Mívala jsem kolegu ze Západní Afriky. Léta letoucí pracoval pro tu stejnou newyorskou taxikářskou firmu, u které jsem nějaký čas jezdila i já. Pracoval tempem typickým pro přistěhovalce, kteří do Ameriky jedou na pět let, aby si vydělali, pak se zas vrátí domů a štafetu převezme mladší bratr nebo synovec. Mamadu (jak mu budu říkat) jezdil s taxíkem spíš sedm, než šest dní v týdnu. Auto si půjčoval, tak jako řada řidičů, vždycky na dvanáct hodin od pěti do pěti, v jeho případě v noci, pak ho odvezl do garáže na západní straně Manhattanu a kolem šesté padl do postele. V deset nebo v jedenáct vstal, protřel si oči a zamířil zpátky na Manhattan. Po celé odpoledne pak postával s ostatními řidiči před garáží a čekal, až v pět dostane auto. V době, co jsem Mamadua znala, počet řidičů s licencí na žluťase výrazně převyšoval počet žlutých aut (v New Yorku jich smělo být přesně 11,787), a pokud jste si chtěli být jisti, že svého oře dostanete, bylo záhodno dorazit do garáže už krátce po poledni. Většině šoférů přiděloval dispečer auta na základě pravidla "kdo dřív přijde". To samozřejmě znamenalo, že se nešťastní "sedmidenní" šoféři ani pořádně nevyspali. No, aspoň se místo toho společensky vyžili a popovídali si s krajany: v leckteré garáži pracovali, až na výjimky, lidé stejné národnosti a hovořící stejným jazykem.
Mamadu tuhle rasovinu snášel už třináct nebo čtrnáct let a nezdálo se, že se v dohledné době vrátí do Západní Afriky, aby si konečně odpočinul. V New Yorku se oženil a zplodil několik dětí (kde na jedno či druhé vzal čas, to netuším) , a takový luxus něco stojí. Mamadu nic jiného než kroutit volantem neuměl. Věděl, že si nebude moct nikdy dovolit s taxikařením praštit.
A už mu to začínalo lézt na mozek. Ale co, začínalo. Mamadu byl už pár let cvok plný nevybité zášti, kterému zrudly oči a šla mu pěna od huby, kdykoli jen pomyslel na "zákazníky". Všichni, všichni zákazníci byli debilové a on je hluboce, procítěně nenáviděl. Tu nejděsnější nenávist si ovšem schraňoval pro neplatiče – občas nám líčil, jak s nima zatočil, jak je chladičem přimáčkl k hydrantu, až pištěli jak myši, nebo je srazil pod kola a přejel dvakrát tam a zpátky.
Ty historky jsme mu moc nevěřili, ale fakt je, že Mamadu měl nejlepší předpoklady k tomu, aby dočista zpoštovatěl. Anglicky ten výraz zní going postal a svůj původ má ve faktu, že značné procento vrahů, kteří jednoho dne přišli do práce s mašinkvérem, postříleli své kolegy a pak zabili sebe, se rekrutovalo z řad unuděných a zoufalých poštovních úředníků.
Mamadu u sebe nosil bouchačku, kterou každou chvilku tasil a zneškodnil tu dopravní značku, tu hydrant, tu skvrnu na chodníku. Na kolegy zásadně nemířil (věděl, že by mu rozbili hubu), ale holedbal se, že jestli na něj jednou nějakej negr vytáhne bouchačku, odpráskne ho jak psa. Sám byl černý, tak si mohl dovolit to slovo používat po libosti. Na "negry" byl hodně vysazený, protože, jak říkal, mnozí z nich neplatí a zásadně nedávají dýška. Už se těšil, jak vytasí zbraň a dva nebo tři odešle do pekla.
Pak Mamadu přes týden nepřišel do práce. Zmizel i jeden z taxíků a dispečer nám vysvětlil, že se ani jeden, ani druhý hned tak nedostaví. Taxík právě zkoumají kriminalisté a Mamadu je mrtvý.
Co přesně se té noci stalo, to se asi už nikdy nedozvíme. Zjistili jsme jen to, že Mamadu byl nalezen mrtvý – zabitý jednou ranou do hlavy – na předním sedadle svého vozu. Ten stál v ulici, která vedla paralelně s Brooklynsko-Queenskou magistrálou, v místě, kam bylo z dálnice dobře vidět. Přesto ho našli až po mnoha hodinách. V ruce prý Mamadu držel svou oblíbenou bouchačku. I když byl zastřelen zbraní podobné ráže, bylo policistům na první pohled jasné, že nejde o sebevraždu. Útočník nebo útočníci na místě nenechali ani gangsterskou kšiltovku, ani mikinu s kapucí, ani nadrozměrnou tenisku, která se zásadně nezavazuje. Otisky prstů možná ano -- jenže celé auto bylo plné otisků prstů desítek, možná stovek rukou – vždyť to byl taxík. Auto bylo pojízdné, v nádrži byl benzin – evidentně Mamaduovi na tomhle místě auto nezdechlo a neměl proč tu stavět. S největší pravděpodobností byl vrahem člověk, kterého sem Mamadu sám dovezl. Takový blázen nebyl, aby v tomhle místě v časných ranních hodinách (zemřel údajně mezi druhou a třetí) zastavil někomu, kdo na něho mávnul. Nemluvě o tom, že byl podle všeho zastřelen skrz okénko v plastové přepážce, která odděluje zadní část vozu od přední. Policie jeho vraha či vrahy nikdy nevypátrala, takže se nikdy s jistotou nedozvíme, jakou měli barvu. Stalo se to ovšem v černošské čtvrti a šlo zřejmě o loupežné přepadení, které se nějak zvrtlo, a tak mi nezbývá, než souhlasit s názorem, že to skoro určitě provedli černoši. Mamadu by jistě řekl "negři".
Mamadu byl jedním z lidí, kterým bouchačka nepomohla. Nezachránila mu život. Přitom rozhodně nebyl bez cviku, pokud jde o její vytahování. Trénoval to před garáží, nám všem na očích, několik hodin denně. Zkoušel si to i za volantem – předváděl nám, jak – zatímco levou rukou rejduje volantem, aby útočníka zmátl – pravačkou vytasí to svoje bejbino a otevřeným okýnkem v přepážce to našije do... víte koho. Ráda věřím, že podobný manévr trénoval pokaždé, když nad ránem čekával na kunčofty u barů a klubů.
Mamaduovi bohužel nedošla jedna věc: Může být sebelepší střelec, může mít skvělé reakce a může mít všechno milionkrát nacvičené. Když znenadání zjistí, že mu někdo míří na hlavu, má pramalou šanci útočníka sejmout. Musel by bleskově vytáhnout bouchačku, odjistit ji, namířit ji na toho hajzla (v daném případě přes vlastní rameno) a stisknout spoušť. To trvá nejméně vteřinu nebo dvě. Útočníkovi stačí ohnout ukazováček, a pokud s tím nemá morální problémy (což nemá), trvá mu to zlomek vteřiny.
Nepropadnu pokušení a neprohlásím, že kdyby Mamadu nevlastnil bouchačku, byl by to přepadení přežil. Byl by vytahal všechny peníze z kapes i fuseklí, hodil je útočníkům – a ti by s pár dalšími výhrůžkami vypadli z auta. Je to pravděpodobné, ale rozhodně ne jisté. Možná by mu nevlastnění bouchačky nezachránilo život. Ale nezachránilo mu ho ani vlastnění...
Takhle se bránil přepadení Mamadu, budiž mu země lehká. Jak jsem se přepadením bránila já, o tom napíšu zítra dopoledne.
