O před-ožírání a jednom malém zázraku

Říká se tomu před-ožírání (anglicky pre-loading) a je to fenomén v poslední době na britských ostrovech oblíbený. Spočívá v tom, že si v krámě zakoupíte laciný alkohol, tím se ještě doma podnapijete – a teprve pak vyrazíte do hospody chlastat.

Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že před-ožírajících se lidí je v Londýně spousta – zejména o pátečních a sobotních večerech jsem vozívala v taxíku nespočet pasažérů namol opilých, kteří proti všemu očekávání mířili Z DOMOVA DO HOSPODY. Někteří mi už o půl sedmé večer vyznávali lásku a chtěli si mě brát, situace typická spíš pro období mezi půlnocí a ránem. Každý druhý ze mě mámil slib, že ho, až se dostatečně poveselí, odvezu zase zpátky domů. Vtiskla jsem jim pokaždé do ruky kartičku s číslem našeho dispečinku a ujistila je, že stačí zavolat, rádi je odvezeme.

A leckdy jsem v duchu doufala, že – když se už v šest večer takhle zřídili, ve dvě hodiny ráno je před hospodou vyzvedne sanitka, ne já. (A některé pak skutečně odvezla, jak jsme se posléze dozvěděli – zejména o dobrodružstvích stálých zákazníků měla naše společnost dost slušný přehled.) Záchranná služba o pátečních a sobotních nocích prý zachraňuje především ožraly – někdy i devadesát procent výjezdů sanitek je kvůli lidem s otravou alkoholem.

Podle názoru mnohých představitelů britské vlády za to může před-ožírání. Lidé prý se před-ožírají proto, aby ušetřili. Soudí, že když se řádně před-ožerou laciným chlastem ze supermarketu, nebudou si muset v hospodě kupovat tolik drahého hospodského chlastu – a stejně si večer nádherně užijí. Obvykle se mýlí. Jak většina z nás ví, čím je člověk ožralejší, tím víc se mu chce chlastat. Čest výjimkám, které poznají, kdy mají dost, a přestanou. Většina před-ožíračů zjevně funguje na klasičtějším principu. Ožerou se tak, že padnou na hubu -- a namísto nich si užijí jiní. Chudáci záchranáři.

Je až s podivem, kolik lidí celou bolestnou proceduru opakuje o týden později. Znova a znova.

Co jsem přestala jezdit s taxíkem, už tak snadno nerozpoznám před-ožírače. Když se v sedm večer valí parta ulicí a opilecky hýká, nemůžu tušit, jestli se před-ožrali, anebo si jen po pozdním obědě v restauraci dali o pár piv víc, než bylo zdrávo.

Zato máme díky strategickému umístění našich oken hned u křižovatky dvou frekventovaných ulic, asi půl míle od fotbalového stadionu, šanci sledovat anglické fotbalové chuligány. No, v osmdesátých letech prý to s nimi bylo horší, za posledních dvacet, pětadvacet let se stihli uklidnit.
Buď tak, anebo se správní orgány naučily, jak fanoušky zkrotit. Po celou fotbalovou sezónu teď policie hostinským "doporučuje", ať do svého podniku po zápasu nepouštějí fanoušky hostujícího klubu. Máme tu hned dvě hospody, na protilehlých rozích křižovatky, a ještě před třemi lety jsme s údivem sledovali, jak si v obou hospodách hosté s domácími vyměňují rány pěstí. Po pár minutách obvykle přijela policie a dva či více aktérů odvezla pryč. Vzápětí se hosté s domácími začali rvát znova. Po pár minutách přijela policie... a tak dál. Pořád tu to houkalo jak zamlada a oslňovaly záblesky světel.

Pak začali domácí chodit do hospody na rohu blíž k nám a hosté do té protilehlé – jedna nepouštěla dovnitř domácí, ta druhá hosty. Mateřská Irka, která už dlouho vede tu bližší hospodu, se mi svěřila, že se dohodli se správcem druhé hospody: oba mají o fotbalových dnech natřískáno, o tržbu nepřijdou, a nemusejí pak zametat tolik rozbitých sklenic, vyměňovat tolik rozlámaných židlí, vytírat tolik čerstvé krve z historické prkenné podlahy.

Dlouho to fungovalo. Až pak jednoho krásného dne domácí prohráli 4:1 a to byl průšvih. Rvali se s hosty už cestou do hospody, a když se v hospodě na našem rohu pořádně posílili, šli si pro ty zmetky na druhý roh. Kdybych to na vlastní oči neviděla, nevěřila bych, že dvanáct nebo patnáct bytostí, které ještě donedávna byly lidmi, dokáže -- bez pomoci techniky -- vydávat tak příšerný ryk a působit tak hrůzostrašně, přestože jsou vyzbrojené jen zaťatými pěstmi.

Bylo to velkolepé. Bušili do sebe a strkali se navzájem uprostřed křižovatky, dobře na deset minut ochromili dopravu... a pak, jak jinak, přijela policie. Fanoušci se rvali i s konstábly, ale nakonec se je podařilo nastrkat do tří policejních mikrobusů a odvézt někam, kde nemohli nadělat takovou škodu. Irka z hospody na našem rohu se mi svěřila, že něco podobného viděla naposled v devadesátých letech, ale pochvalovala si, že hospodu nevytřískali.

