Taky vás rodiče nabádali, ať se, proboha, nenapijete "na třešně", nebo vám bude hrozně, ale vážně hrozně špatně? Já to slýchala po celé své dětství. A protože rodiče byli vědátoři, taky mi to vědecky vysvětlili: Třešně obsahují hodně želatiny, a když se na ně napiješ, roztáhnou se v břiše na mnohonásobek svého objemu. To způsobí, že je ti v lepším případě těžko od žaludku, v horším se pozvracíš – a jsou známé i případy, kdy od toho člověku popraská žaludek anebo střeva. Třešně a pití se neslučují, na to si musíš dát pozor.
Můj zákaz pití na třešně byl kupodivu vcelku mírný: po požití poslední třešničky stačilo vyčkat hodinu a směla jsem se napít. Hodina bez pití může být pro dítě bolestně dlouhá doba – zejména v případě, že ví, že nesmí pít. Vzpomínám, že jsme o prázdninách kolikrát běhali celý den po venku a ani nám na mysl nepřišlo, že vlastně máme žízeň. Hodina bez tekutin po třešních ovšem bývala tak příšerná, že se pro mě třešně staly skoro zapovězeným ovocem: jakmile je okusíš, budeš dlouho trpět.
Podle teorie mých rodičů stačilo "po třešních" hodinu nepít – a jejich strašlivé účinky byly zneškodněny. Navíc mě nabádali, ať se pořádně napiju "před třešněmi". Byl to tak trochu rituál, a tak se nikdo neptal, jestli náhodou není fuk, jestli, aby se tak řeklo, "lijeme vodu na třešně", anebo "hážeme třešně do vody" – smíchají se s ní tak jako tak. V chemii jsme se učili, že při ředění silné kyseliny vodou je třeba VŽYCKY přilévat kyselinu do vody, NIKDY ne vodu do kyseliny. Tuto po staletí starou alchymickou poučku je možné kdykoli ověřit: když chrstnete vodu do silné kyseliny, nejspíš způsobíte v laborce menší výbuch. To proto, že kyselina, na rozdíl od vody, nedokáže celý systém dostatečně ochladit.
Ale třešně? Skoro to vypadalo, že si všichni myslí, že v červnu na stromech zrají výbušniny, které vám v žaludku explodují, když s nimi nebudete správně zacházet.
Zanedlouho jsem zjistila, že třešňově-vodní teorie má několik verzí. Teta například mým bratrancům nedovolila pít dvě hodiny. Děs o to větší, že jim na zahradě rostla obrovská třešeň, která se tak skvěle dala očesávat z nízké střechy garáže. Jednou jsme my dva mladší nevěřili svým očím, když si starší a světa zkušenější bratranec otřel z brady sladkou šťávu a pak se nalokal z kohoutku na zahradě, ať mu v žaludku žbluňkalo. Začali jsme mu opřekot vysvětlovat, že mu do dvou minut vybuchnou střeva... a že to na něj řekneme. Nežalovali jsme, samozřejmě, jen jsme celý večer napjatě čekali, kdy Jára exploduje. Nepřáli jsme mu nic špatného, jistě že ne, ale na ten výbuch jsme se těšili. Nevybuchl, dokonce mu ani nebylo špatně – ale to nijak zvlášť neotřáslo naším přesvědčením, že na třešně se pít nesmí. Empirický příklad tohoto druhu k vymýcení doktríny z našich mozků evidentně nestačil.
Dobře pětatřicet, čtyřicet let jsem se po třešních zásadně nenapila. Tenhle zákaz byl tak hluboko zadřený v záhybech mého mozku, že jsem dokonce i belgické třešňové pivo ještě před pár lety usrkávala s přesvědčením, že dělám něco nepřípustného.
A potom mi jedna kamarádka jen tak mezi řečí řekla, že je to pitomost. Co se stane s třešněmi, když je na pár hodin namočíš do vody? Nabydou, ovšem. Ale ne na mnohonásobek svých rozměrů – a hlavně: voda, ve které se macerují, se vsákne do nich, takže směs voda-třešně objem nezmění. Při procesu macerace se neuvolňují žádné tajuplné plyny a žádný výbuch se nekoná.
Zprvu mě to skoro pohoršilo – jak se opovažuje vyvracet pravidlo, kterým jsem se řídila po celý život? Když jsem se nad tím ale zamyslela, hned mi bylo jasné, že je to logické. Jak je možné, že jsem na to nepřišla sama?! Menší osobní experiment pak její slova potvrdil: nejen můj starší bratranec, i já smím beztrestně na třešně nasávat, co hrdlo ráčí!
