Právě jsem se chystala do koupelny, že se před spaním umyju, když mi v kapse zazvonil mobil jásavými tóny vyhrazenými pro Caravan Cars. Na drátě byl Lofty, nový dispečer.„Ivo! Co děláš? Promiň, že tě ruším, ale nemohla bys přijít do práce? Jen tak na hodinku, na dvě?"
„Co je? Pes?"
„Jo," povzdechl Lofty. „Slepeckej!"
„Tak mi dej adresu."
Dal mi adresu zákaznice. „Za jak dlouho to stihneš?"
„Tak za půl hodiny..."
„Skvělý! Máš to u mě! Přísahám!"
Když jsem dorazila na místo, čekala před domem drobná bělovlasá paní se žemlově zbarveným vodicím psem.
„Tak už jste tady?" vítala mě vesele, když slyšela zabrzdit auto. Opatrně slézala z obrubníku. „Nebojte, nelíná!" ujišťovala mě. „Navíc ho každý den pečlivě vyčešu. Nezůstane vám po něm v autě ani chloupek."
Vracela se od dcery domů do východního Londýna - skvělé rito a teď v noci navíc rychle vydělané peníze. Přesto ji nikdo z řidičů vyčkávajících na základně nebyl ochotný odvézt. Mezi muslimskými šoféry panuje vytrvalá a, pokud vím, iracionální hrůza z jakéhokoli čtyřnohého stvoření, které mají naložit do auta. Tvrdí, že jim po nich na sedadlech zůstanou chlupy, a co pak na to řeknou další zákazníci? Já ale tuším, že chlupy jsou jen výmluva, ve skutečnosti jde o cosi mnohem, mnohem hlubšího.
Zejména od doby, co bylo úředně rozhodnuto, že žádný taxikář za žádných okolností nesmí odmítnout naložit do auta vodicího psa (je za to pokuta kolem 500 liber a ještě můžete přijít o licenci), zvoní mi čas od času telefon v kteroukoli denní či noční hodinu a zoufalý dispečer mě ukecává, ať jedu vyzvednout zákazníka se psem, s kočkou, s papouškem (všeobecný odpor, ač ne tak hluboký, se vztahuje i na ptáky). Co by si Caravan Cars počaly, kdyby nebylo mě a pár dalších nemuslimských řidičů, to vážně nevím.
A potom jednou na základnu dorazila liška. Liška. Tady v Londýně je jich spousta (prý šestnáct na čtvereční míli) a vídáte je hlavně nad ránem, jak běhají po ulicích a chodnících, elegantně přeskakují zídky a očima rozzářenýma ve světlech relektorů pozorují váš příjezd.
Když jsem viděla svou první londýnskou lišku, bylo to jako dar - stála trochu rozpačitě na rohu streathamské ulice a beze strachu sledovala kolemjdoucí. Byla NÁDHERNÁ! Divoká, ale nebojácná, s načechranými zrzavými chlupy. Nejradši bych ji pohladila.
Lišky tady v Londýně jsou uprchlíci z venkova. Tam bylo ještě donedávna povolené je střílet (evidentně britský národní sport), v Londýně je nikdo nezabíjí. Liščí populaci není třeba kontrolovat - v Británii není vzteklina. Osmdesát procent Londýňanů prý je má rádo, skutečně vadí jen málokomu. Jistě, občas roztahají po ulici odpadky, na dvorkách si hrabou nory, zblízka dost páchnou a v zimě, v době páření, vydávají samice v nočních hodinách skřeky, při kterých tuhne krev v žilách. Ale když pak koncem května nebo v červnu vyvedou mláďata a vy začnete vídat ty neohrabané chlupaté kuličky, jak se batolí mezi zaparkovanými auty, šplhají na obrubníky nebo z nich padají, přátelsky se perou a pošťuchují, všechno jim odpustíte.
Nicméně jsou to šelmy psovité...
A tak jsem nemohla věřit vlastním očím, když mí afghánští kolegové chlupatého příchozího... adoptovali! Schovávali pro něj skrojky masa od večeře, vášnivě se přeli, jestli smí nebo nesmí jíst kuřecí kosti, vypozorovali, v kolik hodin se tu obvykle objevuje, a když se opozdil, ustaraně koukali na hodinky a hlasitě přemítali, co je s ním. Abych pravdu řekla, nejsem si tak jistá, že nás navštěvoval jediný lišák, spíš bych věřila, že se k nám chodily nažrat všechny lišky z okolí, ale pro moje kolegy to byl jen jeden „kluk", jejich „kluk", a hýčkali si ho.
Jak je to možné? Fakt netuším. Napadlo mě jen jedno vysvětlení: lišky do Londýna vlastně nepatří, jsou to uprchlíci z venkova... a uprchlíci z venkova, co do Londýna vlastně nepatří, jsou i mí kolegové. Lišky utekly z polí a hájů, protože se bály bouchaček. A mí afghánští kolegové opustili vlast, aby unikli válce. Lišky v Londýně i mí afghánští kolegové mají podobný osud.
Možná je to úplně ujeté vysvětlení. Ale na žádné jiné jsem nepřišla.
