Skoro týden jsem se marně snažila dát do řeči s jedním z kapucínů (tím myslím "hoodies", tedy hochy, co se na ulici s oblibou maskují teplákovou bundou s kapucí) , abych z něj vytáhla jeho názor na věc, a ne a ne se mi to podařit. Už jsem ani nehledala frajera, který by přiznal, že se divokého pouličního mejdanu sám zúčastnil. I britští novináři zjistili, že je nejjednodušší vyptávat se některého ze zhruba 1600 zatčených, po těch, co u toho byli, ale nebyli chycení, jako by se slehla zem. Jen se mi zdá – a mému příteli K. taky --, že leckterý mladík v naší čtvrti chodí mnohem lépe oblečen. Pořád je to gangsterská móda, to bezesporu, ale jaksi novější, čistší, potrhaná jen na místech, kde ji schválně rozškubali v továrně. Pokusila jsem se jich pár oslovit, ale většinou hned utekli, a jeden, co mě znal od vidění, prohodil, že to bylo "vážně něco" (really something – což může znamenat prakticky cokoli, od znechucení po nadšení) a že už musí běžet.
Ale jakmile jsem začala litovat, že žádného kapucína neznám, bacila jsem se do čela: Jednoho znám líp, než je mi milé – vždyť jsme s K. skoro rok bydleli v ilegálním podnájmu v domku Trinidaďanky Wendy a její syn byl kapucín jak vyšitý.
Vím se stoprocentní jistotou, že Darren se londýnské rabovací veselice nezúčastnil z jediného důvodu: už před časem ho načapali při pár lumpárnách (prodával drogy a taky se nechal zlákat k mimořádně nezdařenému pokusu o loupež) a deportovali ho na Trinidad. Kdyby tu byl, zažil by čtyři noci radostného plenění a teď by chodil v čerstvých, nezasviněných značkových džínách. Možná by ho to konečně vytrhlo z letargie.
Stačí se rozpomenout na Darrena a je mi jasné, proč je tak těžké s londýnskými vzbouřenci udělat rozhovor. Darren nemluví. Místo toho vydává neurčité zvuky, kterým nerozumí ani jeho maminka, ale rozumějí jim jeho kamarádi. I ti se domlouvají tím zvláštním jazykem. Darren, pokud to umím posoudit, nemá názory – snad kromě jediného: "Mařena je skvělá, vole, skvělá!" Jediná slova, která kdy vypustil z úst, se tak či onak týkala marihuany a taky – v jednom období – americké "gangsta" kultury, kterou ovšem znal jen z televize a z vyprávění kámošů, kteří o ní taky nic nevěděli. Zažili jsme období trvající možná měsíc, možná pět neděl, kdy Darren usoudil, že bude rapovou hvězdou, a celý den – tedy asi tak od čtyř odpoledne, kdy se probudil, do brzkých ranních hodin -- gangstersky pajdal nahoru a dolů po schodech a opakoval: "Fuckin' shee-it! Fuckin' shee-it! Nigga, smoke marihuana!" K. se mu posmíval, já to měla z rasových důvodů zakázáno, a Darrenova bohabojná maminka, která prorazila hlavou strop v minutě, kdy někdo vypustil z úst neslušné slovo, nám nadšeně vykládala, že je Darren "fakt dobrej" a že se konečně našel.
Pak rapování utichlo, domem se v třeskutých hodinách opět rozléhala muzika – o to příšernější, že Darren neměl na cédéčka, a tak dvě nebo tři písničky přehrával znova a znova, do zblbnutí. Darren dál polehával ve svém pokoji a hulil, a když měl hlad, poslal si bělošského kámoše ze sousedství pro pizzu. Gregg pizzu poslušně aportoval a sám za ni zaplatil. Dělal to tak po řadu měsíců.
Jednou se mi Gregg svěřil, že ho "přátelení" s Darrenem přijde dost draho, ale neví, jak z toho ven. Greggovi bylo něco přes třicet, Darrena adoptoval jako mladšího bráchu – a snažil se mu "pomáhat".
"Tím, že mu nosíš pizzu?"
"No... chci, aby měl kolem sebe někoho... normálního. A já na něj mám dobrej vliv."
"Jo? To proto, že mu kupuješ trávu? Nemyslíš, že by bylo lepší, kdyby Darren tolik nehulil? Třeba by se mu pročistil mozek."