Od té doby na třešně vesele piju, dokonce si dopřávám zapovězenou rozkoš střídat požírání třešniček s dlouhými doušky vody či čaje. Po čtyřiceti letech pro mě padlo tabu.
Jak mohla třešňová teorie vzniknout, to se dá pochopit: stačil by k tomu jeden nešťastník, který se najedl třešní, zapil je vodou a umřel. Nejlépe okamžitě – v bolestech a křečích. Možná to byl infarkt, možná mozková příhoda, možná byl v třešních nebo ve vodě jed, možná měl ten člověk skutečně silnou alergii na něco z toho, co dostal do těla. Přihlížející nepátrali po tom, co se přesně stalo. Spojili si jeho smrt s třešněmi zapitými vodou. Od té doby se napít na třešně neodvážili – a pokud přece, mohlo jim být hezky blbě, zmocnily se jich psychosomatické potíže. (Známý jev, který způsobí, že se mnohý muslim pozvrací, když mu oznámíte, že právě pozřel vepřové, a mnohý křesťan či ateista právě tak, když mu řeknete, že jste mu pivo rozředili močí – a on si toho ani nevšimnul, když ho do sebe kopnul.)
Jak mohla třešňová teorie vzniknout, je nasnadě. Jak se mohla v nezměněné podobě udržet až do dnešní doby navzdory všem informačním dálnicím a celosvětové ztrátě tradic, to je fakt záhada.
Fenomén Křenová Placka naštěstí tolik lidí nezná. Ti mladší už vůbec ne. I já ho pamatuju pouze z dětských let, od jedenácti, dvanácti jsem od placky měla pokoj. A nikomu ji nepřeju. To vás, když máte horečku, rýmu, kašel, zápal plic a tak dál, jeden až dva lidi přidržují a další vám po hrudi rozestře příšerně smrdutou hmotu, jejímž základem je rozdrcený křen. (Někdy i hořčice nebo kombinace obojího, v extrémních případech drcené feferonky.) Křenová placka pálí jako ďas, a když je člověk dítě a nemá dost sil, aby se jí zbavilo, jen bezmocně slzí, sténá a kňourá – za což dostane vynadáno. Jasně, dospělí vědí, že je to nepříjemné, ale křenová placka je léčivá! Vytahuje horečku, pročišťuje ucpaný nos, léčí zánět průdušek a tak dále. A že to pálí? No ovšem, proto je to léčivé. Zarudlý flek na prsou, který člověku po křenové placce zůstal, byl dalším dokladem její účinnosti. Dnes už je většině lidí jasné, že křenová placka pouze pálí, ale horečku nevytahuje z těla o nic líp než vlhké prostěradlo, na průdušky nemá vůbec žádný vliv a ucpaný nos možná podráždí, ale zaručeně nevyléčí. Těžko říct, proč lidé tak dlouho věřili v její čaromocnou sílu. Možná to souviselo s jejím zápachem (účinné léky přece vždycky hrozně páchnou!) a s tím, že pálila jak čert (účinné léčebné metody přece musí být nepříjemné!)
Zatímco některých dávných "pravd" se držíme jako klíště, třebaže stačí trochu zapřemýšlet a hned vidíme, co je to za blbost, viz sága o třešních, jiným se vysmíváme, přestože na nich může něco být. Vezměte si třeba pijavici jako léčebný prostředek: Když slyšíme, že dávní felčaři nemocným "přikládali pijavice", otřeseme se hnusem a přezíravě se ušklíbneme nad tou nevědeckou praktikou. Ale odvážní lékaři dneška s pijavicemi už dlouho experimentují – a se skvělými výsledky: hladová pijavice například dokáže drenážovat nateklé ucho zápasníků rychleji než zkušený chirurg a navíc bezbolestně: do rány vstřikuje lokální anestetikum. I uši, ze kterých už před časem vznikly karfióly a obyčejný chirurg s nimi mnoho nenadělá, se za pomoci několika pijavic dají upravit do běžnějšího tvaru. Ty mršky do rány vstřikují i látku, která ředí krev a působí i na krevní sraženiny.
Zatímco přikládání pijavic jistě není všelék, úplně ho zavrhnout se taky nevyplácí.
Čímž chci říct, že jistě není správné šmahem zavrhnout všechno, v co věřily naše matky nebo babičky (nebo pra-pra-pra-prababičky). Ale třešňová teorie k těm zavrhnutelným patří.
Zrovna je sezóna třešní – můžete to vyzkoušet. A pokud jste dosud v zajetí téhle podivné víry, možná se vám podaří překonat jedno tabu. Je to ohromně osvěžující. Tak jako doušek čisté vody.
