Princip čarodějnice

Susan mi nabídla kus vařeného jamu s pikantní omáčkou z rajčat a papriček. Už už jsem se chystala zakousnout do té dobroty, když tu se ve dveřích do kuchyně objevil K. Vyrval mi jam z ruky, mrsknul s ním zpátky na talířek a zamířil s ním do našeho pokoje.

"Díky moc! Díky! Díky! Je to moc dobrý! Moc!" zavolal na Susan. Vzápětí smetl jam i s omáčkou do odpadkového pytle a ten třemi uzly zavázal.

"Ať tě ANI NENAPADNE od ní něco vzít a SNÍST to!" pustil se do mě šeptem. "Ať tě to ANI NENAPADNE. Všechno si od ní vem, zdvořile poděkuj a okamžitě to vyhoď. Nevíš, z jakýho je kmene?"

"Ale no jo."

Idylka, které si užíváme v našem posledním bytě (přesněji řečeno komunálním domě, ve kterém nás v šesti místnostech bydlí dohromady devět nebo deset, možná jedenáct) od okamžiku, kdy se jistý mladík jménem Adebayo seznámil s K. a přestal mě poránu znásilňovat, utrpěla povážlivé trhliny.

Dvě Jamajčanky, které bydlí díky kruté shodě náhod v místnostech nad sebou, pocházejí, jak se ukázalo, z té samé vesnice, dokonce spolu chodily do jednotřídky. Nikdy proti sobě nic neměly, jen se po celou dobu tak trochu předháněly v tom, která má lepší šaty, lepší známky a lepší ctitele. Co může být horšího, než se po letech setkat v baráku, ve kterém bydlí pracující chudí, lidé natolik neschopní, že si ani nedokážou vyběhat podporu od státu? Jamajčanky by se – obě – nejradši propadly do podlahy, pokryté prošlapaným kobercem, a protože to nejde, aspoň obě dělají, že ta druhá tam není.

Pak tu máme tajuplného pana Neděli. Mladého Nigérijce, který bydlí (v počtu jeden až dva, možná tři) v pokoji nad schody. Pan Neděle je prostě ideál, protože ho nevidíme. Viděli jsme ho zatím jen jednou, když se sem nastěhoval. Od té doby po něm není ani vidu, ani slechu, jen jednou za čas se rozsvítí světlo v jeho pokoji anebo z okna, které bylo ještě včera zavřené, vyvlaje bílá záclona. Teda: Neděle by byl ideální, jen kdybychom si mohli být jistí, že tady skutečně žije a v kolika exemplářích se vyskytuje. Takhle některé složky naší domácnosti nabyly přesvědčení, že je to duch.

Duch Neděle ovšem bledne před Susan. Susan je čarodějnice. Nemůže o tom být pochyby: shodli se na tom obě znepřátelené Jamajčanky, Adebayo i K. Ani jeden mi není schopný vysvětlit, proč si to myslí. Susan nemá na viditelném místě bradavici (zatímco jedna z Jamajčanek má bradavici přímo na nose), nekvrdlá pořád cosi v kotlíku a nemumlá si nad tím tajuplná slova (to s oblibou dělá druhá Jamajčanka) ani nevlastní černého kocoura (v našem baráku nesmí mít zvířata nikdo). Prostě čarodějnice je a basta.

K., který má obvykle k podobným výrokům daleko, tvrdí, že její kmen – Urhobo – některé ženy k čarodějnictví předurčuje a nedá se s tím nic dělat. Ostatně přece se sama pamatuju na čarodějnici z kmene Urhobo, u které jsem se svého času léčila v Nigérii. Nepodobala se snad naší Susan? "Já vlastně na magii moc nevěřím," nechal se slyšet K. "Ale radši si na ni dej pozor."

Susan je skutečně trochu zvláštní. Je klasickým příkladem člověka, který vidí třísku v oku svého souseda, ale ne už břevno v oku svém. V naší malé kuchyňce zabrala zhruba dvě třetiny úložného prostoru – a při všech možných i nemožných příležitostech si stěžuje, že nemá dost místa na vaření. S oblibou kolem půlnoci uklízí, hlasitě se baví po telefonu a se vším přitom tříská – ale seřve každého, kdo si třeba v deset ráno dovolí přejít přes chodbu neřkuli zapnout sporák. Není to ideální spolubydlící, ale už jsme měli horší.

Mně nejvíc vadí, že si Susan ze všech lidí v baráku oblíbila zrovna mě. Nijak jsem si o to nekoledovala, ale – smůla! -- jsem bílá. Susan za mnou dennodenně chodí a nadává na černochy obecně a Nigérijce zvlášť. Hlasitě se diví, že jsem si za životního druha vybrala K., když je Nigérijec. "Jo, uznávám, že chlapi z kmene Benin bývají horší, to ano," vykládá mi dlouze, opřená o koště – jediný příznak čarodějnictví, který by uznal i Evropan – "ale já, být tebou, bych mu nevěřila. Copak nevíš, odkud pochází? Copak nevidíš, jakou má barvu?"

Susan se chová jako antisemita židovského původu... ale K. mě zapřísahá, ať jí proboha nepřipomínám, jakou barvu má ona sama. "Na všechno přikyvuj," nabádá mě. "Ve všem s ní souhlas. A pak jen řekni: Pardon, já už musím, mám moc práce – a uteč. Dej si na ni bacha, prosím tě!"

Před čtrnácti dny se Susan poprala s jednou z Jamajčanek (myslím, že šlo o prostor v kuchyni) a zavolala na ni policii. Policajti přijeli, zapsali si to, odjeli. A do týdne nešťastná Jamajčanka dostala obsílku od soudu, že dluží několik tisíc liber za plyn – ještě z minulého působiště, odkud se, pokud to správně chápu, odstěhovala především proto, aby nemusela platit tenhle dluh. Nikdo v baráku nepochybuje, čí čáry za tím byly.

Já myslím – nemůžu si pomoct – že Susan není žádná čarodějnice. Je to obyčejná, mnohokrát zklamaná, osamělá ženská kolem padesátky, upracovaná a unavená životem. Není to čarodějnice právě tak jako ta paní, co bydlela před třiceti lety v přízemí našeho baráku v Praze – Nuslích a ostřížím zrakem sledovala, jestli si každý řádně očistil obuv, než vstoupil do domu, nebyla agentka StB. I když jsme si o tom všichni šeptali, protože jsme ji neměli rádi. Ostatně – v obou případech to fungovalo podobně: paní z přízemí každý hlasitě zdravil a div si o rohožku neušoupal podrážky – vždyť by se přece, zdánlivě bez souvislosti, mohl jejím přičiněním dostat do maléru. Na Susan jsme taky milí, i když si to nijak zvlášť nezaslouží. Co kdyby i na ostatní z nás seslala pohromu jako na nešťastnou Jamajčanku? Princip čarodějnice Susan ochraňuje jako basebalová pálka obalená plechem, bouchačka nebo brnění.

Pro člověka, který postrádá kouzlo osobnosti a nedovede si najít přátele, je to ta druhá nejlepší možnost, jak přežít.