Gregg věděl zrovna tak dobře jako já, že Darren nedělá NIC. Ň. I. C. Že ho živí jeho utahaná matka (která má zároveň dva džoby a k nim si ještě občas přibere nějakou brigádu, aby s penězi vyšla – posílala, mimo jiné, peníze Darrenovu staršímu bráchovi, který toho času pobýval v lochu na Trinidadu). Že Darren navíc ani neplánuje, že by kdy mohl začít živit sám sebe. Kdykoli se na obzoru objevila možnost pracovat, začal Darren kulhat ještě víc a vzdychat, že ho bolí noha – ovšem k doktorovi s tím jít odmítal. Gregg věděl spoustu věcí. Ale teď jsem se ho nepříjemně dotkla. Udělal mi přednášku na téma, že "na Karibiku se marihuana kouří už několik set let, je to součást tamní KULTURY – a já přece nemám právo mu říkat, co má nebo nemá dělat. Nebo mu chceš brát jeho KULTURU?" Gregg se mnou radši už nikdy nepromluvil a dál pomáhal Darrenovi aportováním skunku a pizzy.
Říkala jsem si, že se chová jako pitomec, ale teď, po londýnských bouřích, mi došlo, jak TOTÁLNĚ to podělal. Chtěl respektovat jakousi Darrenovu kulturu, v životě by si nedovolil Darrenovi radit, co má dělat – a přitom Darren žádnou kulturu neměl a zoufale potřeboval, aby mu někdo poradil. Wendy, ač ženská od rány, se svých dětí evidentně bála – a kdyby jim snad něco říkala, stejně ji neposlechnou. Gregga měl Darren rád, byl mu i věkově bližší – a kdyby mu Gregg začal vykládat, co si se životem počít, určitě by ho poslechl. Jenže Gregg se toho neodvážil: bál se, že když nebude dost "cool", Darren ho přestane mít rád. A tak se radši pět dní v týdnu dřel (pracoval na stavbě) a několik set liber měsíčně vrazil do Darrena.
(Potkali jsme Gregga čirou náhodou asi dva roky nato. Bydlel v jiné čtvrti s novou přítelkyní a fungl novým dítětem, a když se K. zmínil o Darrenovi, sklopil hlavu a vykoktal, že ty dva roky ve Streathamu byly fakt ztracenej čas.)
Darren, mimochodem, byl moc hodný kluk. Nebo – abych to nepřehnala – nebyl zlý. Proti nikomu nic neměl, měl vlastně všechny lidi rád, kuřeti by neublížil a neměl v sobě – na rozdíl od mnoha jiných – nevybouřený vztek.
Nemůžu to vědět na sto procent, do hlavy mu nevidím, ale jsem přesvědčená, že v sobě měl jen nekonečné prázdno. Pokoušel se ho zahnat mařenou a rozezvučet rapem, ale ani to nepomáhalo. Neměl v sobě trinidadskou kulturu. Byl dítětem kultury, o které se teď hodně mluví: kultury "Mám na všechno nárok" (culture of entitlement). Vypadá to, že čím dál tím víc mládeže trpí přesvědčením, že mají v životě samá práva a vůbec žádné povinnosti. Tak dlouho jim rodiče i stát směroval pečené holuby do úst, že si zvykli očekávat jejich pravidelné přílety. A tihle pečení holubi nesmí být ledajací: musí to být ti nejlepší pečení holubi světa – vždyť na to mají nárok! A taky musejí být skvělejší než holubi, co lítají do pusy kamarádům. Jedna z mála radostí kluků jako Darren je blýsknout se před kumpány věcí, kterou oni zatím nemají.
Už je to nějaký čas, co jsme se z Wendina domu odstěhovali (a patřičně si oddechli). Teprve teď mě napadá, že jsme Darrena my všichni – jeho máma, Gregg, K. i já – nechali na holičkách. Nechávali jsme ho dělat, co si zamanul, když si ve dvě ráno pouštěl muziku, jen jsme si s povzdechem strčili do uší špunty. Možná jsme měli běžet za ním a seřvat ho. Možná jsme mu měli najít práci a fyzicky ho tam odtáhnout. Možná jsme byli příliš zdvořilí, příliš líní, příliš jsme "respektovali" jeho osobnost, třebaže žádnou neměl. Přitom by ho – ještě v devatenácti – možná vyléčil pořádný výprask.
