Ve sdíleném domě v naší čtvrti jsme prožili krásný Nový rok. Naučila jsem se, jak říct "Šťastný nový rok" v jorubštině – Equaa dun (pozor! stačí to vyslovit maličko nepřesně a oznamujete lidem něco nepublikovateného) a skutečně to vypadalo, že aspoň pro "komunitu" v našem domě bude nový rok šťastnější. Už proto, že Číslo Jedna je v lochu a jeho přítelkyně prozatím v bezpečí. (O tom, co se stalo o vánocích, píšu v blogu Číslo Jedna, vlastenectví a neveselý předvánoční čas.)
A pak se najednou, ve tři hodiny ráno, celý dům rozezvučel dobře známým rytmem konžského (či jakého) rapu z jediného cédéčka, které si Číslo Jedna přehrával do zblbnutí. Když tady ještě byl...
Pomočené prkýnko v koupelně hrůznou novinu potvrdilo: Číslo Jedna se vrátil!
A vrátila se i – tušíte kdo? Jeho nešťastná krajanka. Potkala jsem ji v kuchyni, jak haraší hrnci. Se sklopenýma očima kývla na pozdrav. Toužila jsem se jí zeptat na milion věcí, ale bylo zřejmé, že se stejně nic nedovím. A tak jsem, tak jako ostatní lidi v domě, jen vzala na vědomí, že je zpátky – a že se soud s Číslem Jedna nikdy konat nebude. Zdálo se, že se z té vánoční nakládačky vzpamatovala, ale nemohla jsem si ji pozorně prohlížet – a na lidech s hodně temnou pletí jsou podlitiny špatně vidět.
V noci ji Číslo Jedna ztřískal. Bušil s ní (podle zvuků soudě) o zeď, mlátil do ní pěstmi a posílal ji do pekla. K. a mně, když jsme to poslouchali, připadalo, že větší peklo než u něj krajanka sotva najde. Vyrazil ji z baráku a podle osvědčeného receptu ji vykopal přes ulici až za roh.
Druhý den navečer tu byla zas...
A já se musím sama sebe ptát: Proboha, proč je tak pitomá? Dobrá, možná ho skutečně miluje (není snadné si to představit, ale divné jsou cesty lásky), možná se jí tak strašně stýská po domově, že člověk, který jí ho připomíná, si může dovolit prostě cokoli, a ona se k němu pořád bude vracet. Na rozdíl od mnohých násilníků jí Číslo Jedna nenosí růže a určitě jí nevykládá, že ji miluje a že bez ní nemůže žít... Fakt divné.
Každá civilizovaná země se ze všech sil snaží zařídit to tak, aby se znásilněné nebo zbité ženy nemusely bát volat policii. Tak jako v mnohých jiných věcech je Británie i v tomhle jednička. Je tu řada speciálně vyškolených policistek a ty ženám, kterým někdo ublížil, dovedou poradit, pomoci, ale taky nabídnout porozumění nebo si s nimi poplakat. Policistu, který by si dovolil jakkoli komentovat nepříjemné zážitky žen, které ho zavolaly na pomoc, by si okamžitě podali nadřízení. Poznámky typu "Jo? Vás už zase znásilnili? To už je chronický, nezdá se vám? Asi si o to koledujete," ze strany policistů žádná žena nemusí poslouchat už pár desítek let. I s "chronicky" zmlácenými ženami a dívkami (těmi, které si o to doopravdy koledují) se zachází s velkým respektem a velmi profesionálně. Jistě, i z tenhle přístup se může proměnit v protivnou rutinu, ale za to policisté a sociální pracovníci opravdu nemůžou.
Jako jediný taxikář ženského pohlaví jsem při své práci u Caravan Cars běžně vozila zmlácené ženské do útulků. Obyčejně to byla práce pro vraha – útulky bývají dobře schované, aby je nenašli násilníci. Jak je má najít taxikářka, to byla záhada. Ani sociální pracovnice, které nakládaly ženské s dětmi a všemi věcmi do vozu, obvykle nevěděly, kde přesně je hledat. Útulek měl adresu třeba 458A Minnow Road... a nacházel se dobře půl míle od čísla 458 na Minnow Road a ještě byl vchod za rohem. (Nemusím říkat, že v naprosté většině případů se dům s nějakým číslem a označením A nachází hned vedle domu s tím samým číslem, ale bez A.)
Jednou jsem vezla zmlácenou Angličanku. Její skotský manžel zmlátil nejen ji, ale i tříleté dítě a – věřte tomu nebo ne – rozbil tvářičku čtyřtýdennímu miminku. Nemohla jsem útulek zaboha najít. Navigace ho neznala, na mapě nebyl, náš dispečer mi poradil, ať "pořádně koukám". Bloudila jsem kolem pár bloků dobře čtvrt hodiny, a pokaždé, když jsem zastavila a zkoušela se ptát chodců, dívka ztuhla. Řekla mi, že už nikdy nebude moci promluvit se žádným mužským, zbláznila by se strachy... Teď jen doufá, že se už nikdy nebude muset na chlapa podívat.
A víte co? Uplynulo půl roku a já jsem vezla – do jiného útulku – tu samou Angličanku. Její manžel zmlátil ji, tříapůlleté dítě a – teď – sedmiměsíční miminko. Nevím, jestli mě poznala. Seděla schoulená do sebe a roztržitě hladila po vláskách mladšího syna s tvářičkou zalepenou náplastí. Neměla jsem to srdce se jí ptát, co se stalo – a jak je možné, že se k partnerovi vrátila.
Podobných případů jsem na vlastní oči viděla několik. Moje sousedka v New Yorku, Češka, si našla Američana – a ten se každý týden jednou nebo dvakrát zfetoval kokainem. Pak záleželo na tom, jestli se rozčilí. Když ne, bylo všechno v pořádku. Pokud ano, rozmlátil nábytek a Lenku – drobounkou černovlasou dívku – otloukl o zeď. Obyčejně nechtěla volat policii v domnění, "že se Barry uklidní". Ale vypracovaly jsme poplašný systém: Když Lenka zabuší na zeď v určitém rytmu, mám volat 911. Volala jsem poldy několikrát. Pokaždé Barryho zadrželi – a Lenka pak běžela na policii a zaplatila za něj kauci...
Zbavila se ho, to ano, ale až po sedmi, osmi letech. Našla si snesitelnějšího partnera a od té doby nechápe, proč s Barrym vydržela tak dlouho.
Něco podobného se teď zřejmě děje s krajankou Čísla Jedna. Snad i ona časem přijde k rozumu a přestane za ním chodit. Ale zatím na to není připravená. Kolikrát ji bude muset zmlátit do bezvědomí, než připravená bude, to nevím, Afričanky prý mají tuhý kořínek.
Ale momentálně ji žádná síla, žádná pomoc zvnějšku, žádný skvěle vypracovaný systém služeb pro týrané ženy nezachrání.
Fakt nevím, co se s tím dá dělat.
