Tak drsný, že slabším povahám a lidem, kteří nechtějí ztratit úctu k druhu Homo sapiens, radím radši dál nečíst. A ti, kdo chtějí číst dál jen proto, aby se utvrdili v nezvratném přesvědčení, že všichni Romové jsou zločinci, se nemusejí namáhat. I když holčička, o které je tu řeč, byla krásná malá Romka s očima jako černé studánky, hlavní aktér příběhu, chlap, který by si zasloužil jít do vězení aspoň na dvě tři desetiletí, ale podle všeho trestu uniká, Rom nebyl. Byl to špinavý blonďák narozený pod Tatrami, Slovák jako poleno.
Angelika měla špatnou školní docházku. Kolikrát byla ve škole jen dvakrát, třikrát týdně, chyběla skoro každé pondělí – a její tatínek o tom věděl. Pokaždé jí na kus papíru vytržený z Angeličina školního sešitu (jiný papír nejspíš doma neměli) načmáral jakousi omluvenku – ve slovenštině, samozřejmě, takže učitelky a zdravotní sestra ve škole si mohly přečíst jen slovo "Angelika". Na telefonické žádosti, ať se dostaví do školy, její tatínek nereagoval, a tak mu napsali výhrůžný dopis, že musí přijít na "konferenci" o Angeličině školní docházce. K tomu mu opatřili tlumočníka.
Vynucená formálnost těchhle konferencí je zřejmě jedním ze způsobů, jak na rodiče udělat dojem a přimět je, aby pochopili, že jejich dítě do školy chodit musí. Za naleštěný černý stůl v konferenční místnosti zasedlo kromě Angeličina otce, trochu zděšeného, ale připraveného bojovat, taky pět učitelek a učitelů, ředitelka školy, školní zdravotnice, školní poradkyně a chlapík, který s touhle školou neměl nic společného a který tomuhle shromáždění předsedal. Byl to nezávislý profesionál z řad sociálních pracovníků, placený za svou objektivitu.
Angelika u toho nebyla – setkání, na kterých jsou přítomné i děti, se obyčejně pořádají v méně výhrůžném prostředí, v místnostech plných hraček a usměvavých žen. Tady se neusmíval nikdo. Řešila se vážná věc.
Fero (jak mu budu říkat) měl ze začátku odpověď na každou otázku z řad shromážděných. Proč nepřišla v pondělí? Nebylo jí dobře. Co jí přesně bylo? No to nevím, špatně spala, zvracela. Proč jsem s ní nešel k doktorovi? Prosím vás, přece nemůžu vodit dítě k doktorovi pokaždé, když se poblije... a já mám spoustu práce.
A tak dál.
Když Ferovi vysvětlili, že mnohem lepší, než nechat nemocné dítě doma, je odvézt ho ze školy a zajít rovnou za zdravotnicí, která rozhodne, co s ním, a má na to, s odpuštěním, lepší kvalifikaci než on, změnil Fero taktiku.
"Ona nechce chodit do školy!" vykřikl. "Každý den se brání, utíká. Učitelky jsou na ní zlé, spolužáci ji šikanují. Jak ji mám přinutit?"
Učitelky se po sobě podívaly. "Angelika je mezi spolužáky velmi oblíbená," řekla jedna. "Nikdy jsem si nevšimla, že by ji snad někdo šikanoval. Ani s jejím chováním nejsou problémy, všichni ji tady máme rádi."
"Někdy, když ráno přijde, vypadá zničená, nešťastná," řekla druhá. "Ale po pár hodinách se vzpamatuje. Viděla jsem ji tančit po chodbách! Spíš bych řekla, že se jí nechce ze školy domů."
"Chcete k tomu něco říct, pane Fero?" zeptal se předseda.
Fero chtěl. Mlel páté přes deváté, že jsem nestačila překládat. Šlapal si přitom na jazyk a jednou větou vyvracel druhou. Angelika odmítá chodit do školy. Angelika ve škole zdivočí a zlobí, tak ji za trest nechává doma. O Angeliku se tu nestará nikdo, než on sám -- ale když on musí do práce, nikdy ji nenechává doma bez dozoru.
Bylo by téměř bolestné to poslouchat, kdybych – tak jako všichni – netušila, že se Fero snaží zakrývat něco hodně, hodně nedobrého.
Škola podnikla patřičné kroky a Fera si vzal na paškál Tým pro podporu antisociálního chování. Tak se mu skutečně říká (Anti-Social Behaviour Support Team) a navzdory sémantice proti antisociálnímu chování bojuje. Takové týmy řeší všechno – od příliš hlučné muziky, která se v nočních hodinách line od sousedů, po pejsky konající svou potřebu na cizích trávnících či naschvály, které si navzájem dělají obyvatelé jednoho domu – ale hlavní náplní jeho práce je řešit právě špatnou školní docházku. Tentokrát jsme se sešli ve Ferově bytě.
Byl čistý – ale tak, jako že Fero, který o příjezdu týmu věděl skoro týden, vzal lopatu a všechnu špínu vykydal. Byt nechal téměř prázdný. Nebylo tam nic doslova špinavého, ale po láskyplně naleštěných vitrínách a voňavých peřinách, jaké vídávám v jiných bytech, v něm nebylo ani stopy. Angelika spala na spartánském loži bez polštářů, plyšových hraček a čehokoli, co by připomínalo postýlku devítiletého dítěte. V koupelně tým marně hledal její kartáček na zuby, ale Fero nakonec nějaký vytáhl a řekl, že je její. Co Angelika po celé večery dělá? přál si vědět tým. Co by dělala? Nic, je ještě malá! odbýval je Fero. A s ničím si nehraje? Ne. Proč ne? Nechce si hrát, tak co bych ji nutil...
