Proč jsou černoši líní

Vstali jsme pozdě – ve čtvrt na sedm. Když se v tropech takhle dlouho válíte v posteli, dá se předpokládat, že se při práci na farmě pořádně zapotíte. Než jsme na farmu dorazili, vyšplhalo se smířlivé ranní slunce do čtvrt oblohy a proměnilo se v krutého boha, v dravého ptáka, který vás zobanem kloval do hlavy a pařáty vám z ramen rval cáry kůže. Celé pole – teda spíš kus země připomínající úhor zarostlý usychajícím křovím, z kterého občas trčela polovzrostlá olejová palma, bylo třeba vyčistit a osázet kasavou. Kasava je skvělá plodina – roste všude. Stačí vzít dvoumetrové stonky zbylé ze sklizně, nasekat je na dvaceticentimetrové kousky, pak dvakrát kopnout do hlíny, do jamky jeden kousek hodit, zahrnout ho hlínou – a je to. Za pár měsíců, až na to budete mít náladu, můžete sklízet. I když pole totálně zanedbáte, kasava roste dál.

Pole bylo asi dva kilometry vzdálené a já k němu dorazila pomalým krokem, v doprovodu žen, z nichž každá nesla na hlavě asi tak půl metráku kasavových stonků. Mně nic nést nedovolily – už před časem nevěřícně ohmatávaly vršek mé hlavy: mám ho, tak jako většina bělochů, vyboulený. Mí příbuzní z kmene Oza mají snad všichni na hlavě plošinku. Plošinka je navíc vypolstrovaná tuhými kudrnatými vlasy a skvěle se hodí k nošení nákladů. Já když si postavím na hlavu kanystr s vodou, neřku-li takový obrovský kulatý plech, kterému se tu říká "headpan" a na kterém můžete nosit cokoli od písku po nemluvňata, začnu do dvou vteřin skučet bolestí a ještě dlouho si třu ten hrbol na lebce.

Muži už pole čistili – vysekávali křoví mačetou a házeli ho na hromadu, která podivně praskala. Až po chvilce jsem pochopila, že je to oheň. Nekouřil – křoviny byly vyschlé, a venku bylo takové vedro, že jste se k němu museli hodně přiblížit, abyste cítili jeho žár.

Nasekaly jsme kasavové stonky na kousky – tuhle činnost jsem bez problémů zvládla, ač jsem pracovala asi tak pětkrát pomaleji než všechny ostatní. Myslím, že jsem ženy dost zdržovala. Pokaždé, když se mi povedlo přeseknout stonek, zastavily se v práci a obdivně zamručely. Prý mi to jde úžasně! To je fuk, že kde já přeseknu jeden, přeseknou ony čtyři najednou...

Pak jsem pomáhala kasavu sázet. Dostala jsem motyčku (tu krátkou, africkou, která vás nutí přelomit se v pase a pracovat s hlavou u kolen) a za všeobecného obdivu zasadila tři odřezky stonků.

Pak se mi udělalo trošku šoufl. Vlastně mi nic nebylo, jen se mi zatočila hlava, podlomila se mi kolena a já vykoktala omluvu a zhroutila se pod nejbližší palmu.

Tam jsem v polostínu ležela a potila se jak vepř, dokud nebyla kasava zasázená. K. mě podložil dvěma košilemi, aby na mě nešli mravenci, a ostatní členové rodiny co chvíli přerušili práci, aby se nade mnou soucitně zastavili, udělali "ts-ts-ts" a polili mě vodou. Od doby, co se Nigérie zbavila kolonizátorů, sice v Benin City mnoho bělochů nevidíte, ale každý ví, že běloši v Africe mají podivný zvyk: zničehonic v obličeji zfialoví, seknou sebou – a pak je třeba je odeslat v zinkové rakvi do Evropy.

Přežila jsem. A večer – i po mnoho dalších večerů – se o mém pracovním nasazení vyprávěly legendy. Jsem prý děsně šikovná a všechnu kasavu jsem zasázela sama. Nejdřív jsem myslela, že si mě dobírají, a zahanbeně mručela. Ale K. mi vysvětlil, že vůbec ne – všichni jsou nadšení z toho, že jeho manželka spolu s nimi na farmě pracovala... a že se po čtvrthodině zhroutila pod palmu? Kdo by si takových detailů všímal?

A tak se stalo, že jsem u K.-ova příbuzenstva získala pověst velkého pracanta. Vhledem k tomu, že v Benin City jen málokdo viděl bělocha zblízka, spolu se mnou ji získali i všichni lidé z "Bílé země". A protože má K. příbuzné skoro po celé Nigérii, výrazně jsem napomohla mezi domorodci rozšířit přesvědčení, že běloši fakt dovedou vzít za práci.

