O nejsmutnějším taxíku a léčivých Afričanech

Z deníku londýnské taxikářky. Umřel mi tatínek. Nebyl to doslova můj tatínek, byl to můj tchán, přesněji řečeno skoro-tchán, protože s jeho synem nejsme oddáni. Ale měla jsem ho radši než vlastního otce.

Dozvěděli jsme se to druhého ledna v pět ráno, přestože tatínek umřel už o den dřív - můj přítel je druhý syn v rodině, nejstarší bratr nebyl k dispozici a mladším sourozencům nepřísluší takovou věc oznamovat staršímu. Nakonec se ale odvážný Ato přece jen odhodlal porušit tradici a zavolal mu.

Nebylo to velké překvapení, tatínek byl už řadu let nemocný (a celá rodina nám blahořečila, že nebýt našich finančních injekcí, nemohl by dvakrát měsíčně jezdit do města k doktorovi a umřel by jistě daleko dřív). Ale šok to byl stejně. K. tři dny plakal, pak čtrnáct dní chodil po naší čtvrti, a kdykoli uviděl staršího Afričana, běžel mu oznámit, že mu v Africe umřel táta. Každý z oslovených si s ním popovídal, vyjádřil mu svou účast - a nakonec se vždycky shodli na tom, že tahle smrt není tragédie - tátovi bylo skoro osmdesát a umřel šťastný, obklopený milující rodinou.

Za čtrnáct dní byl K. víceméně v pořádku. Zato já ne. Nebrečela jsem, když jsme tu zprávu poprvé uslyšeli - a nemohla jsem brečet ani teď. Místo toho se mě zmocnil těžký smutek, který jsem ze sebe neuměla dostat ven.

Ještě když se K. vrátil z pohřbu v Nigérii - a téměř vítězně mi vyprávěl, jak velkolepá to byla „oslava" (tatínek byl uznávaným staršinou vesnice a rozloučit se s ním přišlo snad pětadvacet tisíc lidí), nedovedla jsem se smířit s tím, že Alimeleho už nikdy neuvidím. Bylo mi čím dál smutněji - a pořád jsem nemohla brečet.

A pak jsem jednou vezla na letiště keňský manželský pár. Odváželi si dva veliké kufry a obrovský černý klobouk se závojíčkem, na který bylo třeba dávat velký pozor. Za žádnou cenu se nesměl poškodit.

„Jedete na dovolenou?" ptám se konverzačně.

„Kdepak... Umřel mi v Keni tatínek," vyhrkla paní a rozplakala se.

„A takový to byl skvělý člověk," vyhrkl její manžel a rozplakal se.

„A mně..., mně v Nigérii umřel tchán," řekla jsem. A rozplakala jsem se.

Byl to pro mě první pořádný, očistný, léčivý pláč, jakého jsem od tchánovy smrti byla schopná.

Co na tom, že můj taxík bylo zaručeně to nejsmutnější auto, jaké ten den dorazilo na Heathrowské letiště? Nám všem tohle společné poplakání úžasně pomohlo.

Od té doby jsem si nad smrtí svého adoptovaného tatínka poplakala několikrát - a teď už na něj můžu vzpomínat bez bolesti. Tak jako můj přítel a všichni příbuzní. Ani nevím, jestli za to vděčím keňskému manželskému párku anebo tomu, že jsem se přece jen naučila nahlížet na smrt africky.