Ovečky a vožižlaný kopečky (o vkusu Angličanů)

Mám kamarádku, profesorku sociologie. Už pár let žije a pracuje v jistém malém městě ve střední Anglii, obklopená tou nejnádhernější krajinou, jakou si jen umíte představit. Na něžně zvlněných kopcích roste vřes, který jim po většinu roku dodává elegantně nafialovělý nádech, zelená luka tu a tam zdobí osamělý strom s korunou, jakou snad jinde na světě nenajdete, a v širokých výbězích se toulají koně, krávy a huňaté ovce. Tak trochu ráj na zemi...

Pavla Koucká

Jenže ne pro Zuzanu. Říkala, že prvních pár měsíců tu přírodní krásu kolem sebe ještě vcelku snášela, ale teď, když vozí dceru do školy, projíždí denně kolem scenérie považované za jednu nejkrásnějších na téhle planetě – a skřípe zuby, jak už ji to s**e. Sotva se může kolegům a kolegyním svěřovat se svými pocity – divně by se na ni podívali a řekli: "No... když ti naše anglická krajina vadí, proč se neodstěhuješ?"

Zuzana se dost dobře přestěhovat nemůže. Zůstala sama s dítětem a svého postu na univerzitě se hodlá držet zuby nehty. Ostatně – její práce ji zajímá, studenti jsou skvělí, atmosféra kolegiální, našla si v městečku dokonce přátele z řad Angličanek a Angličanů – a to se hned tak někomu nepovede. Nehodlá se nikam stěhovat. Jen ji ta krajina s**e.

Říká tomu "Ovečky a vožižlaný kopečky". A když je zrovna mezi svými, možná se rozhlédne a dodá: "Skvělej kraj pro blbečky..."

Zuzana není anglofob. Váží si země, ve které žije, váží si její historie, její politiky, miluje její jazyk. Jen jejího vkusu si vážit nedokáže.

Pro většinu lidí vyrostlých ve střední Evropě (nebo v Evropě vůbec) je střízlivá, půvabně vlídná anglická krajina jakýmsi standardem dokonalosti. Já nejsem jediná, kdo lapal po dechu, když ji poprvé viděl (a podruhé, a potřetí a posté). Dokonce i můj přítel K., a to je původem z Afriky, byl anglickou krajinou totálně uzemněný. Líbí se mu, jak je otevřená, prakticky bez lesů (lesy vzaly za své už někdy v šestnáctém století), líbí se mu, že smíte přelézt plot u kterékoli pastviny a procházet se po loukách, kudy se vám zamane.

Láska k "původní" (no, původní rozhodně ne, ale už pár set let staré) krajině určitě souvisí s tou konzervativní složkou anglické povahy. S výjimkou velkých měst, kde se staví jak o závod, se Anglie po desítky let nezměnila. Angličané a Angličanky, aspoň většina z nich, doufají, že se nezmění.

Když před pár lety větrná smršť v severním Londýně odnesla pár střecha a porazila několik starých stromů, viděla jsem přes plot velké zahrady chlapíka v overalu, jak motorovou pilou řeže na kusy padlý dub a posmrkává u toho. Jakmile mě viděl, odložil pilu a šel si náhodné kolemjdoucí postěžovat, jaká je dubu škoda, vždyť byl prastarý! Byl to chlapík tak kolem čtyřiceti, žádný dědeček – a vážně měl v očích slzy.

V Anglii proběhla kampaň vedená jistou velmi agilní dámou, kampaň za zákaz pěstování řepky olejky. Jediným argumentem pro zákaz bylo, že její jasně – křiklavě – žluté květy narušují střízlivé barvy krajiny. No... zatím zákaz neprosadila.

Zuzaně připadá, že většina Angličanů a Angličanek, kteří ji obklopují, prostě nedokážou pochopit, že by někdo mohl mít jiný vkus než oni sami. Možná se tohle... ne snad doslova pohrdání, ale přehlížení vkusu jiných kultur naučili v době Britského impéria. Koloniální úředníci, aby si zachovali tvář a přízeň svých nadřízených, se převlékali k večeři do smokingů, i když bylo vedro k zalknutí – a dělali to s takovým klidem a hlubokým přesvědčením, že se po nich začali opičit i místní. Možná si vychutnali tropické západy slunce, barvy orchidejí i divokou tvář tropické krajiny, ale v duchu stále snili o té anglické – o "ovečkách a ožižlaných kopečkách".

Budiž jim to přáno. A kamarádce Zuzaně budiž přáno, aby směla snít o... no o té naší krajině. O nádherné středoevropské krajině, zdevastované místy k nepoznání, protože náš národ si, málo platné, starých věcí tolik neváží. Budiž jí přáno navštívit čas od času třeba pražské Jižní Město a užívat si opršalých paneláků, vyhřezlé dlažby, propadajících se chodníků. Potom, když klopýtne o otevřený kanál, z kterého kdosi uzmul mříž a prodal do sběru, může se tváří přitisknout k drsné betonové desce, jaké tu vesměs tvoří dláždění, a užívat si krajiny docela jiné, než je ta anglická. Krajiny naší vlasti.

I já mám občas chuť to udělat.