala, zaujala už svým jménem – stejným jako to, které jsem kdysi dala hrdince svého románu Dej mi ty prachy. Moje Jindřiška si v Americe zanedlouho začala říkat Gin, aby její jméno lidi vůbec dokázali vyslovit. Chystala jsem se zeptat, jak si tahle paní Jindřiška říkala v Bavorsku. (Prý Jindra...)
Byla čiperná – kdyby mi sama neprozradila, že je jí osmdesát pět, hádala bych jí kolem sedmdesáti. Měla hladkou pleť, byla upravená – a buď používala ty nejskvělejší zubní protézy, jaké kdy lidstvo vyrobilo, anebo si i ve svém věku zachovala většinu vlastních zubů. Mám velkou slabost pro starší – teda spíš staré – lidi, kteří se o sebe dokážou postarat, kteří mají všech pět pohromadě a nevyžadují neustálou péči příbuzných nebo profesionálů. Jistě, vím, že ti, kdo neustálou péči vyžadují, za to obvykle nemůžou. Ale ať už je to politicky korektní, nebo ne, paní Jindřiška mi byla sympatická. Nemohla jsem se dočkat, co mi poví.
Po mailu jsme se dohodly, že bude nejlepší, když si její vyprávění rovnou nahraju na magnetofon, bude to nejrychlejší. Stačí, tvrdila, abych pak záznam přepsala na stroji – a budu mít základ pro ten román! Nebyla jsem si tím tak jistá, ale nechtěla jsem Jindřišku vyplašit. A tak jsem teď položila e-magneťák na ubrus svítící bělobou a povzbudila ji k vyprávění.
A paní Jindřiška vyprávěla. A vyprávěla. A vyprávěla. Narodila se ve vesničce na Hané, kde prožila válku (vyslechla jsem víc, než mi bylo milé, o jejích nejranějších letech, o tom, kam chodila do školy, jak se učila – výborně, samozřejmě, všichni ji chválili! --, o panu katechetovi, o přípravách na válečný hladomor a zavařování vepřového, o válečných zabijačkách, za něž málem položil život místní veterinář, který pokaždé musel napsat potvrzení, že prase trpí červenkou, o mužských, kterým zlomila srdce – byla tak krásná, až se tajil dech --, o chlapci, za kterého se nakonec provdala, a z něhož se vyklubal násilník, který bil ji i děti).
Mluvila s příjemnou dikcí a v ucelených větách – bývala učitelkou --, a její příběh nebyl nezajímavý, vždycky mě potěší, když se dozvím něco nového o starých časech z úst lidí, kteří to prožili na vlastní kůži. Jen mi v něm chyběl Afroameričan.
Po necelých pěti hodinách, když už dávno byla rozvedená, manžel byl znovu ženatý, děti dospělé, paní Jindřišce táhlo na šedesátku a měla za sebou několik nepovzbudivých polo-vztahů s chlapy, z nichž jeden byl horší než druhý, konečně odjela do Bavorska.
Psal se rok 1986, Gorbačov už byl u moci, ale do Německé spolkové republiky se dalo cestovat jen s velkými obtížemi a na pozvání. Pozval ji jakýsi hoteliér, chlapík, kterému odpověděla na seznamovací inzerát v Süddeutsche Zeitung a se kterým si nějaký čas dopisovala. Líčila mi, jak příšerné to bylo, projíždět vlakem kolem zátarasů z té zadrátované zemičky jménem Československo. A ještě příšernější pak byl šok z chlapíka, za kterým jela: byl nejmíň o dvacet let starší, než jí přiznal, smrděl, lascivně slintal a bydlel v posledním patře svého hotelu, v příšerně špinavé díře.
Hned první ráno po probdělé noci, kdy se jí ošklivostí chtělo blít, vzala paní Jindřiška hadr a smeták a v celém bytě mu uklidila. Vypulírovala koupelnu, kuchyni, obývák, ložnici. A když leštila okna, z kterých byl výhled do ulice, spatřila dole urostlého černocha v bílé čepičce, jak prochází mezi auty.