Myslím, že díky podobnému principu, jen obrácenému naruby, se mezi mnohými domorodci v Evropě rozšířilo přesvědčení, že černoši jsou lenoši. Mí afričtí příbuzní si přáli mě obdivovat, zbožňovali mě od pohledu a bylo jen málo věcí, kterými bych si to u nich mohla pokazit. Takového obdivu se od evropských domorodců dočká jen málokterý Afričan, kterého jeho manželka z kmene Čechů, Slováků nebo třeba Rakušanů přivede ukázat příbuzným. Evropští domorodci Afričana sledují, tak jako ti afričtí sledovali mě, ale k jeho počínání obyčejně nebývají tak shovívaví. Mí příbuzní třeba K., až na výjimky, odmítají, a i někteří z mých dobrých přátel si na něj museli zvykat, než si ho zamilovali. (Jednou ho jedna známá požádala, ať spálí uschlou trávu z vrcholku hnojiště. K. se nadšeně pustil do úkolu a spálil, ehm, i pár kilo hnoje. Prostě nevěděl, že se to v Čechách nemá dělat – a hnůj, jaký známe v Evropě, v Africe neviděl. Vysvětlila si to snad moje známá jako úžasnou, byť špatně zaměřenou píli ze strany K.? Nevysvětlila. Ještě dva dny si držela nos a vykládala všem, že ten můj černoušek je vážně děsně blbej...)

Po Evropanech v Africe se obvykle neočekávalo, že budou těžce fyzicky pracovat. Po Afričanech v Evropě – a Americe – ano. Smutný fakt, že ještě před padesáti lety bylo v takovém USA skoro nemyslitelné, že by černoch vykonával jinou práci než fyzickou, jako by zamrzl v lebkách příliš mnoha mých bílých soukmenovců z východní Evropy. Od čeho asi tak pochází úsloví "makat jak barevnej?" Když někteří z mých soukmenovců vidí černocha, který – v tom okamžiku – zrovna fyzicky nepracuje, zaradují se: "Vida, další líný (slovo na n)."

Fakt je, že černoši, které v Evropě nejčastěji vídáte, jsou možná občas... doopravdy líní. Ti, co poctivě pracují, jsou obvykle zavření někde v místnosti a není je tolik vidět. Ti, co postávají na nárožích a provozují bůhvíco, jsou mnohem nápadnější.

A pak – jsou to emigranti, žijící v cizí zemi. Leckdy se cítí vykořenění, leckdy totálně zklamaní z toho, s čím se po složité anabázi do "Bílé země" setkali. Většina z nich naivně očekávala něco docela jiného. Nevěděli možná přesně co, ale rozhodně ne tohle. To k pracovnímu nadšení nepřispívá.

Nejpříšernější lenoši, jaké jsem na vlastní oči viděla, bydleli v polovině osmdesátých let v lágru v Traiskirchenu. Lenora tu byla všeobecná, zmocňovala se bílých, černých, šedých, nahnědlých. Neměla co dělat s věkem ani národností. Měla co dělat s pocitem bezvýchodnosti, který se spousty uprchlíků zmocňoval. V lágru jsme měli střechu nad hlavou, třikrát denně jídlo, dvakrát týdně horkou vodu ve sprchách, lékařskou péči. Kdo neměl oblečení nebo boty, dostal je od charity. Hotové peníze už se v lágru nerozdávaly nikomu.

Mohli jsme pracovat – nesměli, ale mohli – a každé ráno, už od pěti hodin, chodily davy mladíků na "stojku" před lágrovou bránu. Přijížděli tam Rakušáci v autech a odváželi si lidi na práci – obvykle fyzickou, samozřejmě, nepříliš kvalifikovanou a mimořádně špatně placenou. Jenže mladíků před branou okounělo třeba i několik set, Rakušáků přijíždělo nanejvýš pár desítek. Ti, které si nevybrali, se pak vraceli zpátky na cimru, lehli si do postele, často i v botách, protože jim to bylo fuk, a celý den nic nedělali. Když šel někdo na stojku desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát – a pak se zas bezúspěšně vrátil na cimru, obvykle ho to přestalo bavit. Potom už z cimry skoro nevycházel – vstával jen, aby si došel pro snídani, oběd a večeři. Takhle žil po mnoho týdnů, měsíců, dokonce i let. A to byl lágr Traiskirchen oproti dnešním uprchlickým lágrům hotová pohádka. Skoro všichni jsme se nakonec někam dostali, získali jsme azyl v Rakousku nebo odjeli do Ameriky, Kanady a Austrálie.

A já osobně znám několik lidí – Čechů, Poláků, Rumunů --, kteří strávili osm měsíců v lágru vleže na zádech, ale jakmile dostali azyl v nové vlasti, začali makat jak barevní... Ztratili pocit, že jen přežívají, a začali si zařizovat život. Konečně měli naději.

Souvisí sázení kasavy v Nigérii s uprchlickým lágrem? Nejsem si jistá. Vlastně jsem chtěla říct jen to, že mnohé věci jsou jiné, než jak na pohled vypadají. A taky jsem se chtěla pochlubit, jak mi šlo africké farmaření.