Všimli jste si taky, z jaké spousty lidí v české kotlince se znenadání stali křesťané? Vlastně se ani nedá říct, že by se taková síla spoluobčanů křesťany stala –
prostě najednou vyšlo najevo, že byli křesťané od nepaměti, jen o tom jaksi nevěděli. Přišli na to až teď.
Je to jasné: Češi, až do minulého týdne jeden z nejméně věřících národů na světě, se nutně potřebují vymezit proti muslimákům, kteří se sem k nám valí jak hordy tatařínů (to je fuk, že je zatím nikdo neviděl), připraveni převálcovat nás, naši kulturu a naši víru.
K tomu, aby naši víru mohli převálcovat, nutně potřebujeme nějakou víru mít.
Člověku by se zdálo, že nejlepším vymezením se proti muslimským hordám a nejhorší urážkou hluboce věřících muslimů, kteří si prostě neumějí představit, že by Bůh mohl neexistovat, je trvat na tom, že jsme ateisté přesvědčení, že žádný Bůh není. Anebo třeba i agnostikové prohlašující, že prostě nevědí, jestli nějaký Bůh je, anebo není, že se to nikdy nedozvíme – a ne, ani trochu nám nevadí žít celý život v nejistotě.
Jedním nebo druhým pravověrné totálně zmateme a oni nebudou vědět, co si s námi počít. Naši náboženskou víru nepošlapou, i kdyby dupali sebevíc.
Křesťané jsou, málo platné, muslimskému srdci bližší. Na mnoha místech žili až do druhé světové války muslimové, křesťané a leckdy i židé vedle sebe – a kromě drobných osobních třenic z toho žádné problémy nebyly. Křesťané i židé patří podle muslimů k „lidem knihy“ – jsou to, tak jako oni, monoteisté, kteří se ve svém náboženském úsilí (více či méně) řídí pokyny zapsanými v posvátných textech. Mnozí imámové připouštějí sňatek mezi dvěma lidmi, z nichž jeden je muslim a druhý křesťan nebo žid. (Jiní samozřejmě trvají na tom, že každý ne-muslim musí konvertovat.)
Židé si to v poslední době u mnohých muslimů dost rozlili (právě tak jako muslimové u židů), ale vztahy mezi křesťany a muslimy jsou už nějaký čas překvapivě vlídné. Ani útoky proti USA či západní Evropě nelze dost dobře považovat za útoky proti křesťanství – jsou to útoky namířené proti celé západní civilizaci: její svobodě, demokracii, toleranci a náboženské vlažnosti. A ostatně i proti jiným muslimům, méně extrémistickým a v očích extrémistů vlažnějším.
Když se my staří bezvěrci v české kotlince prohlásíme za křesťany, prospějeme tím nám i muslimům. Muslimové budou vědět (nebo si budou myslet, že vědí), co jsme zač. A my budeme mít víru, kterou nám budou moct pošlapat. Z pošlapání naší nevíry je dost dobře obvinit nemůžeme.
A přece, jak to vypadá, už muslimské hordy ateismus pošlapaly, a to tu ještě vůbec nejsou. Ateisté či agnostikové se houfně mění v nepraktikující křesťany.
Rozhodně nepraktikující. Všimli jste si, že by se v Čechách zčistajasna naplnily kostely? Vůbec ne. Ani na Velikonoce.
Na Velký Pátek jsem měla pozoruhodný rozhovor s náhodným kolemjdoucím, podle všeho z řad čerstvých křesťanů. Nevyzvala jsem ho ke konverzaci, začal s tím on, ale mohla jsem si za to, jak mi vysvětlil, já sama.
Procházel se totiž, zjevně podroušený, po chodníku u tramvajové zastávky a já jsem mu nenápadně uhnula z cesty.
Teda: myslela jsem, že nenápadně. Pán byl všímavý – anebo ho zamrzelo, že do mě nevrazil a nemohl mi tudíž vynadat z větší blízkosti.
„No no no, mě se nemusíš bát, sakra,“ pustil se do mě (a prošpikoval řeč výrazy, které bych tu musela pracně vytečkovávat). „Já nejsem žádnej tento – islámista. Nemusíš přede mnou utíkat, jak bych měl u sebe bombu. Já sem poctivej křesťan, žencká, vode mě žádný nebezpečí netáhne.“
Táhla z něj spousta jiných věcí, hlavně pivo (značku jsem nepoznala) a – nejspíš – tuzemák. A nebyla bych si tak jistá, že mi v jeho blízkosti nehrozí nebezpečí. Bombu nejspíš opravdu neměl, ale mohl po mně kdykoli vrhnout poctivou křesťanskou šavli.
Zastavil se uprostřed chodníku, široce se rozkročil a rozvážlivě se kolébal sem a tam. Vypadal mohutný a přitom zranitelný. Jako plachetnice v bouři.
Nejradši bych utekla, ale neutekla jsem. Chvíli jsem poslouchala jeho spletité teorie o migrantech s ranci plnými výbušnin, chmurné budoucnosti naší civilizace a pošlapání naší kultury a víry – a pak jsem se ho zeptala, jestli ví, co je dneska za den.
„Jak – co je za den? Úplně stejnej blbej den jako dycky, né? Stojí to za houno.“
„Ale?“ podivila jsem se. „Vždyť jste mi říkal, že jste křesťan.“
„Sem křesťan! Jo, to sem! Nebo snad vypadám jak slimák?“ A nabídl mi variaci na své oblíbené téma vrhání nebezpečných předmětů.
„Žádnej den není jen obyčejnej blbej den! Každej den je Boží den – pro křesťana jako vy. A navíc je dnes Velký Pátek! Byl jste v kostele? Předpokládám, že jste se picnul mešním vínem…?“
Můj společník zjevně netušil, o čem to mluvím. Zkusila jsem to jinak.
„Vy křesťan,“ řekla jsem. „Dnes Velký Pátek. Velký Pátek křesťan v kostele. Vy křesťan dnes v kostele?“
(Praktikovala jsem to vesměs na cizích jazycích, ale zdá se, že i lámaná čeština má svoje výhody. Pochopil mě okamžitě.)
„Co? Kostel? Jakej do ------ kostel, -----? S kostelem mi můžou políbit -----!“ informoval mě.
V tomto duchu rozhovor pokračoval dobrých dvacet minut, dokud nepřijela tramvaj. (Pražská integrovaná doprava měla v rámci náboženských oslav dost nekřesťanské intervaly.)
Můj společník se bůhvíproč rozhodl nenastoupit. (Ne že bych mu to neschvalovala.)
Zřejmě nebyl spokojen s průběhem našeho dialogu. Konečně, když už jsem lezla do dvířek, za mnou vítězně zavolal: „Hergot, žencká! Já sem křesťan a hotovo. Svátky mi můžou bejt ukradený. Všechno mi může bejt ukradený. Já nejsem terorista, tak sem křesťan! Mám to v krvi. Sem historickej křesťan, aby si věděla! Na to nemůžeš nic říct, do ------!“
Svatá pravda, nemohla jsem nic říct. Dvířka se zavřela. Ale v duchu jsem mu děkovala, neboť mi pomohl pochopit, jak je to v Čechách s náhlým vzestupem křesťanské víry. Nemusíme se držet žádných tradic, abychom byli křesťané. Ani o křesťanské morálce nebo křesťanské lásce nemusíme nic vědět. Vůbec nevadí, že jsme nejméně po dvě generace byli bezvěrci a už pár set let pochybovači. My jsme historičtí křesťané. Jak logické!
Nezbývá než doufat, že se nestaneme prehistorickými křesťany.
