Můj brácha prodává na Staromáku drogy!

Tu skupinku bylo zdaleka slyšet, ale vidět ji bylo až zblízka. Nebyli neviditelní, ale barva jejich pleti splývala s nehlubokou temnotou městské noci, museli jste přijít blízko k nim, abyste jim viděli do obličeje. Většina kluků měla na hlavách kapuce a v jejich tvářích – přímo příslovečně – svítilo jen bělmo očí a zbytečně široké úsměvy.

Některým se zpod bundy blýskalo zlato nebo aspoň něco hodně podobného těm pětikilovým zlatým řetězům, které byly před pár lety tak populární mezi americkými gangsta rappery a taky dealery koksu. Ty těžké zlaté řetězy, které svého času nesměly chybět v garderobě žádného své cti dbalého homeboye – dokud poněkud nezastaraly, nestaly se „módou minulého týdne“ a nepřesunuly se do zemí, které se s módou gangsta rapu zoufale – a marně -- snaží držet krok. V daném případě tou zemí byla Nigérie.

Kluci se mezi sebou – dost hlasitě -- bavili lámanou angličtinou nigérijského jihu. Bylo něco po půlnoci, poprchávalo, a já jsem na okamžik zauvažovala, co tu dělají, proč tady moknou. Pak mi to konečně, s nepříjemným cvaknutím, došlo.

V okamžiku, kdy mi to došlo – a jako by odpovídal na moje myšlenky – se jeden z kluků oddělil od skupinky a namířil si to rovnou čarou ke mně. Srdce mi vynechalo. Kluk vypadal jako K.-ův druhý nejmladší brácha Efeota, jak jsem si ho pamatovala z doby před, tuším, sedmi lety. Stejné kulaté tvářičky, stejné rty, které se snad ani nedovedou neusmívat (trošku zakřiknutě a trošku stydlivě), stejné neklidné ruce s dlouhými prsty, tak výhodné pro klavíristy nebo zloděje. (Efeota jimi odebírá krev, nabírá roztoky do pipet a třepe zkumavkami. Je to klinický mikrobiolog.) Efeotu mám ze všech K.-ových sourozenců nejradši.

Když se ke mně zjevení přiblížilo, málem jsem vydechla. "Brácho..."

Byl o deset nebo patnáct čísel vyšší, jak jsem si teď všimla, a měl docela jiné oči, ale jinak byl téměř dokonalou kopií mého nejmilejšího švagra.

Mladíček ovšem podobným deja vu vůči mé osobě netrpěl. Netušil, že jsem jeho nejoblíbenější švagrová. Nadšeně ke mně doběhl, usmál se od ucha k uchu – daleko víc a masožravěji, než to kdy dokázal stydlivý Efeota. V roztomilé tvářičce, která jako by se neuměla rozhodnout, jestli patří bezbrannému dítěti, anebo odvážnému zcestovalému muži, který se na své pouti životem dostal až do Evropy, se nezračila radost, že mě vidí. Zračila se v ní dravá potřeba mi něco – cokoli – prodat.

Vydělat za každou cenu peníze.

Spustil na mě česky – teda spíš hodně, hodně lámanou češtinou, které skoro nebylo rozumět. Byl zřejmě teprv krátce v téhle cizí, nepřátelské zemi, a v jeho projevu se dala rozeznat jen jednotlivá slova. Vlastně pouze dvě. "Trawa" a "kokc".

Chvíli jsem jen zírala. Když jsem se vzpamatovala, promluvila jsem na něj beninsky. Bylo jasné, že nemůže být z jiného kmene. Pravda, moje beninština není o mnoho lepší než jeho čeština, ale "Vó je hé?" (Jak se máš?) jsem evidentně vyslovila správně. Kluk ztuhl. Zrudl až za ušima. (Já vím, většina lidí si myslí, že černoši se nečervenají, ale já to na nich dobře poznám.) Vykoktal něco anglicky. Pak se pokusil propadnout do země a nakonec jsme šli na skleničku do celonoční hospody u Národní třídy.

