Páteční kovbojka z D1, při které zahynul sedmnáctiletý kluk a minimálně jeden nic netušící účastník silničního povozu byl těžce zraněn, o rozbitých a shořelých autech nemluvě, mě přinutila k zamyšlení. Bylo jednání policistů správné? Bylo správné honit toho mladíka?
Teď nechci, aby si čtenáři mysleli, že kritizuju akci policistů. Podle informací, které jsou v současné chvíli dostupné, to vypadá, že policisté žádné pravidlo neporušili, že jednali tak, jak se od nich za daných okolností očekávalo. Nedopustili se ani nedbalosti, ani brutality. Navíc mladíka nakonec dohonili, i když za poněkud tragických okolností. Ne, policisty za tuhle akci nekritizuju.
Jen se zamýšlím nad tím, jestli takový zásah byl nutný. A jestli přinesl víc užitku než škody.
Vracím se v myšlenkách na začátek devadesátých let, do Los Angeles. Je to metropole, kde se žije v autech – jen ti nejchudší jezdí autobusem a pěšky chodí jen blázni a sebevrazi. V L.A. se vyvinula automobilová kultura jak vystřižená z divokých videoher. (I když je to možná spíš obráceně: některé z divokých videoher se vyvinuly na základě automobilové kultury v L.A. a podobných metropolích. Dnes už je to tak propletené, až se zdá, že se obrovské, "nelidské" metropole a videohry v sobě zrcadlově odráží, takže nikdo neví, kde začíná jedno a končí druhé, co je vzorem pro co.)
Na začátku devadesátých let byli Američané z automobilové kultury v L.A. ještě tak vyjukaní, že ji s nadšením sledovali v televizi – vesměs z pohodlné pohovky v domě v nějakém malém, "bezpečném" městečku, kde se mohli příjemně tetelit nad pomyšlením, že taková příšerná, nelidská velkoměsta skutečně existují, třeba jen několik set mil od nich, a chroupat u toho solené brambůrky.
I já jsem samozřejmě propadla kouzlu automobilové kultury Západního pobřeží. Při své první cestě do L.A. jsem s nadšením proseděla dobře šest hodin v autě na dálnici a čekala, až se komunikace otevře po nehodě, při které se srazilo šestadvacet aut. Proputovala jsem právě přes kontinent, měla jsem v autě zásoby jídla a vody – a dělalo mi dobře, když jsem se o ně mohla podělit s obyvateli ostatních aut, kteří vesměs nic k jídlu ani k pití neměli, přestože by po zkušenostech z tohohle města už mohli být chytřejší.
I mně stoupala hladina adrenalinu v krvi, když jsem s nadšením sledovala v televizi – v přímém přenosu! – hon na bronco O. J. Simpsona, podezřelého z vraždy své bývalé manželky a jejího přítele, a spoustu dalších honiček, ve kterých obvykle vystupoval nějaký blázen ve velkém autě (neplacený), nespočet policejních aut řízených profíky, kteří by rovnou mohli jít na závody (placení, coby policisté, státem podle tabulek) a tým novinářů ve vrtulníku, kteří se nad tím vznášeli a komentovali, jak si kdo počíná (a byli obvykle placení od kusu, podle toho, kolik honiček ulovili, a podle toho, jak moc to zdvihlo sledovanost – každopádně ze všech účinkujících nejvíc).
Lhala bych, kdybych teď tvrdila, že mě při sledování takových honiček nikdy nenapadlo, jestli to náhodou není jen pubertální zábava, jestli zpravodajství tohohle druhu, už tehdy nazývané "infotainment" (tedy informující zábava), není poněkud samoúčelné. Honičky vesměs končily "dobře" – nikdo nepřišel k většímu úrazu. Blázen, ať už ožralý, zfetovaný anebo jenom potrhlý, se obyčejně do něčeho naboural, ale protože jsou americká auta vyrobená tak, aby nebylo snadné se v nich zabít, obvykle to bez úhony přežil, vylezl z auta a dal se na útěk. Trénovaní policisté ho pravděpodobně stáhli za nohu z druhého nebo třetího plotu, který se snažil přeskočit, anebo za ním poslali psa, právě tak trénovaného, známého v policejně-novinářské hantýrce pod univerzálním jménem Rin-tin-tin.
Tahle info-zábava se odehrávala v reálném čase, na zprávách se nedalo nic zfixlovat, a pár televizních stanic se dokonce během let dostalo do maléru, protože divákům ukázaly smrt v přímém přenosu: to když se blázen v autě při konečné bouračce zabil, anebo někdo zařval při přestřelce. Co víc od zpravodajství můžete čekat? Jestli tohle není opravdové, co potom opravdové je? (Jistě, když se do toho trochu ponoříte, zjistíte možná, že ani "reálný čas" nemusí být tak docela reálný a že i v tomhle směru je možné oblbovat diváky. Ale celkově vzato je tenhle druh zpravodajství ten nejméně snadno zfixlovatelný.)
Před pár lety jsem pak shlédla dokument. Zobrazoval sekvence z takovýchhle honiček, včetně vzrušeného, adrenalinem nadneseného hlasu komentátora, který to všechno sledoval z helikoptéry a dělil se o své postřehy s miliony diváků, kteří pořad sledovali. A pak zobrazoval komentátora. O nějakých patnáct let staršího, ale pořád ještě dobře vyhlížejícího chlápka, který se v krásném domě na skvělé adrese zpovídal z hříchů svého mládí.