Pak jsme zažili ještě pár incidentů – jeden byl vážně nepříjemný. Skupina mužů z naší hospody, tentokrát spíš mladších, si uvázala kolem obličeje šátky, zakryla hlavy kapucemi -- a za stálého hýkání a skandování (co to pořád dokola skandují, to jsme při nejlepší vůli nepochopili) se vydala kolem bloku. Nadběhli tak menší, ale neméně odhodlaně skandující skupině hostů, která šla kolem bloku opačným směrem. Pak vedli uprostřed vozovky podivnou poziční válku: pár kluků z jedné party vždycky vyběhlo naproti nepřátelům, zařvali na ně nějakou urážku a párkrát je náhodně bacili pěstí. Načež utekli a vyčkávali, až jim to znepřátelená strana oplatí. Jak by to dopadlo, těžko říct, v Londýně takovéhle bitvy policajti vždycky brzo pokazí. Tentokrát si přivedli šest ostrých vlčáků a odvezli si výtržníky ve čtyřech autobusech.

Tahle fanouškovská rozmíška K. vyděsila. Nechtěl věřit tomu, jak černě všichni vypadali, když si přetáhli šátek přes pusu a začali rytmicky hýkat. Museli jste se dobře podívat, abyste viděli, že jsou všichni bílí – podivné, jak snadné to je, splést si skupinu bělochů a navíc převážně rodilých Angličanů s černošským gangem. Při zběžném pohledu to vypadalo, že se na ulici rvou mladí černoši. A přitom u toho tentokrát nebyl jediný černoch, kromě pár policajtů. Jak známo, černoši za anglické kluby často kopou, ale vesměs se za ně neperou.

Když přišla letošní fotbalová sezóna, obešli policisté všechny hospody v okolí (a že jich není málo) a v každé objasnili, že bude lepší, když tam po zápase nenechají popíjet fanoušky hostujícího klubu. Jistě, domácí ať si tam pochlastávají, jak dlouho se jim zamane, ale hosté ať radši jedou domů. Beztak pojedou vesměs autem, tak ať neřídí ožralí.

Překvapilo nás, jak ochotně se hostinští podřídili, přestože policisté, pokud vím, nepoužili žádné donucovací metody. Možná si v hloubi duše oddechli – koneckonců, i fotbalové rvačky člověka unudí a kdo má pak vytírat tu krev.

Letoškem počínaje, několik hodin před každým zápasem přijede na křižovatku pár policejních vozů a mikrobusů, konstáblové v neprůstřelných vestách postávají po nárožích, otráveně sledují fanoušky pochodující na stadion a pak zas ze stadionu – a odjedou teprve, když se ulice vyprázdní. Zřejmě to funguje. Letos jsme neviděli jedinou fotbalovou rvačku.

Minulou sobotu se zase hrál zápas. Ulice byly zas jednou celé žluté od policejních odrazových vest – a do hospody na našem rohu se přišla do-ožrat skupinka fanoušků domovského klubu. Říkala jsem, že už delší dobu před-ožralce nepoznám, ale v jejich případě bych se vsadila, že vskutku byli před-ožralí. Potřebovali do sebe hodit už jenom dvě tři piva, aby si zápasu pořádně užili. Na stadion si už delší dobu nesmějí donést žádný alkohol.

Už teď se kymáceli, pošťuchovali se navzájem a krhavýma očima pozorovali fanouška hostujícího klubu, který se – oblečený v barvách West Hamu, tak jako oni v barvách Crystal Palace, osaměle krčil u zdi a usrkával pivo z půlpintové sklenice. (Před zápasem se fanoušci v hospodách mísit smějí.)

Znenadání se ze skupinky domácích jeden oddělil, přistoupil k hostovi – a dal mu jednu pěstí.

Ten se bacil hlavou o zeď a upustil půllitr. "Co-co-co?" vykoktal.

"Ty fandíš West Hamu, ty sráči?" pustil se do něj fanoušek Crystal Palace. "Rozbiju ti držku na maděru. Udělám ti novou díru do řiti..." A tak dále.

Ale než se irská správkyně stačila pořádně leknout, zmátořili se rváčovi kámoši. "Co blbneš, ty pako?" pustili se do něj a mluvili, kupodivu, čím dál míň ožrale. "Tak fandí West Hamu. A co jako? Dyť tohle je jen fotbal, blbče! Se nepo!"

Zpacifikovali násilníka, oprášili fanouška znepřáteleného klubu, omluvili se za celý incident a koupili mu nové pivo, půl pinty, jak si přál.

A pak se společně vydali ke stadionu.

K. z toho byl celý dojatý, tak jako vždycky, když incident, z kterého mohla být rvačka, skončí přátelsky. Dívali jsme se, jak odcházejí, a říkali si, že tentokrát zas jednou zvítězil sportovní duch, ten, který se před dávnými časy vznášíval nad každým stadionem a dohlížel na to, aby fotbalové zápasy byly tím, čím mají být: náhražkou násilí, ne záminkou k tomu, abychom násilí dávali průchod.