Londýnští kapucíni
Pohybují se v tlupách. Většinou jich vidíte pět, osm, deset pohromadě, někdy taky patnáct. Postávají na nárožích frekventovaných ulic, překážejí u vchodu do obchodů, projíždějí se po silnicích a chodníkách na módně mrňavých bicyklech, protože je evidentně hrozně cool vyrazit si při každém šlápnutí do pedálů zuby vlastním kolenem.
Občas na ně narazíte i na opuštěných, odlehlých místech mezi domy, na zapadlých parcelách, kde splývají s tmou a saturují širé okolí dýmem z marjánky a rytmem muziky, kterou oni k životu potřebují, ale kterou lidi o generaci starší nedokážou vnímat jinak než jako hluk.
Kapucíni - hoodies - se jim říká proto, že chodí zásadně v nadrozměrných mikinách s kapucí a tu kapuci si přetahují přes to, co jim poslední gangsterská móda zrovna velí nosit na hlavě.
V posledních dvou třech letech kapucíni chodí zásadně v džínách zavěšených, díky nějakému doposud neznámému fyzikálnímu zákonu, pod zadkem. Tím pádem pro ně pokus o chůzi představuje problém téměř neřešitelný. Tak jako šněrovačka kdysi omezovala v pohybu ženy, omezuje nová londýnská móda mladé kluky... nezbývá jim, než se sunout vpřed a nezvedat přitom nohy od země, aby jim kalhoty nespadly, anebo aby si je - NEDEJ BOŽE! - nemuseli povytáhnout nahoru. Takovou potupu by nesnesli, a tak se radši naučili plazit po chodnících krabími pohyby a namáhavě zdolávat obrubníky, jako by měli obě nohy dřevěné.
Všichni kapucíni, které u Caravan Cars vozíme, jsou „prověření stálí zákazníci a ti nejlepší kluci pod sluncem". Tak se totiž Tommy vyjadřuje o všech podivných existencích. Kdykoli nám strká do auta zákazníka, který vypadá, jako že nás za prvním rohem odkrágluje, nezapomene ho vychválit.
A musím uznat, že spousta „našich" kapucínů jsou príma chlapíci. Vědí, že se jich lidi trochu bojí. Ale podivné božstvo zvané „pouliční móda" jim velí vypadat tak, jak vypadají. V osobním styku to leckdy kompenzují neobyčejnou vlídností a jednou jsem od jednoho obzvlášť hrozivě vyhlížejícího dostala libru spropitného a čtvrtkilovou kostku ementálu.
A tak jsem se ani nevyděsila, když jsem dojela nabrat zákazníka na adresu, kterou mi dal dispečer, a do vozu se mi tím svým krabím krokem nasunuli čtyři ostří hošíci. Mělo mě varovat, že nevyšli z domu číslo 27 na Winterbourneské ulici, jen stáli opření o plaňky u plotu, ale nevarovalo. Ani když řekli, že jedou na parkoviště u Tesca a potom zase zpátky, nepřipadalo mi to podezřelé. Caravan Cars obyčejně neříkají šoférům, kam zákazníka povezou, oznámí jim pouze, kde ho mají nabrat. Tommy tvrdí, že prý by je to mátlo - řidičů, kteří dojeli prázdní na místo, kam měli odjet se zákazníkem, a pak ho marně hledali, se našlo dost a dost. Osobně si myslím, že nejde ani tak o zmatené šoféry, jako o dispečery skoupé na slovo, ale Tommymu to radši neříkám.
Fakt je, že jsem ten den netušila, kam mám zákazníky vézt, a protože jsem si mohla být jistá, že tihle čtyři jsou „naši stálí zákazníci a ti nejlepší kluci na světě", zamířila jsem s lehkým srdcem na parkoviště u Tesca...
Poručili mi, ať zajedu doprostřed betonové plochy, pak dva z nich vystoupili a zmíněným krokem progresivního paralytika zamířili k jednomu z temných rohů. Zbývající dva mě bavili.
„Řekni, kolik si u vás šoféři vydělaj? Kolik? Dvě stovky denně? Tak něco?" zubil se na mě pruhovaný kluk na sedačce vedle mě.
„Jasně...," povzdechla jsem sarkasticky. Nechtělo se mi jim vysvětlovat, že v poslední době si šoféři u Caravan Cars vydělají spíš tak dvě stě týdně, a leckdy mnohem míň.
„Máš drobný?" chtěl vědět pruhovaný.
„Jako jestli máš nazpátek, až mi budete platit? Něco mám..."
„Ne... teď! Potřebuju vyměnit tady tu desetilibrovku za dvě dvacítky."
Tohle je poněkud obehraný trik, který každý taxikář zažil už nejmíň tucetkrát.
„Jo... tak takovýhle drobný nemám." Zasmála jsem se, ale u srdce mi už tak lehko nebylo.
„Chci říct... dvě desetilibrovky za dvacítku... Sorry."
„Až budete platit."
„Ale já je potřebuju teď."
„Teď? Na co?"
Bylo jasné, že si hoši na setmělé parkoviště jeli nakoupit drogy, a mařenka to jistě nebyla. Hoši věděli, že to vím, a já věděla, že oni vědí, že to vím, ale rozhodli jsme se dělat, jako by nikdo z nás nevěděl vůbec nic. Když se dva vrátili s nepořízenou a poručili mi jet na jiné parkoviště, zařadila jsem bez řečí jedničku. Přestávalo se mi to líbit.
V tom okamžiku mi zazvonil mobil.
„Hergot, kde seš?" řval rozčileně Tommy. „Už dvakrát mi zákazníci volali, kde je to auto!"
