Už delší čas s hrůzou sledujeme, čeho všeho se dopouštějí islamisté (sami si říkají džihádisté, tedy „bojovníci svaté války“ podle jednoho překladu, „pilní pracovníci“ podle jiného).
Je to vážně něco příšerného. Únosy kurdských „bezvěrkyň“, těch mladých podle všeho proto, aby sexuálně posloužily samozvaným šéfům, těch starších (snad) na hrubé práce, které jsou pod důstojnost mužů – anebo rovnou na smrt.
Desítky a stovky kurdských mužů s vyděšenými tvářemi, kteří na videu (jaké představitelé IS ve své neznalosti světa a psychologie zřejmě považují za propagaci islámu) „dobrovolně“ houfně přestupují na „jedinou pravou víru“.
Hromadné popravy mužů, z nichž většina se nejspíš provinila svou pouhou existencí – vkleče na poušti, v osvědčené póze zaručující, jak tvrdily už Hitlerovy jednotky za druhé světové války, „bezpečnou popravu“ (bylo snadné se popravovaným strefit do hlavy i z revolveru, a protože popravčí mířili z výšky, nelétaly zbloudilé kulky po okolí). Kdo viděl záběry rozstříknutého mozku, zmrazeného už navždy, jak visí v rudých chuchvalcích nad pískem, do kterého se v příštím zlomku vteřiny vsákne, musel kromě zhnusení a nevolnosti pocítit i záchvěv zvědavosti: jak se tohle fotografovi povedlo zachytit? Fotka zřejmě nebyla jeden rámeček na videu… byl fotograf tak dobrý, že odhadl s přesností na zlomek vteřiny, kdy stisknout spoušť? … anebo fotografoval jednu popravu za druhou, tak dlouho, až se dílo podařilo a mozek zůstal viset ve vzduchu? Radši si vůbec nepředstavovat, jak asi bylo odsouzeným (nebo spíš likvidovaným), klečícím v písku s rukama svázanýma za zády.
Uřezávání hlav ne-muslimských nešťastníků, kteří měli tu smůlu nebo spíš odvahu, že se nacházeli v nesprávný okamžik na nesprávném místě. „Jihadi John“, chlapík s jednoznačně britským přízvukem bez lokálního dialektu (jehož identitu autority prý už delší dobu znají) tento druh popravy prováděl velmi zručně na působivých videích. Je to jako interaktivní televize – a tak si to zřejmě „tiskoví mluvčí“ IS představují: jakmile začnou příbuzní zajatých mužů prosit, aby je ušetřili, a apelovat na lidskost (či co) představitelů IS, Jihadi John jim uřízne hlavu – se zjevným uspokojením, protože nyní si může být jistý, že jeho počínání se zatajeným dechem sleduje celý svět.
Upřímně řečeno, normálnímu člověku uvažujícímu jako Zápaďan, člověku, který sleduje televizi, chodí do kina a dívá se na youtube, připomínají fotky a videa zobrazující dění v Islámském státě nějaký hodně nechutný a pramálo vynalézavý hororový film s mizernou režií, průměrnými herci, ale zato velmi slušně udělanými trikovými záběry. Není se čemu divit, když lidé (a nejen konspirační teoretikové) odmítají fotografické dokumentaci uvěřit a považují ji za podvrhy. I z úst svých přátel a známých jsem už několikrát slyšela názor, že celé to furóre kolem Islámského státu je propaganda rozpoutaná prezidentem Obamou nebo jemu podobnými živly, které se jen snaží odvést pozornost veřejnosti od opravdových problémů. Snad i zprávy o bombardování IS a jiných vojenských akcích jsou jen výmysly, které mají za cíl potěšit duše islamofobů…
Ostatně – i zvěsti o řezání hlav (ač možná vymyšlené) způsobují, že není snadné získat objektivní zprávy z toho kusu pouště, který donedávna patřil k Sýrii. (Kamarádovi, který nejvehementněji tvrdil, že „tohle celé je pitomost a americká propaganda“, jsem navrhla, že by mohl na ta místa zajet a udělat si jméno na důkazu, že je všechno docela jinak, než co se píše a ukazuje v médiích. Čekala jsem výmluvu, že nemá na cestu nebo ho to až tak moc nezajímá, ale zděsil se: „Šmarjá! Chceš, aby mi taky ufikli palici?“ Z jeho reakce usuzuju, že o svém vlastním přesvědčení nebyl až tak moc přesvědčen.)
