Už je to pár let, vlastně možná sedm nebo osm. Bydleli jsme tehdy s K. ještě v Čechách a jednou v létě jsme si na týden vypůjčili sedmiletého chlapečka a odjeli jsme s ním do mé chaloupky v Orlických horách. Járova maminka byla ráda, že si odpočine od jednoho ze svých četných dětí, já byla ráda, že si vyzkouším, jaké to je, vychovávat pytel blech, a K. byl v sedmém nebi, protože K. děti prostě miluje. Miluje je v jakémkoli věku, v jakémkoli množství a v jakékoli podobě. Blonďatý Jára k němu přilnul a dohromady tvořili pozoruhodnou dvojici, jak vystřiženou z reklamy na United Colors of Benetton. Járova drobná bílá ručička láskyplně svírající K-ovu širokou černou – to byl pohled, při kterém zvlhlo oko mnohého sentimentálního nerasisty.
V téhle sestavě jsme jednou vpodvečer zašli do místní hospůdky. Jistě, já vím, děti do hospody nepatří, ale tohle byl lokál pod širým nebem, takže Jára neseděl v zakouřeném prostředí, pokud tedy nepočítáte kouř z táboráku na zahradě. A pokud jde o alkohol... ehm, Jára vyrostl v rodině, kde je pití na denním pořádku, tak mu snad pohled na pět nebo šest ovíněných štamgastů nenarušil duši.
Jak už to v hospůdkách na malých českých či moravských vesnicích bývá, po K. začali pokukovat místní chlapíci a polohlasem komentovali jeho osobu.
"Teda, ten je fakt černej jak bota!" řekl jeden.
"Jak silnice, vole!" opravil ho druhý.
"Teda! To sem fakt eště neviděl!" zamumlal třetí.
"Já bysem si na něj šáhnul. Vy ne?" poznamenal čtvrtý.
"Tak si šáhni, vole!" zachechtali se ostatní.
Byl to úplně obyčejný hospodský rozhovor, na jaké jsme dávno byli zvyklí.
Po chvíli se jeden z chlapíků osmělil, mužně, aby si nezadal, se připotácel k našemu stolu a podnapile vykoktal směrem ke mně: "Helé, můžu si na něj šáhnout? Jó?"
Tak začalo další z K-ových krátkodobých, jednostranných, ale o to intenzivnějších hospodských přátelství.
Jakmile chlapík zjistil, že se s K. domluví česky, přestal si mě všímat a začal se plně věnovat K. Nalil do něj půldruhého piva, oznámil mu, že naše český pivo je nejlepčí na světě, a vypracoval plán, jak ho budou společně dovážet do Afriky a děsně na tom vydělaj. K. podobné situace snáší podstatně líp než já, tak jsem ho nechala cvičit se v češtině a hrála s Járou piškvorky.
Uplynulo půl hodiny. V tom okamžiku se chasník zarazil. Zmlkl a přísně zúženýma očima si začal měřit K., pak mě, pak Jarouška, pak K. a znovu mě. Pak se rozhlédl, jestli ho nikdo neposlouchá, chytil K. kolem krku a chraplavým šepotem mu svěřil: "Kámo, nerad ti to říkám, ale ta k***a ti lhala. To není tvůj syn!"
Uplynulo sedm nebo osm let. Bydlíme v Londýně a K. se skamarádil s chlapečkem odvedle. Zrovna mu bylo sedm a bydlí s maminkou v jednom z těch londýnských útulků pro týrané ženy, které vypadají jako docela obyčejné rodinné domky. Felixova maminka je ráda, že se občas zbaví svého dítěte a K. je v sedmém nebi. Chodí s Felixem na procházky, krmí ho zdravou stravou, vychovává ho a směje se jeho skopičinám. Felix je do K. zamilovaný. A jeho drobná bílá ručička v K.-ově široké černé vypadá jak vystřižená z reklamy na United Colors of Benetton...
Nedávno jsme byli všichni tři na houpačkách – v části parku oddělené plotem, kam smějí dospělí jen v doprovodu dětí. Felix pobíhal okolo, šplhal po prolézačkách, vozil se na kolotoči, vyráběl si nové přátele.
Maminka jeho nejnovější lásky, čtyřleté jamajské holčičky, se ho zeptala, s kým na hřišti je.
"S tátou!" vydechl Felix blaženě.
Paní se rozhlédla. A když neviděla žádného muže, ke kterému by si ho dovedla přiřadit, zeptala se, kde ten táta je.
"Támhle!" namířil prstík směrem ke K.
"To je tvůj táta?" řekla. "Skvělý!"
Maminky a tatínkové sedící okolo vážně pokývali hlavou.
Kdybychom náhodou zapomněli, že žijeme v Londýně, zase bychom si to připomněli. V Londýně můžete mít partnery, příbuzné i děti jakékoli barvy, jaká se vám jen zamane, a nikdo se nad tím nepozastaví. Nejen K. je z toho v sedmém nebi.
