Když jsem koncem roku 2006 v Londýně začínala jako řidička minicabů, byl "bombový útok 7/7" stále v živé paměti. Čtyřem muslimským teroristům se během hodiny podařilo odpálit nálože ve třech vozech metra a jednom doubledeckeru, čímž usmrtili, jak se psalo v tisku, 52 lidí plus čtyři teroristy. Rok a čtyři měsíce nato se v novinách pořád objevovaly zprávy o tom, jak se vzpamatovávají lidé, kteří byli při útocích zranění anebo ztratili blízkého člověka. Četla jsem článek o chlapíkovi, který – ač sám zraněný – se zachoval jako hrdina a pomáhal panikařícím spoluobčanům, jak jen to šlo. Vyšlo najevo, že to byl bývalý zločinec, kterého ale kariéra kriminálníka přestala bavit asi ve dvaceti, a od té doby seká dobrotu pod vymyšleným jménem. Nebýt útoků, nikdy by se na to nepřišlo. Občas někdo zaspekuloval, jestli náhodou al-Kajda neplánovala na sedmého sedmý sedm útoků namísto čtyř, a jestli Londýnem neběhají tři teroristé, kteří se v ten den před svými nadřízenými totálně ztrapnili, a teď se to pokusí napravit. Londýňané se pořád děsili "tělnatých pravověrných" – chlapíků muslimského vzezření s hubenými končetinami a podezřele velkým břichem. Londýňané se taky dočetli, že si prý všichni džihádisté, připravení se vyhodit do povětří, oblékají pod šaty – leckdy evropské, aby zmátli nepřítele – své "pohřební roucho", a tak s podezřením sledovali každého středovýchodně vyhlížejícího chlápka, kterému špatně padly kalhoty.
Nikdo ale události léta roku 2005 neměl v paměti živější než mí afghánští kolegové. Vzpomínali, jak před rokem každý druhý zákazník odmítal nastoupit do taxíku řízeného "Arabem", holili se tak pečlivě, že měli kůži dočista oškrábanou, oblékali se zásadně do laciných džínů a triček. A každého, koho to zajímalo, vysvětlovali, že – OPRAVDU! – nemají nic společného ani s výcvikovými tábory pro teroristy, kterými byl Afganistan proslulý, ani s Talibanem. Naopak: existence obou těchto fenoménů v Afganistanu výrazně přispěla k jejich rozhodnutí opustit vlast.
Jejich zoufalství, že je všichni viní právě z toho, před čím ze země utekli, mi nepříjemně připomnělo obvinění ze strany Američanů, nepříliš vzdělaných v geopolitice, z konce osmdesátých let. Občas – vlastně jen párkrát – mě lidé obvinili z toho, že musím být "zasraný komouš," když jsem z Československa – a i když jsem se snažila co nejpolopatičtěji vysvětlit, že komunistka nejsem a že jsem naopak před komunisty ve své zemi utekla, jen pořád opakovali, že v Československu přece žijou samí zasraný komouši...
Bylo to docela frustrující – a to se mi něco podobného, jak říkám, stalo jen párkrát. Mí afghánští kolegové museli tuhle pokroucenou logiku vyslechnout několikrát denně. Marně se snažili všem vysvětlovat, že pravda je docela jiná. Nikdo jim nevěřil – a nikdo to nechtěl slyšet.
Kdykoli někde něco hlasitěji bouchlo, mí afghánští kolegové nadskočili a zbledli. Džan, který byl stejně starý jako válka v Afghanistánu, na mou otázku, jestli si tuhle lekavost přivezli z vlasti, kde přece pořád něco bouchalo, odvětil: "Ne, ne, ne! Jen se bojím, aby zas nebyl problém." S rozpačitým úsměvem mi vysvětlil, jaký problém má na mysli.
Když Ian, jeden ze dvou nebo tří bílých Angličanů, kteří pro Caravan Cars pracovali, nacouval do lucerny a porazil ji, čímž způsobil ránu jako z děla, vyběhli naši Afghánci ze "základny" ven a děkovali Alláhovi, že to není nic horšího.