Ale abych se vrátila k blahodárným účinkům abominace, která si říká Islámský stát:
Jsou doopravdy vidět. Jak se zdá, většina světové muslimské populace nemá žádný problém uvěřit zprávám, že se věci, které sledují v televizi, skutečně dějí. A je jim z toho nanic. Už řadu týdnů postávají na frekventovaných londýnských křižovatkách distributoři letáků, které vydala Muslimská rada Británie, a nabízejí je kolemjdoucím. Příručky prohlašují, že „Islámský stát není muslimský“, je to jen hrůzná organizace, jejíž konání ostře odsuzují a nemohou jí odpustit, že své příšerné činy provozuje ve jménu náboženství, které vyznávají i oni. Příručky jsou psané anglicky, přečíst si je může kdokoliv, ale určené jsou především pro muslimy. Jsou plné veršů z Koránu, s jejichž pomocí britští muslimové dokazují, že – a proč – jsou takzvaní džihádisté v Islámském státě nejen zločinci podle světských zákonů, ale taky nenapravitelní hříšníci podle zákonů Alláhových. Muslimská rada Británie je nejvýznamnější muslimská organizace, která sdružuje muslimské spolky, mešity a školy. Když se proti něčemu postaví, znamená to, že se proti tomu postaví i drtivá většina britských muslimů. A to je skvělé.
Ti blázni, kteří odjeli z Británie, aby bojovali na straně Islámského státu, se před časem ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny: britská vláda je informovala, že je při návratu čeká soud a pravděpodobně vězení, představitelé islámského státu jim dali najevo, že je jako cizince vinné všemi možnými odchylkami od „jediné správné víry“ definované jako to, co si zrovna umanul vrchní velitel, čeká smrt. Teď ještě navíc vědí, že jim v Británii nepomůže ani Muslimská rada, naopak: odsoudí je. Dobře jim tak. Jestli jich pár přijde o hlavu na videu nebo nějaký fotograf zachytí, jak ve vzduchu visí jejich mozek, tím líp. Ubude jich a s nimi vezme za své i většina potenciálních britských teroristů.
Ještě lepší než nelítostné vyhlazování potenciálních muslimských teroristů, o které se tak skvěle stará sám Islámský stát, je přesvědčení mnoha muslimů, že je třeba okamžitě řešit krizi islámské doktríny. Islám oficiálně nemá hierarchii a neexistuje v něm všeobecně uznávaná žijící autorita jako třeba křesťanský papež. (Muslimská rada tím pádem nemůže odsoudit dění v IS jinak než za pomoci výkladu veršů z Koránu, nemá za sebou žádnou autoritu, která by s absolutní platností rozhodla, co si má myslet a jak si má počínat dobrý muslim.) Tohle je samozřejmě velký problém, o kterém už delší čas hodně mluví samotní muslimové: muslimský svět se proměnil v jakési názorové karaoke, kde má slovo ten, kdo se zrovna dokázal zmocnit mikrofonu… a křičí dostatečně hlasitě a líbivě. Už v roce 2005, tedy po 11. září, ale dávno před podivným osvoboditelským hnutím v islámském světě, psal Reza Aslan, americký muslim původem z Iránu, v poutavé a moudré knize o islámu s názvem Není boha kromě Boha, o tom, že to, čemu my Zápaďané říkáme muslimský terorismus, je jen jedním z projevů dlouhotrvající a ničivé války mezi muslimy s různým přesvědčením.
Události posledního půl roku by měly přesvědčit většinu lidí, že měl Aslan pravdu: islám není ani zdaleka jednotný, trpí horšími vnitřními spory, než jakými kdy trpělo křesťanství. Jedním z předmětů sporu navíc bylo, zda islám vnitřními spory trpí, či netrpí. Dnes už převážná většina muslimů ví, že je s krizí doktríny třeba něco udělat, a já věřím, že s tím společnými silami skutečně něco udělají. Tím šťouchancem, který potřebovali, byl právě Islámský stát.
Další věcí, které Islámský stát napomáhá, je boj Kurdů za vlastní stát. Podle odhadu žije v oblasti pomyslného Kurdistánu mezi dvaceti a třiceti miliony Kurdů, na území států, které vesměs vůbec neuznávají existenci kurdského národa, natož aby mu byly ochotné postoupit část vlastního území. Hrůzy, kterým byli Kurdové vystavení díky Islámskému státu, zas jednou upozorní svět na jejich situaci.
Možná by se daly nalézt další blahodárné účinky Islámského státu, já už žádné jiné nevidím. Ale pokud jsou jen tyhle tři – snížení počtu potenciálních teroristů z řad muslimů žijících na Západě, nové odhodlání muslimů na světě řešit vnitřní náboženské spory a nová šance pro Kurdy – pak novináři a humanitární pracovníci James Foley, Steven Sotloff, David Haines a Alan Henning nezemřeli nadarmo. Ani všechny další oběti psychopatů z Islámského státu, lidé, kteří pro většinu z nás navždycky zůstanou bezejmenní.
