Začalo to ptáčkem. Právě tím, který před časem vylétl z Ameriky a dnes se vesele množí snad ve všech zemích světa, kde mají lidé prostředníčky. Ptáček má na různých místech různá pojmenování, v Čechách a na Moravě ho obvykle označujeme půvabným českým slůvkem vyfakování.
Ptáček seděl na štíhlém hnědém prostředníčku ozdobeném prstýnkem a s dokonalou manikúrou, patřícím asi pětadvacetileté dívce indického původu, která potkala K. na ulici.
Jakmile dívčina spatřila temné tváře K. a jeho jamajského kolegy, zdvihla na ně prst a zasyčela: "Zpátky do Afriky s váma, debilové!"
Načež odešla.
S K. to nic neudělalo. Jen se podivil, proč mu to říká, když jí nic neprovedl, vždyť ho podle všeho vidí poprvé v životě. Ovšem Paul, ten jamajský kolega, na to nahlížel jinak.
"Vi-vi-vi-viděls to?" obrátil se nevěřícně ke K. "Viděls to? Viděls tu indickou krá-krá-krávu? Já jí dám – do Afriky! Já-já-já... já to tak ne-ne-ne-nenechám!"
A vyběhl za ní.
K. se ho snažil zdržovat, ale nic to nepomohlo. Paul rychlým klusem dívku dohnal, chytil ji za rameno a koktavě na ni ječel: "Co-co-co-cos to říkala?"
"Já? Nic," podivila se jako herečka na ochotnické scéně. "V životě jsem tě neviděla."
"Ale já-já-já jsem tě viděl!" křičel Paul. "Tys mě poslala do A-a-afriky... Ty-ty-ty... A z-z-z-zdvihla jsi na mě prst! Já to tak nenechám! Já vo-vo-volám po-policii."
Dívka se mu pokusila vysmeknout a snad by se jí to i podařilo, ale měla smůlu. Paul si všiml, že má pod svetrem jmenovku s fotkou. Pracovala, nešťastnice, pro stejnou firmu jako Paul a K.
Paul nemusel volat policii. Místo toho vyhledal manažera a stěžoval si, co se přihodilo. "To je ra-ra-ra-rasismus," vysvětloval mu. "Ra-ra-rasismus jak vyšitej."
Manažer – běloch kolem padesátky – měl evidentně jiné věc na práci, a navíc Paula dobře znal a věděl, že si stěžuje na všechno – od spolupracovníků přes pracovní dobu a příliš nízký plat až po pasažéry, kteří nechávají ve vlacích bordel a kdo to má po nich uklízet. Kdyby za ním Paul přišel a stěžoval si na cokoli jiného, tak jako už mockrát, mohl by ho odkázat do patřičných mezí. Jenže tohle evidentně BYL rasistický incident. Rasistický incident (jak jsem se dočetla na zdech Wandsworthské věznice), je "jakýkoli incident, který za rasistický považuje jeho oběť či kterákoli jiná osoba." To manažer jistě taky věděl.
A tak mu nezbylo, než brát Paula smrtelně vážně.
"Máš na to svědky?" ptal se ho.
"Viděl to i K.!" vykřikl Paul. "I K. to dosvědčí."
K. si v zaměstnání vytvořil pověst kliďase, kterého hned tak něco nevytočí. Šéfové ho posílají uklidňovat rozhořčené zákazníky, přestože to vůbec nemá v popisu práce, a navíc si zvykli dávat ho do páru s těmi nejproblémovějšími zaměstnanci, protože K. si poradí s kýmkoli. Tak taky přišel k Paulovi. Trpělivě snášel jeho nálady. Ale netušil, že se díky němu stane obětí rasistického incidentu...
Dobře pět týdnů se připravovalo velké vyšetřování letícího ptáka. Vzala si to na starost dopravní policie, protože společnost, pro kterou pracuje K., Paul i indická rasistka, je dopravní společnost. Dobře pět týdnů K., Paul i rasistka věděli, že půjdou k výslechu, každý zvlášť, a pak se bude rozhodovat, co s tím. Indickou rasistku sotva mohli zavřít, ale akutně hrozilo, že přijde o práci.
Indická rasistka se jmenovala Madeleine a nějak se jí podařilo domáknout K.-ova telefonního čísla. Dobře pět týdnů mu jednou, dvakrát i víckrát denně volala a prosila ho, ať to nějak zaonačí. Vždyť ona tím nic špatného nemyslela! No ano, zdvihla na ně prst, ale to bylo spíš jen v legraci... je přece hrozně moderní zdvihat na druhé prostředníčky. A že je poslala do Afriky? Tak pozor, v tom žádný rasismus není – ona je sice původem z Indie, ale narodila se v Jižní Africe. Takže...