Tam jsem mu půldruhé hodiny mluvila do duše. On jen smutně přikyvoval a čas od času řekl "Yes, madam!" Vůbec to nemyslel ironicky. "Madam" je v Nigérii zdvořilé oslovení. Vpíjel do sebe moje slova a tvářil se, jako že si je bere k srdci.

Jeho příběh byl až trapně prostý. Podařilo se mu dostat do Evropy – a cílovou zemi si nevybíral. Dostal vízum do Česka, tak holt přijel sem. Pracovní povolení neměl, studentské vízum taky ne, a velmi brzo zjistil, že opatřit si práci načerno, když jste sami černí, nebývá v bělošské zemi zrovna snadné. Osaro (jak mu budu říkat) když sem přijel, vůbec netušil, že existuje něco jako pracovní povolení, povolení k pobytu, imigrační zákony, cizinecký úřad. Nebyl si ani pořádně jistý, v čem se jednotlivé evropské země od sebe liší, Evropa byla Oyinboland, Země bělochů. Všimla jsem si, že spousta Nigérijců emigruje do ciziny metodou pokusu a omylu. Často i vzdělaní a rozvážní lidé, nejen potrhlí adolescenti jako Osaro. Nigérijské Benin City je proslulé tím, že snad každý tam má příbuzného, kterého vyhostili z té nebo oné země Evropy. Člověk by věřil, že navrácenci budou své známé varovat a povědí jim něco o Evropě, ale nezdá se, že by to dělali. Spíš Evropu líčí jako podivný ráj, do kterého je, když to jinak nejde, potřeba doplavat. Že ten ráj může být kolikrát pěkné peklo, o tom se povětšině nezmíní...

Osaro se přes kamaráda, ale i jen tak na ulici seznámil s dalšími Nigérijci. Díky své barvě byli nápadní. Taky se k němu hned hlásili právě ti největší vykukové. Osaro byl ještě celý mokrý, jak se vyklubal z vajíčka, bylo snadné se před ním vytahovat a bylo snadné ho svést na cestu zločinu. Myslím, že hlavně proto, že tady v Evropě neměl svou maminku. Kdyby doma v Benin City dělal, co se nemá, rodina by se to brzo dozvěděla a on by měl malér. V Evropě bylo všechno jinak. Příbuzní byli daleko, neměli tušení, jak těžký tu má život, a zalykali se vděčností, kdykoli jim poslal pár tisíc. Myslím dokonce, že Osarovi bylo fuk, jestli se dostane do průšvihu, jestli půjde do vězení, jestli ho vyhostí. Už po pár měsících ho Evropa stačila zklamat. Jedině děvčata ho nezklamala... bělošky se nechaly balit právě tak snadno, jak o tom doma slýchával. Obyčejně ovšem pomohlo, když měl u sebe hodně peněz.

Nevím, jestli si Osaro vzal poučení z mé přísné přednášky. K. tvrdí, že zaručeně ano, že je na devadesát procent jisté, že se polepší, a že se za něj bude modlit, aby se buď bez úhony vrátil domů, anebo se v Čechách usadil jako spolehlivý, své cti dbalý občan, úzkostlivě dodržující zákony. Já mám obavy, že je K. příliš optimistický. Na Staromáku už jsem Osara neviděla, což ovšem neznamená, že neprodává drogy třeba na Můstku...

Jedno vím jistě. Přesvědčila jsem Osara o tom, že svět je menší, než tušil, a že se zástupci jeho velké beninské rodiny vyskytují na těch nejnečekanějších místech a v nejnečekanějších podobách, včetně podoby potažené kůží diametrálně odlišné barvy. Díky mně začal věřit, že by se o jeho evropských dobrodružstvích mohla dozvědět jeho maminka a pořádně ho ztřískat.