„Už dávno jsem je naložila!" zařvala jsem na něho. A v tom okamžiku mi to došlo. Tommy mi začal opřekot vysvětlovat, že jsem nabrala, koho jsem neměla, a ať jsem, kde jsem, musím ho okamžitě vyložit a vrátit se zpátky na základnu. On na Winterbourneskou ulici číslo 27 pošle někoho s třema mozkovejma buňkama, když já mám jenom dvě.
Ale já už jsem ho nevnímala. „Oh, sh*t!" vydechla jsem. S výrazem drsňačky jsem dupla na brzdu a zastavila kus od chodníku. „Musíte si vystoupit, pánové."
„Jo? A proč?" rozhořčil se ten vedle mě. „To hezky zacházíš se zákazníkama! To bychom ti taky mohli nedat spropitný."
Zadní sedadlo se rozchechtalo.
„Jeď, kam jsme ti řekli! Nebo uvidíš!" upozornil mě kapucín za mými zády.
„Vystupte si. Přijela jsem pro někoho jinýho, ne pro vás. Ven, pánové!"
Hoši se k vystupování neměli. Nejdřív mi vyčinili, že se nechovám korektně k zákazníkům. Pak mi nabídli jednu do zubů. Pak se mě zeptali, jestli jsem už někdy měla čtyry velký mladý kluky naráz - a jestli myslím, že by se mi to líbilo.
Do toho znova a znova zvonil telefon a Tommy mi čím dál tím zuřivěji vysvětloval, že tyhle falešné zákazníky musím okamžitě vyložit a vrátit se - k**va! - na základnu.
Kapucín na předním sedadle se se mnou začal tahat o šaltpáku. Kluk za mnou se mi dost šikovným, ale naštěstí neúspěšným pohybem pokusil vyrvat telefon. Třetí se mi pokusil uzmout taštičku s pěnězi, kterou si věším přes rameno. Čtvrtý, co na mě nedosáhl, se hlasitě, výhrůžně chechtal. Celá situace jistě netrvala déle než deset minut, ale mně připadalo, že už jsem s touhle čtveřicí strávila sedm let.
A pak jsem zvedla oči k obloze - a co nevidím? Kameru! Jednu z těch bezpečnostních kamer, které nás tady v Anglii na každém kroku připravují o soukromí a které tady nikdo nemá rád.
"Kamera," řekla jsem. V tom okamžiku jsem ji milovala - bylo mi fuk, jestli je zapnutá, a jestli obraz někdo sleduje. "Kamera, hoši! Filmujou si vás. Běžte už někam. Vypadněte!"
A hoši vypadli! Naráz se rozlétla troje dvířka a čtyři hošíci s kapucami přetaženými přes hlavu se rozeběhli do tmy. Byli ostřílení - ani jeden z nich ke kameře nevzhlédl. Když kamera nezachytí jejich obličej, nikdo je nemůže identifikovat.
Zůstala mi po nich jen doširoka otevřená dvířka a menší třesavka.
Víte, jak je to v Londýně s kapucíny. Když si klesající kalhoty musejí povytáhnout, znamená to potupu. Tím pádem se mi dostalo zadostiučinění: všichni čtyři si za úprku museli vytáhnout kalhoty do pasu a oběma rukama je držet.
Iva Pekárková
Jak se K. stal mocným čarodějem
Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.
Iva Pekárková
Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.
Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli
Iva Pekárková
O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen
Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.
Iva Pekárková
Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge
Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík
Iva Pekárková
Obejměte fobika (O strachu)
Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je
Další články autora |
Patrik Hartl odstupuje ze StarDance, vrátí se Lucie Vondráčková
Po důkladném zvážení a na doporučení lékařů se spisovatel Patrik Hartl rozhodl ukončit svoje...
Chaos, protesty a vojáci v parlamentu. V Jižní Koreji hodiny platilo stanné právo
Jižní Korea zažila den plný chaosu poté, co prezident Jun Sok-jol vyhlásil stanné právo kvůli silám...
Kvůli agresivitě Romy neregistruji, vyhlásila pediatrička po konfliktu s nimi
S neurvalostí, agresivitou a urážkami se setkala v čekárně své ordinace dětská lékařka z Aše. Podle...
Řidiči zkoušejí novou fintu, jak neplatit za parkování. Přestupek, varuje policie
Na internetu se v poslední době značně rozšířila nabídka automatických parkovacích hodin, které...
Došly nám síly. Česká specialistka na cupcaky zavírá svůj obchod
Lenka Hnidáková, průkopnice cupcaků v Česku a autorka dvou knih o těchto dezertech, zavírá svůj...
Úspěch odstartovaly Zlaté stránky. Z českých obchodních center firma dobyla svět
Začátky této firmy nebyly jednoduché. Šikovným řemeslníkům z české dílny se ale podařilo prosadit...
Penzistům hrozí, že nebudou dostávat důchod. Pošta prodělává na roznášení
Premium Ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) a ministr sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) řeší spor,...
TIPY NA DÁRKY: Nechte zpívat Mišíka. A taky Billie Eilish nebo Lionela Richieho
Premium Mladším ročníkům se to možná bude zdát neuvěřitelné, ale i hudbu lze nadělit pod stromeček....
Rozhodnuto. Česko vymění nový přístav v Hamburku
Po sedmi letech má Česko jasno. Získá přístav Kuhwerder Hafen od Německa výměnou za dosavadní...
Chcete připravit rodinu na zimní sezónu? Vyhrajte voucher na Lyžebraní
Chcete ušetřit peníze i čas a vybavit celou rodinu na hory? Řešením je návštěva Lyžebraní, kde na jednom místě najdete vše pro lyžování, běžkování...
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7515x