V týdnu, který jsme strávili s K. v Josu, jsem trpěla chronickým nedostatkem spánku. Každé ráno, přesně v 5 hodin a 17 minut, se K-ův strýc Bienose, čerstvě penzionovaný důstojník nigérijské armády, přišoural k naší posteli, popadl každého z nás jednou rukou za kotník a nekompromisně zacloumal. „Je Boží ráno," oznámil nám chraplavě, „vstávat a modlit se!"
Párkrát jsem se pokoušela dělat, že spím, ale nepomohlo to. Strýc cloumal dál. K. strýci řekl, že běloši jsou křehká stvoření, a když se nevyspím, budu celý den chodit jak mátoha a co když se mi něco stane, ale ani to nepomohlo. „Bůh ji ochrání!" odbyl ho strýc. „Vstávat a modlit se."
Vypotáceli jsme se do místnosti, které říkali obývák. Tři muži (strýc, strýcův syn Bright a K.), šest žen (K-ova teta Mary, dvě její sestry, dvě dospělé dcery a já) a asi tak pětadvacet, třicet dětí. No, možná jich bylo jen patnáct, když jsem je za denního světla přepočítávala, vyšlo mi jich vždycky míň. Asi jsem při ranním modlení viděla dvojmo.
Strýc Bienose se usadil na odrbané pohovce, vzal do ruky Bibli a monotónním hlasem z ní předčítal. Občas nějaký verš komentoval v jazyce oza či nigérijskou lámanou angličtinou a my všichni jsme nadšeně přikývli a sborově vydechli „Ámin!" V nevětrané místnosti s okny zataženými těžkými záclonami bylo už teď poránu k nevydržení a já se potila jako vepř. Vůbec nepomohlo, že jsem si, tak jako ostatní ženy, musela zahalit hlavu kusem oděvu, v mém případě zmačkaným tričkem. Oči jsme měli mít zavřené, ale já jsem to nevydržela a zpoza řas pokukovala kolem. Viděla jsem, jak se děti snaží neusnout, ale nejde jim to. Hlavičky jim klesaly, pusinky se jim otvíraly, tváře nabývaly výrazu spících andělíčků. Co chvíli strýc Bienose odložil Bibli, vstal, a aniž by přerušil monotónní proud řeči, ofackoval děti, aby se probraly.
Trvalo dobře hodinu, než jsme s úlevou pronesli poslední „Ámin!" Pak děti odběhly ke studni pro vodu, ženy se pustily do domácích prací a strýc Bienose se po dobře vykonaná službě Bohu na chvíli natáhl a spokojeně chrápal. Zasloužil si trochu odpočinku - vždyť zrovna odešel do důchodu.
Jeho syn Bright mě a K. provázel po městě. Jeli jsme z kasáren zvaných Rukuba Barracks (pojmenovaných na počest kmene, jehož území armáda zabrala) směrem do centra taxíkem - malou toyotou, do které se muselo nacpat sedm pasažérů. Cestou jsme se stavili u stánku s burukutu. To je místní nápoj, hustý, nechutný a kalný, ale naštěstí alkoholický. Pije se z nádobek z rozpůlených tykví. Prodávala ho dívka z kmene Irigwe, která měla na tvářích tribální jizvy, tvrdila, že je muslimka, ale hlavu si nezahalovala. Zatímco jsme se K. a já léčili z ranního modlení, stál Bright opodál, mlčky se za nás styděl a hlasitě se modlil za spásu našich duší.
V Josu, který je považován za podstatně bezpečnější než třeba Benin City, kde žije většina K-ových příbuzných, bydlí hodně bělochů a jednou z oblíbených kratochvílí místních obyvatel je chodit do čtvrti, kde se vyskytují, a pozorovat je. Bright mi je chtěl taky ukázat, ale nevypadal zklamaně, když jsem mu řekla, že už jsem viděla bělochů dost a dost.
Místo toho mě vzal na prohlídku vypálené muslimské čtvrti. Půldruhého roku před naší návštěvou byly v Josu nepokoje. Roztržky mezi muslimy a křesťany. Výsledkem je několik vypálených mešit, nepočítaných zničených domů, pár desítek mrtvých muslimů a opuštěná čtvrť.
„Bylo to hrozný!" volal Bright. „Násilí, požáry, mrtví na ulicích. Šílený masakr!" Pak mu zasvítily oči a naklonil se k nám: „Jenže co máme dělat, když je tu Hausů víc a víc." (Křesťané v Josu jsou přesvědčení, že všichni muslimové patří ke kmeni Hausa, přestože tu žije několik muslimských kmenů, které s tím největším nemají nic společného.) „Situace je napjatá... nějak se jich zbavit musíme..."
Bright evidentně nevěděl, co si o tom masakru myslet. Nenáviděl násilí - ale nenáviděl i muslimy. Tvrdil, že nikomu neublížil, dokonce nikoho ani neuhodil. Ale šel s davem.
Potom se spolu s ostatními odebral do kostela a šestatřicet hodin promodlil. Bez jídla a vody.
Pokud se v posledních pár letech situace výrazně nezměnila (a K. tvrdí, že zaručeně ne), můžu dosvědčit, že v Josu bydlí fanatičtí křesťané a umírnění muslimové. Stát Plateau, kde leží město Jos, se nachází v nigérijském „středním pásu" - tvoří rozhraní mezi převážně křesťanským jihem a téměř výlučně muslimským severem. Muslimové a křesťané tu žijí pohromadě jako snad nikde jinde v Nigérii, a přítomnost „nepřátelského" náboženství křesťanskou víru výrazně posílila. Jestli přítomnost křesťanů posílila i muslimskou víru, to nevím - možná se ti nejoddanější z muslimů drží za zavřenými dveřmi, na ulici jen málokdy vidíte ženu se zakrytou hlavou.
Jakmile jsme se dočetli ve zprávách, že v Josu zase začaly nepokoje a počet obětí už dosáhl dvou set, telefonovali jsme do Josu K-ovu strýci. Nechali jsme si zavolat Brighta a K. mu dlouho kladl na srdce, ať probůh zůstane doma a nikam nechodí, v ulicích to musí být hrozně nebezpečné a nestojí to za to.
Bright ho trpělivě poslouchal (K. je starší než on, a tak si zaslouží jeho úctu) a pak řekl, ať nemá strach, zatím jsou všichni mrtví jen muslimové. V telefonu jsme neviděli, jestli se mu horečnatě zablýsklo v očích, ale jeho hlas zněl zároveň nechápavě a nadšeně.
Vzápětí došly peníze na kartičce a hovor se přerušil. Možná jsme zbabělí, ale neodvážili jsme se zavolat znovu.