Konečně! vydechla jsem. Na scéně se objevil Charles (tedy Čárr-les, jak mu paní Jindřiška říkala). Když se hoteliér den nebo dva nato opil v hospodě a počůral se do kalhot, poskytl Charles Jindřišce útočiště. Byl tady na americké vojenské základně – do armády se přihlásil v sedmnácti, bojům druhé světové války zázrakem unikl, ale těsně po jejím konci ho odveleli do Evropy, aby tam udržoval mír.
Charles byl o pět let starší než Jindřiška, narodil se v roce 1922 ve státě Alabama. Tady mě paní Jindřiška zklamala. O jeho dětství a mládí nevěděla nic. Vykládala mi, že tam jeho maminka, svobodná matka pěti dětí a bohabojná baptistka, vlastnila bohatý statek. Jak je možné, že žila deset let s černochem z amerického Jihu a neměla sebemenší tušení, jak to na americkém Jihu vypadalo v dobách jeho dětství a dospívání? Těžko říct. Možná jí o tom Charles nechtěl mnoho vykládat, možná na to i on chtěl zapomenout. Každopádně měl za sebou dvě neúspěšná manželství – s běloškami --, měl tři dospělé děti a docela dost peněz. Krom toho měl šarmu, že by ho mohl čepovat po litrech, a touhu začít s ní nový život. Paní Jindřiška se -- jak tvrdí – poprvé v životě hluboce zamilovala.
"A... a... a... co... ehm... co v posteli?" Zrudla jsem, ale musela jsem se na to zeptat. Když vám dáma, která už před pěti lety překročila osmdesátku, vypráví o sexu s černochem, špicujete uši.
"No, víte," řekla Jindřiška, "on byl po mrtvici. Pár let předtím dostal mrtvici, takže o tohle tady nešlo. Já byla ráda! Sex mi nikdy moc neříkal, a on byl na mě hodný."
Charles v době jejich seznámení neměl vyřešené všechny srdeční a rodinné problémy, a tak mu pomohla při rozvodu. Vzápětí se vzali. Žili spolu skoro deset let – nejdřív v Bavorsku, pak v Olomouci, a pak jí Charles umřel. Paní Jindřiška si vzala z úkol střežit jeho památku – má všechna jeho vojenská vyznamenání, zapíchaná do nebesky modrého polštářku, a s oblibou zdůrazňuje, jak nesmírně k nim byl osud milostivý: vždyť kolikrát se mohl změnit tok jejich životů, na kolika rozcestích mohli zabloudit – a to by se nikdy nepotkali! Byla jsem z toho naměkko.
Záznam byl víc než šestihodinový, když jsem se konečně rozloučila – s tím, že přenocuju u kamarádky a ráno se domluvíme, co dál.
Kámošku Lucku jsem přinutila zůstat vzhůru do půl třetí. Lámaly jsme si hlavu, jak s příběhem naložit. Byl docela jiný, než jsem čekala, a upřímně řečeno, nijak úchvatný mi nepřipadal. Mnohem víc než stařenčino filosofování nad osudem, který je po mnoha protivenstvích přece jen dal dohromady, by mě zajímal Charlesův životní příběh. Ale o tom paní Jindřiška věděla pramálo. Mnoho mi neřekla ani o jejich spolužití – tvrdila, že v posledních pár letech v Olomouci, když už byl hodně nemocný, ho nepouštěla ven, "aby mu lidi neublížili, když je černý". Ale na žádný konkrétní incident, který by dokládal, že je Olomouc pro černocha nebezpečná, se nerozpomněla. Šťouchala jsem do Lucky, ať mi pomůže myslet: toužila jsem paní Jindřišce udělat radost – už proto, že "Afroameričanovi" Charlesovi, chlapíkovi, který to v životě zaručeně neměl lehké, svou láskou zpříjemnila posledních pár let.