Mí afghánští kolegové, i když se o ramadánu postili, a kdykoli na to měli chvilku, zašli do afghánského muslimského centra v Norbury, se nechovali tak, jak si "typický nemuslim" představuje, že se chovají "typičtí muslimové". Život s nimi pořádně zamával (málokterý pamatoval časy, kdy v Afganistanu vládl mír, a jeden z nich, nezvykle podmračený a zamlklý chlap, přišel v Afganistanu o ženu a děti DVAKRÁT), ale byli vším, jen ne fanatiky. Snad právě jejich nehledaná životní dobrodružství způsobila, že ocenili klid a jistotu Británie. Země, kde není válka. Bohužel každá nálož, která tu v poslední době vybuchla, měla co dělat s jejich náboženstvím.
Nedovedu si představit, že by Džan, Tariq, Mohamed nebo kterýkoli jiný z nich konvertoval – co já vím – ke křesťanství nebo judaismu. Na to jsou příliš hluboce zanoření v náboženství, do kterého se narodili. A i když se jim některé formy islámu zoufale nelíbí, oni sami hodlají v Alláha věřit a oslavovat ho tím správným způsobem.
Chtít po oddaných (a hodně zbožných) muslimech, aby konvertovali k nějakému "bezpečnějšímu" náboženství, protože se mezi muslimy najdou teroristé – to by bylo jako požadovat po zbožných, oddaných křesťanech, aby se vzdali křesťanství jen proto, že se i mezi křesťany najdou násilníci a – teroristé. Není to tak dávno, co bylo Spojené království dějištěm teroristických bombových útoků ze strany Irské republikánské armády. IRA, pokud vím, je křesťanská a v Severním Irsku se už po léta nemůžou dohodnout dvě odnože křesťanského náboženství. Konvertují snad kvůli tomu houfy křesťanů k islámu nebo judaismu? Řekla bych, že ne.
Mimochodem, i kdybyste – rození muslimové – zatoužili islám opustit a vrhnout se do náruče jiného náboženství či dokonce, ó hrůzo, přijmout atheismus, není to vůbec jednoduchá věc. Pokud vím, musíte k tomu ve většině muslimských zemí světa získat povolení soudu šaría... a soud šaría to nepovolí. Po světě dnes běhá spousta muslimů, kteří o sobě tvrdí, že nejsou – nechtějí být – muslimové. Ale oficiálně muslimové jsou, protože nikdy neobdrželi potvrzení, že SMĚJÍ nebýt muslimy. Tenhle problém je velmi nápadný třeba v Malajsii, umírněné muslimské zemi, ve které se ovšem každé dítě malajské národnosti automaticky stává muslimem. Jediné, co ho z tohoto osudu může osvobodit, je muslimský soud šaría. Ten ale prý až dosud povolil konvertovat jediné ženě – a ta byla už delší dobu po smrti.
Pokud jste se narodili v muslimské zemi, ale nežijete tam, může vám být samozřejmě fuk, jestli jste oficiálně konvertovali. Problém nastane, když se toužíte vrátit do vlasti – tam, když se dopustíte jakéhokoli přestupku, můžete být souzeni podle muslimského práva, ať křičíte sebevíc, že vás se to netýká a že k tomuhle náboženství už dávno nepatříte...
Neoficiálních konvertitů z islámské víry k... ehm... žádné konkrétní, po světě běhá spousta. Snad ještě víc je těch, kteří jsou doma u maminky zbožní a oddaní, ale jakmile vytáhnou z domova (nebo své vesnice nebo své vlasti) paty, na Alláha dočista zapomenou. Myslím, že v tomhle si muslimové nezadají s křesťany nebo judaisty z tradičnějších společností. Džan mi říkal, že dobrý muslim se pozná podle toho, že se chová stejně doma, jako v zahraničí. Řekla bych, že tahle poučka neplatí pouze na muslimy.
Jak už jsem se někde zmínila, když jsem své afghánské kolegy informovala, že mladí kriminálníci z proslulé černošské čtvrti Brixtonu, vesměs černoši nebo míšenci z křesťanských rodin, se téměř bez výjimky hlásí k islámu, zděsili se a zamumlali "inšalláh". Pak pronesli památnou větu: "Víš, Ivo, Londýn je pro islám nebezpečný."
O Brixtonské mešitě, kriminálnících a muslimských zákaznících, kteří se mě pokusili přepadnout, napíšu ve středu.
