Konečně přepadena! (poprvé v Londýně)

Tak tohle bude spontánní bložík. Před několika málo hodinami, na minutu přesně ve 12:45 GMT, jsem byla přepadena tak 300, možná 400 metrů od našeho domu, na naší ulici.

Vlastně si ani nejsem jistá, jestli se tomu dá říkat přepadení: Tři hoši, kterým bych nehádala víc než patnáct, do mě zezadu najeli na kole, na chodníku mezi zaparkovanými auty. Čímsi mě pořádně bacili do zad – předpokládám, že řídítky jednoho z bicyklů – a pokusili se mi sebrat batůžek. Měla jsem ho zavěšený přes jedno rameno, ale tak duchem nepřítomná nejsem, abych si ho nechala vyrvat. Celé to trvalo ještě kratší dobu než "klasických" dvacet až třicet vteřin. Hoši se s neúspěchem smířili okamžitě, nasedli na kola a odjeli.

Neřekli jediné slovo, jen se blbě chechtali jako totální vygumovanci.

Okamžitě jsem volala policii, pochopitelně. Z tísňové linky mě přepojili na oddělení, kterému říkali "South Norwood Task Force". Nevím, jak je to česky – možná výjezdovka, jenže tihle nikam nevyjeli. Nejdřív si ode mě vzali všechny osobní údaje, pak si nechali vylíčit, co se přesně stalo, a "s potěšením" mi oznámili, že "možná tuší", kdo ti hoši byli, a že mi ještě zavolají, aby si ověřili to a ono. Tak uvidíme.

Občas si říkám, že vůbec není špatné bydlet ve sdíleném domě. K. zrovna není doma, a tak mi nepomohl, ale stačilo tuhle příhodu vyprávět pár spolubydlícím a ten podivný pronikavý smutek, který se mě už po léta zmocňuje vždycky po podobné příhodě, trochu opadl. Naše čarodějnice Susan mi mazala záda páchnoucí substancí, které říkala "Ibo leaf" – takže něco jako "list oblíbený u lidí z kmene Ibo", a já jsem měla trochu hrůzu, co to se mnou udělá, než jsem zjistila, že je to ve skutečnosti iboleve, krém s ibuprofenem, prozaicky zakoupený v lékárně. Jamajčanka Juliet se nejvíc ze všeho zajímala o to, jestli to byli černoši, a nadávala na ty malý černý bastardy. Trochu ji uklidnilo, když jsem jí řekla, že jeden z nich byl buďto běloch, anebo míšenec s hodně světlou pletí. Manžel druhé Jamajčanky mě pochválil, že jsem si batůžek vyrvat nenechala, a podal mi plechovku chlazeného piva značky Red Stripe, které prý všechny bolesti zahojí. Přichomýtl se k tomu i Adebayo a nabídl se, že se mnou půjde do špitálu, aby mi ta záda zrentgenovali...

Společnými silami se o mě postarali tak skvěle, jak bych to ani od kamarádů nečekala.

A já se raduju z toho, že mi hoši nesebrali batůžek – byly v něm kromě dokladů a věcí, o které bych nerada přišla, taky peníze na nájem.

A nedá m i to, přemýšlím, jak je možné, že jsem zažila první londýnské přepadení (předtím jsem měla jen pár problematických zákazníků v taxíku) zrovna pár dní nato, co jsem dokončila svůj soubor blogů o bouchačkách. Kdybych na takovéhle věci věřila, musela bych říct, že Prozřetelnost tomu chtěla, abych si ještě jednou, po letech, na vlastní kůži ověřila, jaké to je, být obětí trestného činu, a jak to posune vaše názory. Takhle vím, že za to nemohla Prozřetelnost: mohla jsem si za to já sama – obvykle si dobře všímám, co se kolem mě děje, ale tentokrát jsem šla ulicí v hlubokém zamyšlení a nedívala se ani vpravo, ani vlevo. I totálním vygumovancům a rádobylupičům, jako jsou ti tři, muselo být od pohledu jasné, že představuju vhodný terč.

Jsem pořád ještě trošku v šoku, přestože se mi vlastně nic nestalo – až na ta bolavá záda, teď ještě ke všemu páchnoucí a umaštěná od čarodějné masti. Ale mám aspoň šanci znova zauvažovat o tom, jestli by se mi dnes, před pár hodinami, vyplatilo mít střelnou zbraň.

NEVYPLATILO.

Má bouchačka by nikoho neodradila, kdybych ji měla ukrytou. (A nést si ji v ruce či aspoň proklatě nízko u pasu, to prosím pěkně nejde – to by mě brzo sbalila ta naše slavná Task Force.) Během pár vteřin, co přepadení trvalo, bych zbraň nestihla vytáhnout odnikud, nestihl by to ani ten nejostřílenější kovboj. Jediné, nač bych se v tomhle případě vzmohla – já nebo kdokoli jiný – by bylo začít jim pálit do zad. Není vyloučené, že bych toho byla schopná – pár okamžiků po přepadení vidí většina obětí rudě.

Pak by mě mohlo zachránit jediné: že bych se netrefila.

Kdyby ano, seděla bych teď nejspíš u výslechu a měla na krku těžké ublížení na zdraví anebo taky vraždu. Hoši – ti, co by přežili – by svorně trvali na tom, že jsem se je pokusila shodit z kol a pak po nich začala pálit.

Nevím, nevím, jestli by mě mí spolubydlící chodili navštěvovat do lochu.