"Udělám, co můžu," říkal jí K.
"Toho, toho... kolegu... musíš nějak přesvědčit, aby to nebral tak vážně! Řekni mu, že mi zlomil srdce chlap z Jamajky... že to nebyl žádnej rasismus, jen jsem byla zklamaná, naštvaná na černochy! Já přitom černochy miluju! Vážně! Musíš ho přesvědčit! Řekni mu to!!
Paul den co den vymluvil K. díru do hlavy. Po celých pět týdnů mu vysvětloval, co přesně musí policajtovi říct, aby se ta indická kráva dostala do maléru. Denně s ním probíral každé slovo a K. pokaždé musel přísahat, že to řekne PŘESNĚ podle instrukcí.
Chodil domů utrápený a poprvé od doby, co ho znám, uvažoval, jestli by se neměl hodit marod.
Konečně nastal den D.
Policajt, běloch kolem padesátky, si pozval do kanceláře nejdřív Paula, potom K.
"Vašeho kolegu už jsem vyslechl," oznámil mu. "Co mi o tom incidentu můžete říct vy?"
"Víte, pane," řekl K. "já bych na to nejradši zapomněl. Je možný – chci říct, není vyloučený – že nějaká dívka zdvihla prst, když procházela kolem mě. Já jsem to – možná – koutkem oka zahlédl. Ale že by to zanechalo jizvu na mé duši, to nemůžu říct. Fakt ne. Kdyby mě kopla tam, kde to nejvíc bolí, kdyby po mně vystřelila, kdyby mi něco ukradla... tak toho bych si jistě všiml. Ale jestli na mě zdvihla ukazováček nebo prostředníček nebo malíček nebo co já vím... tak to je mi úplně jedno. Prosím vás, pane, já vím, že je to vaše práce, ale nenuťte mě proti nikomu svědčit. Já se na to vážně necejtím. Možná že na mě jednou zdvihla prst – to nevylučuju, netvrdím, že jiní lidi lžou – ale od té doby už víc jak pět neděl žiju v napětí, že budu muset svědčit. Pane, udělejte pro mě něco, prosím vás: neřešte to. Nebo mě z toho aspoň vynechte, já už o tom vážně nechci slyšet."
Policajt se k němu důvěrně naklonil. "Vám je té osoby líto? Vy nechcete, aby byla propuštěná? Váš kolega tvrdí něco jiného."
"Já vím. Ale, pane, já mám možná stejnou barvu kůže jako můj kolega, ale to přece neznamená, pane, že mám ve všem stejné názory. Já netvrdím, že můj kolega lže... netvrdím, že se nic nestalo. Ale já už s tím nechci nic mít. Prosím vás. Pane."
"Já vám rozumím," řekl policajt. A propustil ho.
Přede dveřmi samozřejmě na K. čekal Paul a přál si vědět, jestli všechno řekl přesně podle instrukcí.
"Víš co, Paule? Já už nemám čas. Jdu domů."
A šel.
Indicko-africkou dívku přeložili, takže s ní ani Paul, ani K. už nikdy nepřišli do styku. Paul s K. teď nemluví, protože vycítil, že neřekl všechno tak, jak měl, a nechává se slyšet, že je K. zrádce rasy. Naštěstí ho kolegové už dávno neberou vážně.
Jedna nerozvážná dívka indického původu na K.-ově duši šrámy nezanechala. Ale vyšetřování incidentu ano.
K. ovšem snese ledacos, a tak si olízal rány a život jde dál. Jen se šíleně začal bát, aby on sám na někoho omylem nezdvihl prst, anebo jsem to neudělala já. Už řadu let s oblibou vypouštím ptáčka, kdykoli si všimnu, že na mě někdo namířil kameru (v New Yorku, kde si každý den hned několik televizních štábů filmuje náhodné kolemjdoucí – a z taxikářky jsou nadšení – je to moc šikovný trik: to gesto zaručuje, že nebudete ve večerních zprávách), teď mi to K. začal zakazovat. Začal být na ptáčky těžce alergický. Zatím nenadává na holuby, špačky nebo labutě. Ale kdyby mohl, nejspíš by všem lidem, kteří jsou mu blízcí, amputoval oba prostředníčky.
