Je lepší, když se na vás lidi neupřímně usmívají, nebo vám upřímně dají do držky? Je povrchní vlídnost příjemnější než procítěná nenávist?Dá se nenucenost vynutit?
Takové a podobné otázky mě napadaly, když jsem si četla reakce na svůj předchozí článek – o vztahu Angličanů k přistěhovalcům. Možná stojí za to se nad nimi zamyslet.
Nejdřív se s dovolením vydám na procházku uličkou Paměti (jak říkají Američané), do doby zhruba před patnácti lety, kdy jsem dostala pozvání na jednu anglickou univerzitu, abych tam před studenty i pedagogy pohovořila o tvůrčím psaní a budoucnosti literatury v oblasti, která až donedávna byla východní Evropou. Bylo to milé – posluchači projevili o téma zájem, kladli "vzdělané" otázky, dokonce znali některé mé knihy.
Potíž nastala až druhý den, v jídelně pro zaměstnance a hosty univerzity. Servírovali tam na bufetových stolcích poctivou anglickou snídani – vejce na několik způsobů, tři druhy slaniny, klobásky, opečená rajčata a žampiony, fazole v rajské omáčce a čerstvé topinky. Tohle všechno mi už na dálku prozradil můj nos a já začala slintat jak Pavlovův pejsek. Blížíc se ke dveřím do jídelny, vymýšlela jsem plán, jak se pořádně najíst a moc se u toho nestrkat – bufet byl plně obsazený. Na okamžik (pravda, jen na zlomek vteřiny) mi bleskla hlavou mučednická myšlenka – jestli by totiž nebylo vhodné snídani vynechat a dokázat tím světu (nebo aspoň těm lidičkům v jídelně, kteří neměli příliš práce se snídáním, než aby to zaregistrovali), že lidi z Česka nejsou tak nenažraní, jak si svět už delší dobu myslí.
Ale sebeobětování, jak se ukázalo, nebylo třeba. Jakmile jsem vešla do dveří, prostor kolem bufetových stolů se vyprázdnil jako mávnutím čarovného proutku, jedlíci vydechli "Až po vás, slečno!" a s poloplnými talíři v rukou ustoupili do koutů, kde vyčkávali, snad trochu zděšeně, ale bez náznaku netrpělivosti, až si naberu, co hrdlo ráčí.
Nějakým podivným řízením osudu se přihodilo, že se u snídaně sešli samí muži, ženy jako by se někam ztratily (obvykle to na univerzitách bývá naopak) – a všichni pánové se rozprchli, jakmile uviděli ženskou.
Zcela neanglicky jsem zhltla snídani (a nepochybně tím přispěla k všeobecnému přesvědčení, že Evropa na východ od La Manche o správném stolování nic neví), pak jsem se zavřela na záchodě a zkoumala, co je se mnou – PROBOHA – v nepořádku. Ale poklopec jsem měla zapnutý, boty vyčištěné, ramínka od podprsenky řádně zastrčená, vlasy učesané, obličej – v rámci možností -- lidský. Žádnou část mého těla nezdobila skvrna od vína, krve či kečupu, plivanec, blivanec ani ptačí hovínko. Záhada, říkala jsem si.
Zeptala jsem se na to chlapíka, který mě na univerzitu pozval. Jmenoval se Vikram, krátce Viki a byl to Ind narozený v Anglii, který v sobě šarmantním způsobem spojoval asijský dar náhlého úsměvu s britským akcentem a uhlazeností. Usmál se od ucha k uchu, jak to žádný Angličan nedovede, a ubezpečil mě, že vypadám skvěle a nikdo se mě nebojí. Jen se na téhle univerzitě sešli ultra-zdvořilí a ultra-korektní muži. On sám už dlouhá léta žije s Maďarkou, tak dobře ví, že si muži v zeměpisných délkách, ze kterých pocházím, vykládají rytířskost docela jinak. Tam dámu radši dloubnou loktem do břicha, než aby jí dali přednost. Britové jsou odlišní, snad jim to prominu...
