Stal se zázrak. Doběhla jsem k tramvaji číslo 26, která se právě chystala odjet ze zastávky Masarykovo nádraží. Dveře se dovřely už před půlvteřinou, ale já jsem přesto zvedla ruku a zamávala na řidiče, v naději, že mě přes celou délku tramvaje uvidí a pochopí, že bych se ráda svezla. Naivní gesto, že? Gesto, které vás automaticky odhalí jako nenapravitelného naivku, blázna, případně přitroublého cizince ze západnějších zemí – a vhodnou oběť k případnému lupu.
Ale co to? Dveře se otevřely a vpustily mě dovnitř! Pan řidič nebo možná paní řidička, zkrátka ten dobroděj, co seděl za řídícím pultem, mě viděl, dospěl k závěru, že chci nastoupit, a zmáčkl tlačítko otvírání dveří! No věřili byste tomu? Nad zimomřivě šedou ulicí se rozklenula duha. Oči několika cestujících, údivem rozšířené, se setkaly – a oni se na sebe radostně zašklebili. Hurá! Osoba, která téhle tramvaji velí, netrpí slepotou. Svět je krásný!
Slepých řidičů prostředků hromadné dopravy zatím v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zůstává většina. Cizinci – ti rozmazlení ze západnějších zemí, nevěřícně zírají na situace, na které my domorodci už jsme dávno zvyklí. Třeba tu, která se v centru Prahy stala klasickou: řidič tramvaje zavře dveře všem dobíhajícím před nosem, popojede o metr a pak nekonečně dlouho čeká na červené (nebo teda na takových těch šipkách, co slouží jako signál pro tramvaje). Ani ho nenapadne, že by tu dobu mohl strávit na zastávce s otevřenými dveřmi.
Nebo autobus, když vyjíždí ze stanice. Řidič zrovna zařadil, ale neujel ještě ani čtvrt metru, když se k předním dveřím sápe pasažér. Bylo by možné dveře otevřít? Samozřejmě, je přece pořád na zastávce. Zdrželo by ho to nanejvýš o vteřinu a půl. Jenže to neudělá. Proč? Ne, neříkejte, že ze zlomyslnosti, takoví řidiči přece nejsou. On toho nešťastníka nevidí. Vlítl mu rovnou do slepé skvrny.
Má dávná spolužačka řešila už před lety problém selektivní slepoty řidičů autobusů. Konkrétně těch, kterými jezdila z centra do vesničky na okraji Prahy. Měly dlouhé intervaly, odjížděly – díky zákonu schválnosti – pokaždé o deset vteřin dříve, než by se jí hodilo – a ona vypátrala, že když hezká mladá holka (tak do dvaadvaceti) běží proti rozjíždějícímu se busu v přiléhavém tričku bez podprsenky a ňadra se jí mocně pohupují, může se stát, že řidič prohlédne. Jeho oči, dosud nevidomé, se uzdraví jak pokropeny sprškou živé vody. On pak zastaví, vpustí děvu dovnitř a jako zázrakem opět oslepne. Helena téhle své léčebné schopnosti, úžasné, byť značně krátkodobé, využívala během studií. Při aspirantuře už to nešlo.
Slepí řidiči tramvají a autobusů, případně trolejbusů se nevyskytují jen v Praze. Osobně jsem se s nimi setkala i v Ostravě, Plzni, Hradci Králové, prostě skoro v každém hnízdě, které má městskou hromadnou dopravu. Zářný případ mě potkal přednedávnem v Brně: potřebovala jsem se, kolem deváté večer, dostat z předměstí do centra, autobusy měly čtyřicetiminutové intervaly a ten můj jel o sedm minut dřív. Viděla jsem ho tak ze sta metrů, stál tam s otevřenými dveřmi, netrpělivě, ale mile vrněl a, pokud se autobusy můžou usmívat, usmíval se. Dala jsem se do běhu po zatravněném svahu dolů, sklouzávala po bahně – a už už jsem byla u něj, když se dveře náhle zavřely, bus zafuněl a odjel. Čekala jsem přes hodinu na další, protože ten pro změnu dorazil pozdě.
Nu což, už jsem stará bába, říkala jsem si, dávno jsem ztratila zázračnou schopnost uzdravovat oči řidičů, měla-li jsem ji kdy. Jenže pak jsem vystoupila a v těsném závěsu za nápadně hezkou mladou blondýnou dobíhala tramvaj. Tramvajákovu slepotu nevyléčila ani ta. Čekaly jsme dalších čtyřicet minut.
Kdykoli si začnu myslet, že už mě nic nepřekvapí, stane se něco ohromujícího. Před pár týdny jsem v Praze na Hradčanské čekala na autobus. Prudce pršelo. Cestující se krčili pod stříškou u zastávky, když tu se objevil autobus. Vyjížděl odtud. Vyběhli jsme k němu (stříška je deset nebo dvacet metrů vzdálená), ale on neotevřel dveře. Čekal, až nastane čas odjezdu, a vpustil nás dovnitř pár vteřin předtím. Promoklé, rozhořčené idioty bez léčivých účinků.
Jasně, tramvajáci, autobusáci ani trolejbusáci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku to nemají lehké. Musejí dodržovat jízdní řád, smějí si dojít na záchod jen na konečné, musejí čelit provozu, dispečerům, náladám cestujících a spoustě dalších věcí, které si my "kaštani", jak nás mezi sebou označují, nedovedeme ani představit. Nesmějí otevřít dveře mimo stanici, nesmějí zastavit příliš daleko od chodníku, nesmějí si ani přihýbat z flašky, aby jim směna lépe utekla. Ale jak je možné, že jejich kolegové ve většině ostatních zemí netrpí tak nevyléčitelnou slepotou? Někteří z těch nejslepějších jsou velmi mladí, jejich neduh je sotva možné svádět na následky bývalého režimu. Z čeho ten neduh vzniká? Dá se mu předejít?
Řidič (nebo řidička) tramvaje číslo 26 u Masarykova nádraží mě přesvědčil, že dá. Ta duha, co se znenadání objevila nad zimně šedou ulicí, potěšila určitě i jeho. Udělalo mu dobře u srdce, že pomohl svému spolučlověku. Stačilo k tomu, pokud vím, dvojí stisknutí tlačítka.