Při téhle "domácí návštěvě" byla přítomná i Angelika. S tím se počítalo, a tak byla v týmu žena, která měla za úkol si s dětmi hrát a zabavit je během návštěvy. Měla u sebe tašku s hračkami. Když ji otevřela a pobídla Angeliku, ať si nějakou vybere, zmocnila se holčička plyšového medvěda, odnesla si ho do rohu a už ho nepustila. Členové týmu si vyměnili pohledy...
Angelika byla evidentně cikánka. Měla husté černé vlasy do pasu, hubenou dětskou postavičku, která měla všechny předpoklady stát se postavou tanečnice, a na levém předloktí znamínka, která mohla být vadami kůže, anebo drobnými jizvami. Ale na co nikdy nezapomenu, to byly její oči. Já vím, "černé oči krásných cikánek" jsou v literatuře pěkně profláknuté, ale jestli teď píšu kýč a opakuju staré pravdy, nedá se nic dělat. Angeličiny oči, rámované dlouhými hustými řasami, které si jistě nebarvila, byly jak hluboké černé studánky, do kterých padalo všechno. Nevím, co Angelika viděla, co vnímala, co cítila – takové věci, možná, pozná jen dětský psycholog. Vím jen, že v těch jejích očích se jako v rybníčkách tekutého dehtu odrážel celý velký svět.
V Anglii jsou sociální pracovníci evidentně vycvičení v barvosleposti. Všichni, bez sebemenší ironie, mluvili o Angelice jako o Ferově dceři, přestože by ji musel mít s černoškou, aby vypadala takhle, a to ještě kdoví jestli. Fero o ní, jak jsem si všimla, jako o své dceři nemluvil, jen se nebránil, když o ní tak mluvili jiní. Ale jeho se nikdo nezeptal, jestli je jeho vlastní. Když ji přihlašoval do školy, nikdo po něm nechtěl její rodný list. Měla papír, který byl jakousi náhražkou pasu, a na ten ji do Anglie pustili. Od té chvíle už ho nepotřebovala. Všemu, co o ní Fero říkal, autority věřily.
Vůbec se mi nechce pokračovat, ale když jsem jednou začala, musím to říct: Vyšlo najevo, že Fero není Angeličin otec, ale má, podle všeho, jiné – mladší – dítě s její maminkou. Maminka žije v dědině pod Tatrami – a Angeliku bez problémů pustila do Anglie s ním. Byla kvůli němu ochotná i lhát, kdyby to bylo potřeba, ale, jak se zdá, nebylo to nutné. Fero si Angeliku odvezl, když jí bylo osm, a jakmile se v Anglii rozkoukal, začal ji prodávat zájemcům jako dětskou prostitutku.
Proto ji nechtěl posílat do školy. V pondělí, po víkendu, jí často skutečně bylo špatně, skutečně byla nevyspalá a příliš slabá, než aby vyšla z domu. Krom toho se Fero zřejmě bál, že jakmile se Angelika naučí anglicky a vytvoří si s někým důvěrný vztah, nejspíš se prořekne. Držel ji co možná v izolaci, jen ji posílal kunčoftům.
Jak dokázal v neznámém městě skoro rok pást malou holčičku, když si přitom bez pomoci tlumočníka neuměl ani objednat pečené kuře, natož něco vyřídit na úřadech, to je mi záhadou. Ale setkávám se s tímhle fenoménem často: kdybych si třeba chtěla v Londýně koupit heroin, netušila bych, kde začít, a to tu bydlím přes pět let a vídám na ulicích překupníky. Pracovala jsem ovšem se dvěma klienty se závislostí, kteří si bez problémů heroin koupili pár hodin nato, co vylezli z autobusu na Victoria Station. Existují zřejmě věci, se kterými si i ten nejneschopnější trouba poradí, pokud k tomu má tu pravou náturu. Nákup jistých drog a prostituování malých holčiček k nim evidentně patří.
Jakmile začalo vycházet na povrch, co se s Angelikou děje (a že to všemožným týmům trvalo!), začalo být najednou všechno přísně tajné. Vím, že Angeliku převzal do péče stát a poslal ji k pěstounské rodině kamsi do severní Anglie, co nejdál od vzpomínek na východní Londýn. Fero zmizel, prostě se sebral a odjel z Anglie – předpokládá se, že zpátky na Slovensko, ale ani to není jisté. Pátrala prý po něm slovenská policie. Najde ho? Nebo ho už našla? Půjde do vězení – nebo už tam je? Podařilo se zkontaktovat Angeličinu matku? Dostala se i ona do maléru? Dostali se do maléru pedofilové, Angeličini zákazníci? Co to bylo za lidi?
Nevím. Nevím. Nevím.
Vím jen, že kdesi v severní Anglii žije devítiletá cikánská holčička s očima jako černé studánky. Vím, že se o ni pěstouni dobře starají, na tohle stát dává pozor. Vím, že chodí pravidelně do školy a navštěvuje dětskou psycholožku -- a že je jistá, malá, ale jistá, naděje, že z ní vyroste celistvá, duševně nenarušená žena, které na rok strávený s Ferem v Londýně zbude jen pár nepříjemných vzpomínek.