Tohle se navíc událo v polovině devadesátých let, kdy o doktríně politické korektnosti už dávno všichni věděli, ale zatím si z ní málokdo dělal srandu. Muži na univerzitách, řádně poučeni o tom, co je – či co by mohlo být chápáno jako – sexuální obtěžování, se z bezpečnostních důvodů drželi dál od každého tvora, který aspoň přibližně vypadal, jako že by jeho genetická výbava mohla obsahovat dva chromozomy X. A, mimochodem, neoslovovali mě "slečno", tedy "Miss", to by mohlo být špatně pochopeno. Podle Vikrama mi říkali "Ms", což se čte zhruba "Mh-z" a je to uměle vytvořená obdoba pánského "Mr" (Mister), která neprozrazuje, jestli jsme nebo nejsme vdané. (Mimochodem, Ms se mi líbí – a v anglicky mluvících zemích se vždycky snažím být Ms. Tenkrát jsem to slovo ale neznala.)
S podobnými výstřelky rytířskosti už jsem se pak nikdy nesetkala, díky bohu za to. Muži, které běžně potkáváte v Londýně na ulici, vás s větší pravděpodobností než v Praze pustí před sebe do dveří či udělají všechno pro to, aby vám v narvaném metru nešlápli na nohu. Ale neuvádějí vás do rozpaků tím, že se rozprchnou, kdykoli se objevíte poblíž.
Tak. Teď, když mám z krku přehnanou zdvořilost, mohla bych se zmínit o přehnané nezdvořilosti. A pokusit se vyvrátit představu, že každý, kdo lže, když nemusí, lže ze zdvořilosti.
Tohle se stalo bývalé spolužačce, vyhlášené krasavici. Za Helenou se otáčeli muži i ženy, v Bulharsku na pláži jí fotograf ze Západního Německa nabízel sto marek!!!! (nejmíň tříměsíční plat), když mu dovolí si ji nafotit. Lidi, které nikdy předtím neviděla, jí běžně vyznávali lásku a nabízeli všechno od rumu po mercedes, jen když je oblaží svou láskou... Muselo to být poněkud únavné, ale Helena si na to zvykla.
Pak jsme spolu jednou seděly v hospodě na malém městě. Chlapík od vedlejšího stolu po Heleně dlouho vrhal pohledy, než se konečně osmělil vstát a přejít k našemu stolu.
Mě si nevšímal, jak se dalo čekat. Zaměřil se výhradně na Helenu. "Ty! Kolik ti je?" přál si vědět.
Helena, kterou takovýhle úvod zmátl, odpověděla: "Jednadvacet."
"Jednadvacet, jo? Tak jednadvacet?" Chlapík si ji měřil pohledem a pak povídá: "Tak to mý ženě je šestadvacet a vypadá líp, aby si věděla!"
Načež se vrátil ke svému pivu.
Helena tam seděla jako opařená a lapala po dechu. Nikdy v životě se jí nic podobného nestalo. Ze situace, kterou méně krásné holky zvládnou levou zadní (a pošlou chlapíka do horoucích pekel, případně za tou jeho krásnou manželkou), měla trauma nejmíň půl roku.
Přestože chlap, tím jsem si jistá, nemluvil pravdu, Helena se mu líbila. Jen věděl, že na ni prostě nemá, a tak ji aspoň urazil. Přímo ukázková lež z nezdvořilosti...
V Americe jsem se mnohokrát setkala s nářky Čechů a Slováků (a samozřejmě i Moraváků) na téma, jak jsou ti Američané příšerní, povrchní, jak se na vás plastikově usmívají, ale přitom jim jste u řiti. Jak je to pořád samé "How are you?", ale nikoho nezajímá, jak se ve skutečnosti máte.
Něco na tom zaručeně je. "How are you?" je sice fráze, na niž existuje jediná správná odpověď: "Fine, thank you. And how are you?" Ale úsměv a projevy důvěrnosti dokážou občas zmást i emigranty, kteří strávili v USA řadu let. Možná vás potěší, když prozradím, že takhle zmaten může být i rodilý Američan, když má náhodou jinou povahu.
Ale kdykoli si někdo stěžuje na plastikovou povrchnost Američanů, vidláckou povrchnost Australanů a zdvořilou přetvářku Anglánů, musím se sama sebe ptát, jestli by se stěžovateli víc líbilo, kdyby nebyli povrchní a nepřetvařovali se. Pokud je pravda, jak mi mnozí tvrdí, že Angličané (a Britové všeobecně) už mají imigrantů plné zuby a nejradši by je všechny nakopali do řiti, jenom jsou příliš zdvořilí, než aby to řekli nahlas, neměli bychom si stěžovat. Měli bychom se klanět jejich povaze a dobrému vychování.
Mě osobně teda víc potěší, když se na mě někdo povrchně usměje, než když mi upřímně dá jednu pěstí.
