Když jsem samolepku s tímhle prohlášením viděla poprvé – visela na zadním nárazníku auta přede mnou, v Bostonu v roce 1986 – dočista mě nadchla. Znělo to vážně moc hezky a mělo to logiku... no prostě neprůstřelnou. Sakra, byli jsme přece v Americe, mně bylo něco přes dvacet a řekněte – kdo má co omezovat mě nebo kohokoli jiného, když si chce koupit bouchačku a být king? No nemám pravdu?
Překvapilo mě, když mi můj tehdejší přítel – liberál, ale žádný velký pacifista – vysvětlil, že jemu se ta fráze moc nezdá. Je chytlavá, to ano, ale vymysleli si ji zastánci NRA (National Rifle Association, tedy organizace milovníků bouchaček) a NRA je podle něj sbírka zamindrákovaných vidláků, které nevzali do Kukluxklanu. Možná to trochu přeháněl, ale je fakt, že členstvo NRA tvoří nepoměrně vysoké procento bělochů z malých měst. Bývají to republikáni přesvědčení, že jim vláda nemá co kecat do života – a navíc trpící jistým pocitem nadřazenosti: ONI se přece dovedou ovládat, JIM patří do ruky zbraň, a přes drzé poznámky militantních pacifistek nejsou rozměry jejich bouchaček nepřímo úměrné rozměrům jejich... ehm, ehm... mozku.
Ani když mi to můj dávný přítel takhle vysvětlil, nepřestalo se mi to heslo líbit. Ale slyšela jsem v té době taky heslo "Proč zabíjet lidi, kteří zabíjejí lidi, abychom dokázali, že zabíjet lidi je špatné?" I tohle mělo neprůstřelnou logiku, i tohle znělo hezky. A přitom pocházelo z protilehlé strany politického spektra. Bylo to matoucí.
Když před nějakým Američanem (zejména z jižních čí západních států), namítnete cokoli proti bouchačkám a přitom máte trochu jiný přízvuk, než jakým se mluví v jeho vesnici, nejspíš vám trpělivě vysvětlí, že nošení zbraní je v USA národní tradicí: "Už od doby prvních osadníků musel mít každý farmář zbraň, aby se ubránil nájezdům Indiánů a podobných záškodnických živlů. Bouchačky – to je náš národní odkaz."
S těmi ozbrojenými farmáři to není tak docela pravda – mezi dávnými osadníky existovala řada náboženských skupin, jejichž víra nepřipouštěla jakýkoli druh násilí, a přitom úspěšně osídlili velké rozlohy země. S těmi Indiány taky ne – většina kmenů s osadníky raději obchodovala nebo se tiše stáhla hlouběji do lesů a savan, než aby s nimi válčila. Fakt je, že povědomí o nezbytnosti bouchaček vytrvalo v mysli mnoha Američanů ještě dobrých sto padesát let poté, co Frontier neboli Pomezí definitivně vzalo za své.
V Bostonu jsem si nezastřílela. Zastřílela jsem si až v New Yorku, ve městě, kde získat zbrojní průkaz je skoro nemožné (a přece ledaskdo bouchačku vlastní). I můj tehdejší šéf "Alex", majitel taxikářské garáže, chlapík původem z Moskvy, který se už léta snažil proniknout do řad brooklynských ruských mafiánů a moc se mu to nevedlo, vlastnil bouchačku. Byla to moc pěkná, naleštěná pětačtyřicítka oblíbené značky Colt a "Alex", když si u mě chtěl šplhnout, se mnou tu a tam nad ránem zašel k Hudson River, pouhé dva bloky od garáže, a tam mě učil střílet do kůlů, které trčely z vody. Ať už jsem se trefila, nebo ne – bylo to orgasmické! Nikdy jsme s "Alexem" nic neměli, a přece na něj čas od času blaženě vzpomínám jako na milence. Rány se rozléhaly nad vodami, ranní opar se zachvíval – a každou chvíli mohli přijet policajti a sebrat nás. Bylo to boží!
Jednou jsem si zastřílela v Arizoně a pak několikrát na českých střelnicích. Chlapík v jedné z nich – tuším, že v Karlíně – mi nastavoval terč na požadovanou vzdálenost a přitom mi vykládal, že si jeho podnik oblíbily čerstvě rozvedené paničky: přinesou si sem fotku manžela v nadživotní velikosti a do té pak pálí, dokud ji nerozstřílejí na sračky. Odcházejí spokojené a smířené se svým životním údělem.
Myslící člověk, i kdyby byl sebevětším nepřítelem palných zbraní, nemůže pochybovat o jejich léčivých účincích.
Ovšem jen v případě, že střílíte na terče, fotky, makety či jiné náhražky živých tvorů, na kterých se chcete vyléčit.
Když už jsem uvedla dva chytlavé citáty, dovolím si ještě třetí. Filosof Arthur Schopenhauer se vyjádřil, že co je dokonalejší, dozrává déle. Zatímco průměrná žena je zcela zralá už v osmnácti, průměrnému muži trvá do osmadvaceti, než dozraje.
Podle této definice musím být hotový Superman: když se na to zpětně zadívám, zdá se mi, že jsem pubertu setřásla až někdy v osmatřiceti a konečně začala uvažovat jako dospělý člověk – aspoň většinou. Ostatně lidstvo je podle všeho čím dál tím dokonalejší, pan Schopenhauer by měl radost: dnes není těžké najít jedince, kterým je třeba osmašedesát a ještě pořád jsou puberťáci.
Jedním z projevů toho, co považuji (přes drzé námitky přátel) za duševní zralost Ivy Pekárkové, je odpor k bouchačkám. Vlastně ne odpor, spíš lhostejnost. Netoužím potěžkat v ruce každou zbraň, na kterou moje oko padne. Odolám pokušení si z ní vystřelit a ani mě to nezabolí. Začala jsem zbraně považovat za hodně nebezpečné hračky pro puberťáky. A teroristy či týpky, kteří se bez bouchačky či bomby v ruce necítí plnohodnotní, jsem začala považovat za puberťáky. Hodně nebezpečné.