Nakonec jsme na to přišly: napíšu novelu, v které se budou střídat životní příhody Jindřiščiny se vším, co zažíval Charles. Jeho příběh si, pravda, budu muset dobásnit, ale když se ponořím do historických pramenů, mohlo by se to povést. Spojnicí tu bude touha po čistotě. Paní Jindřiška je, jak jsem se sama přesvědčila, fanaticky čistotná, a líčila mi, že i Charles na sebe nesmírně dbal. (To jsem často slýchala i z jiných zdrojů: černoši na americkém Jihu, pokud si chtěli vážit sami sebe, museli urputně bojovat proti všudypřítomnému prachu, bahnu, špíně.) Charles byl prý tak úzkostlivě čistotný, že když se mu udělal hnusný bércový vřed a páchla mu noha, radši si ji nechal uříznout, než aby ten smrad snášel.
Ostatně – nebýt ochoty paní Jindřišky umýt okna v bytě úchylného hoteliéra, nikdy by se s Charlesem nepoznali...
Nepatřím k autorům, kteří něco takového dokážou sepsat za čtrnáct dní, ale rozhodla jsem se, že se do Jindřiščina příběhu pustím. Byla mi něčím ohromně sympatická a já jí toužila udělat radost.
Nadšeně jsem se vypravila za ní.
Posadila mě, jako včera, za stůl v kuchyni a položila přede mě papír, který prý musím podepsat. Nevěřícně jsem si ho přečetla. Stálo na něm, že za žádných okolností nesmím využít nic ze zvukového záznamu, který jsme včera natočily, a to ani jako inspiraci, bez Jindřiščina písemného souhlasu. Nesmím její příběh napsat či vyprávět v jakékoli formě, nesmím ho prodat, darovat ani zapůjčit... a pokud mi Jindřiška přece jen dovolí z příběhu něco zplodit, neučiní tak, dokud nedostane 5000000,00 (slovy: pět miliónů) Kč.
"Proč jste mi to celé teda vyprávěla, když nechcete, aby z toho byla knížka?" zeptala jsem se nevěřícně. Docela mě to ranilo. Ne proto, že přijdu o příběh (vždyť stejně za moc nestál), ale proto, že jsem se tak snažila vymyslet, jak stařence udělat radost – a ona mě teď považuje za harpyji, která jí storku ukradne.
V následujících dvaceti minutách vyšlo najevo, že paní Jindřiška sice touží, aby se její příběh stal románem, ale nevěří, že román napíšu podle jejího gusta. Cokoli hodím na papír, jí musím okamžitě poslat, ona to přečte a schválí – anebo ne. Když se jí má práce nebude líbit, budu muset začít zas od začátku, dokud s tím nebude spokojená. Ona by román napsat nedokázala a od svých osmnácti nepřečetla jedinou knížku (opravdu: nikdy neslyšela o Škvoreckém, Hrabalovi, Kunderovi, Topol byl pro ni pouze strom – a o mně se dozvěděla jen díky mým blogům: informovala mě, že já přece romány nepíšu) – ale kvalitu mého psaní dokáže posoudit. A těch pět miliónů? No, namastím si přece na jejím příběhu kapsu a ona potřebuje něco do stáří.
Pokusila jsem se stařence vysvětlit, kolik peněz autor za běžných okolností dostane za román (když se prodá tisíc výtisků, dostane autor kolem dvaceti tisíc, před zdaněním), ale trvala na svém. Příběh mi prodá třeba hned. Ale pokud ho snad chci zadarmo, mám smůlu. Vždyť je to celý její život, všecinko, co na tom světě má! Snad si nemyslím, že mi ho předhodí jako psovi kost.
Vymazala jsem šestihodinový záznam z předchozího dne a s neochvějnou zdvořilostí (fakt se musím pochválit) jsem se s Jindřiškou rozžehnala. Román ani novelu psát nebudu (i když bych klidně mohla, stačí změnit jméno a pár podrobností, jako jsem to udělala v blogu, a jsem z obliga). Úžasný příběh paní Jindřišky a jejího Afroameričana je stále ještě k mání. Za pět melounů.