Říkal v podstatě tohle: Byl svým džobem unesen. A byl v něm jednička. Musel být dobrý, fakt dobrý, nejlepší ve své generaci – vždyť kolik skvělých sportovních komentátorů se v jedné generaci narodí? A tohle navíc nebyl sport s pevně danými pravidly: musel být připraven na cokoli. Vůbec nechtěl říct, kolik tím vydělával. Pravda je, že pracoval, až se z něj kouřilo – musel být kdykoli, v kteroukoli hodinu, připraven nastoupit do helikoptéry a bez zaváhání vysvětlovat divákům, co se na obrazovce děje, i když to kolikrát sám nevěděl. Po pár stech honiček už samozřejmě tušil, co může čekat. A, přímý přenos nebo ne, viděl podle všeho víc špatných konců než diváci.
Časem mu v hlavě začal vrtat červ: jsou tyhle akce opravdu nezbytné? Takové honičky něco stojí – vždyť kolik policejních aut se rozbije, kolik policistů zraní, kolik komunikací zneprovozní. Je rozumné, že policie (tedy stát) zbytečně plýtvá penězi i lidskou silou za představení, kterého využívají televizní společnosti (soukromé)? Pokud jde o nutnost chytit každého řidiče, který ujíždí před policií, byl bývalý komentátor velmi skeptický. Během let usoudil, že existují lepší metody, jak bojovat s kriminalitou, a nabyl dokonce přesvědčení, že nejen novináři jako on, ale i řada policistů měla začátkem devadesátých let těžký návyk na adrenalin: policejní i novinářská práce se proměnila v extrémní sport.
Pozoruhodné je, že prý se z honiček stal adrenalinový sport i pro pronásledované, tedy některé z nich. Mnohý se, poté, co byl lapen, nechal slyšet, že doufal, že se vybourá a zabije, případně vezme s sebou i pár chlupatých. Někteří prý doufali, že se jejich smrt, jedna z nejsoukromějších věcí člověka, ocitne na obrazovce milionů televizorů... Překvapivá spousta poněkud narušených lidí touží po takové pochybné slávě. A když se jí pokoušejí dosáhnout, za pomoci policie a vrtulníků, ze kterých si to zpravodajové všechno filmují, obyčejně je nezajímá, že se kolem nich vyskytují lidé, kteří po tomhle druhu slávy netouží ani náhodou.
Na tohle všechno jsem si vzpomněla, když jsem se dočetla o tragické smrti sedmnáctiletého mladíka. Jestli to správně chápu ze zpráv, policisté ho honili jen "pro podezření, že nemá k jízdě oprávnění" – a honička se při rychlosti 200 až 250 kilometrů v hodině odehrála na úseku několika desítek kilometrů. Mladík zřejmě nezastavil na výzvu policie – a tím si zadělal na smrt.
Už se objevila zpráva policejní mluvčí, že "analýza případu" ze strany policie skončila – policisté se podle ní ničeho nedopustili.
Vždyť to říkám: jednali tak, jak byli vycvičení, neporušili žádné pravidlo, které by jim přikazovalo mladé cvoky v audi nehonit. Žádné pravidlo, které by je přinutilo zamyslet se, než sešlápnou plyn a zapnou houkačku. Žádné pravidlo, které by po nich požadovalo zvážit možné následky takové honičky, a posoudit, jestli není lepší ho nechat ujet. Ovšem, jak většina z nás ví, takovéhle věci si nikdo nedokáže promyslet během pár sekund. Nikdo nemůže vědět, jestli mladík, když ho nechají ujet, třeba někoho nesrazí nebo nezpůsobí hrůznou nehodu. Nikdo nemohl předem vědět, jak daleko bude mladík ujíždět, ani to, že honička nakonec hrůznou nehodu způsobí. Je ale dost jasné – přinejmenším podle zkušeností ze Západního pobřeží Spojených států --, že policejní honičky způsobí neskonale víc nehod, než kolika zabrání.
Protože policisté při zásahu si sotva mohou něco pořádně promyslet (nechám si od cesty úvahy nad tím, jestli je běžný policista schopen si něco pořádně promyslet za jakýchkoli okolností), je potřeba mít přesně stanovená pravidla, podle kterých se budou řídit. Třeba "Nepronásledovat řidiče, pokud k tomu nedostanu příkaz od nadřízeného". Nebo: "Nepronásledovat řidiče, pokud si nejsem stoprocentně jistý, že se ta osoba dopustila vážného trestného činu". Případně: "Nepronásledovat řidiče v autě silnějším než to mé policejní", "Nedokazovat podezřelým, že jsem lepší řidič než oni, a nevytvořit si návyk na adrenalin". Tak něco. Jistě, máte pravdu: kdyby byla pravidla takhle utažená, ujela by spousta řidičů. Ovšem ona jich, mezi námi, spousta ujede i tak. A znamená to, že je nikdy nikdo nechytí? Vůbec ne. Existují jiné metody, méně nebezpečné a méně vzrušující. Máme celý policejní aparát a řadu schopných vyšetřovatelů. Je pravděpodobné, že kdyby policisté mladíka nechali ujet, podařilo by se ho časem vypátrat, udělat na něj bububu a napařit mu pokutu. Takhle mu pokutu už nikdo nenapaří.
Jistě, Česká republika a Evropa vůbec má k automobilové kultuře Západního pobřeží Spojených států hodně daleko. Bohužel má daleko i k porozumění, jak to s policejními honičkami vlastně je. Podle mnohých Američanů jsou podobné husarské kousky dětskými nemocemi vyspělé, odosobněné společnosti. Vyspělá, odosobněná společnost v České republice, mám obavy, se zvolna dostává do puberty. Když vídám některé policisty, ty výhrůžné šerify v černém, kteří si očividně lebedí v síle a moci, kterou jim uniforma dodává, ptám se sama sebe, kolik z nich asi má návyk na adrenalin, a kolik z nich by se radši věnovalo honičkám v autě než nudnému přehazování papírů, přestože to druhé je bezpečnější a leckdy úspěšnější.
