Ne, teď přeháním, samozřejmě. Sobotní referendum na Slovensku nebude rozhodovat o životě a smrti gayů, pouze o kvalitě jejich života.
Obvykle se nevyjadřuju o věcech, o kterých z vlastní zkušenosti nic nevím – a tohle je jedna z nich. Situaci na Slovensku v posledních pár letech znám jen povrchně a kamarádím se jen se dvěma slovenskými gayi a jednou lesbičkou. Taky nehodlám honem odjet na Slovensko a sledovat, co se bude dít. Ale v daném případě nemusím znát podrobnosti, stačí si přečíst otázky, o kterých veřejnost bude rozhodovat – a zdá se mi, že tohle referendum představuje nádherný příklad toho, jak je možné elegantně zneužít demokratické metody k dosažení výsledků zcela nedemokratických.
Tady jsou otázky:
- „Súhlasíte s tým, aby sa manželstvom nemohlo nazývať žiadne iné spolužitie osôb okrem zväzku medzi jedným mužom a jednou ženou?“
- „Súhlasíte s tým, aby párom alebo skupinám osôb rovnakého pohlavia nebolo umožnené osvojenie (adopcia) detí a ich následná výchova?“
- „Súhlasíte s tým, aby školy nemohli vyžadovať účasť detí na vyučovaní v oblasti sexuálneho správania či eutanázie, ak ich rodičia alebo deti samé nesúhlasia s obsahom vyučovania?“
Štvrtá otázka: „Súhlasíte s tým, aby žiadnemu inému spolužitiu osôb okrem manželstva nebola priznaná osobitná ochrana, práva a povinnosti, ktoré sú právnymi normami k 1. marcu 2014 priznané iba manželstvu a manželom – najmä uznanie, registrácia či evidovanie ako životného spoločenstva pred verejnou autoritou, možnosť osvojenia dieťaťa druhým manželom rodiča?“ nebola uznaná Ústavným súdom.
Tou třetí se zabývat nebudu – v tomhle by určitě měli mít hlavní slovo rodiče (i když bych teda ani za nic nechtěla být v kůži jediného dítěte ve třídě, které je osvobozeno z hodin sexuální výchovy).
Ale první dvě? Pokud přijmeme všeobecný názor, že homosexuálů obého pohlaví je v populaci kolem čtyř procent, pak bude osud těchhle čtyř procent záviset na toleranci, pochopení, empatii a snad i křesťanské (nebo nekřesťanské?) lásce 96 procent voličů. Velká většina bude rozhodovat o osudu malé menšiny. Je to demokratické? Určitě. Jsem si jistá, že na účastníky referenda nebude nikdo mířit mašinkvérem (jako se to občas děje v Africe, v Asii i Jižní Americe), věřím dokonce, na rozdíl od některých Slováků, že hlasy budou řádně spočítány a po formální stránce všechno proběhne vzorně.
Je to spravedlivé? V žádném případě.
U každé menšiny, ať už etnické, náboženské nebo sexuální, demokracie selhává z toho prostého důvodu, že je to menšina. V demokracii vyhrává většina – a vláda skutečně demokratických zemí by měla zajistit, aby i menšiny měly stejná práva. A to i v případě, že se zástupci těchhle menšin -- jejich vizáž nebo jejich chování -- většině lidí v zemi nelíbí.
Způsob, jakým demokracie funguje (nebo nefunguje) může být téměř úsměvný. V roce 2001 jsem navštívila Keňu – náhodou zrovna v předvolebním období. V zemi bylo, jak jsem se dozvěděla, dvaačtyřicet silných kmenů... a hádejte kolik silných politických stran. Každý silný kmen měl svou politickou stranu. Přestože se jen málokterý Keňan domníval, že by snad v zemi byl nedostatek obyvatelstva – naopak, začalo se mluvit o přelidnění – řada Keňanů byla přesvědčená, že oni, právě oni, musejí mít co nejvíc dětí, protože jedině tak se podaří prosadit ve volbách jejich kmen a jedině tak si zajistí svá práva. Demokracie tu byla v přímém protikladu k ochraně životního prostředí a divoké přírody (která už řadu let zajišťuje Keni velkou část národního důchodu).
Gayové na Slovensku žádnou populační politiku nastolit nemohou. Mohou jen přesvědčovat "heteráky", že i oni mají právo na normální život, manželství a děti. U některých se to jistě povede, ale obávám se, že u většiny ne.
Obávám se, že většina lidí bude uvažovat podobně jako můj strýc (ten z Neratovic, ten, který chtěl před nějakými deseti lety zastřelit mého přítele K. – a skutečně u sebe nosil nabitý Colt pětačtyřicítku). Kdykoli zaslechl slůvko "homosexuál" nebo "gay", pokaždé vykřikl: "Fůůůj, hnus, hnus, hnus! Jak můžou s jiným chlapem... to prostě nechápu!"
Ovšemže to nechápal. Jako obyčejný heterosexuál s nevalnou empatií ani nemohl. Nedovedl si představit, že by kdy mohl milovat muže, ať už fyzicky, anebo romanticky. Ale to po něm přece nikdo nechtěl! Pokud chce být heterosexuální člověk ke gayům tolerantní, nemusí milovat osoby stejného pohlaví ani si takovou lásku představovat. Docela stačí, když si řekne: "No, mně tenhle životní styl vůbec nic neříká – ale nejsme všichni stejní. Některým lidem zjevně vyhovuje. A kdo jsem já, abych jim do toho kecal?"
Obávám se, že příliš mnoho lidí nerozlišuje mezi tolerancí vůči jistému životnímu stylu a jeho přijetím za svůj. A ti pak zhnuseně zaškrtnou ANO, ANO, ANO. Čímž osud slovenských gayů na delší dobu zpečetí.
Všimli jste si ostatně, že všechny tři otázky, o nichž se bude rozhodovat, jsou negativní? Když odpovím ANO, říkám tím NE – ne, nepřiznám gayům žádná práva. A tak jen tiše doufám, že aspoň některé voliče otázky zmatou a jakmile zaslechnou slůvko "gay" či "soužití osob stejného pohlaví", začnou vykřikovat – a zaškrtávat -- NE, NE, NE!
Jinak to pro gaye moc dobře nevidím. I když mě napadla aspoň jediná možnost, jak se referendu postavit. Výsledky mají být platné pouze v případě, že se referenda zúčastní nadpoloviční většina voličů, dva miliony lidí. Takže pokud máte na Slovensku volební právo a jste na straně gayů, nejlepší bude, když k referendu nepůjdete. Přehlasovat masu lidí, kteří buď pro nedostatek empatie, anebo proto, že podle jejich názoru "gayové ohrožují tradiční rodinu", zaškrtnou ANO, ANO, ANO, nejspíš nemáte šanci. Ale existuje jistá pravděpodobnost, že nadpoloviční většina bude v sobotu moc líná zajít do volební místnosti a tohle ostudné referendum bude neplatné.
