Přestěhovali jsme se do nového domu. (O tom, jak a proč jsme se stěhovali, a kde jsme bydleli předtím, napíšu v dalších blogách série Umučena Afrikou.) Teď bydlíme asi 200 metrů od rozlehlého parku s jezírkem plným kachen, hus a volavek, s rozevlátou žloutnoucí trávou a s houštinami ostružiníku, na kterých koncem července začaly dozrávat k dokonalosti ostružiny veliké jako slívy. Parkem se vinou cestičky, doslova vyzývající k projížďce na kole.
A tak se K. rozhodl, že nám kola koupí. Jakmile mi to oznámil, zauvažovala jsem, jestli by nebylo bezpečnější hledat tak na týden či dva azyl u kamarádky v severním Londýně. Na světě existuje mnoho způsobů, jak nakupovat, a K. obyčejně zvolí ten, který je mi ze všech nejprotivnější: nelítostné smlouvání afrického typu.
Uznávám, že se to občas vyplatí. Díky K.-ově drzosti platíme o 40 liber měsíčně nižší nájem. I obě auta, která jsem v Londýně kupovala, mě vyšla na míň peněz, než požadoval majitel. Ale jako Středoevropance mi daleko víc než smlouvání vyhovují pevně stanovené ceny. Nakupování pro mě není hra, a když mám chuť si hrát, dělám úplně jiné věci. Ne tak K.
Během pobytu v Čechách K. ke své velké nelibosti zjistil, že supermarkety nejsou vhodná místa ke smlouvání - čtečka cen u pokladny nerozumí ani anglicky, ani česky, ani lidsky - a zírá na něj stejným neodpouštějícím okem bez výrazu, jako utahaná pokladní. Oblíbil si malé obchůdky, vlastněné Vietnamci nebo jakýmikoli cizinci, ochotnými handrkovat se čtvrt hodiny nad každým artiklem - a nakonec mu s obligátním povzdechem „Dávam ti za míň, než nakoupil sem," přece jen poskytnout slevu. K. se vítězně vracíval domů tu s pytlíkem špaget, tu s pár lahvemi piva, a vychloubal se, o kolik srazil cenu. „A ty," vyčítal mi, „ty by ses vůbec nepokusila smlouvat. Já tě znám." Radši jsem mu nepřipomínala, že by jak špagety, tak pivo nejspíš koupil laciněji v supermarketu. Pro K. je smlouvání velká zábava, tak proč té vášni neobětovat tu a tam pár korun? Lepší, než kdyby karbanil anebo chodil do bordelů.
V něčem jsem, jak zjišťuju, skutečně trapně neafrická. A neasijská. A nejihoamerická. Pokud za mnou na ulici běží obchodník pokoušející se mi vnutit své zboží a já řeknu „Děkuju, nechci," nijak mě nepotěší, když se mi vzápětí pokusí vnutit to samé zboží s pětiprocentní slevou. Jen mé multikulturní porozumění mi zabrání si uplivnout - a místo toho rychlým krokem mizím.
Před mnoha lety jsem s bývalákem navštívila Turecko a v jednom malém městě jsme kupovali pro kamaráda vyřezávanou pěnovku. Chvíli jsme v obchůdku vybírali z mnoha a mnoha dýmek, pak jsme na jednu ukázali. „Kolik?"
Majitel obchůdku vysvětlil, že jsme si vybrali tu nejskvělejší dýmku, na které mu nejvíc ze všech záleží, no ale budiž. Když není zbytí, prodá nám ji. Pak si řekl o čtyři dolary, zkrátka o směšně nízkou částku.
„Skvělé, zabalte nám ji!" Vytáhli jsme pár stovek tisíc lir.
„Ale to nemůžete!" vykřikl obchodník a zoufale si žmoulal kníry. „To přece nejde!"
„Co nejde?"
„Kupujete si mou nejskvělejší dýmku! Já vám nebudu započítávat daň...," hbitě popisoval číslicemi papírový pytlík, „nebudu vám započítávat dopravu, protože si ji odnášíte...," Pytlík se plnil tisíci lir se zápornými znaménky. „A..." rozhlédl se po svém krámku, jako by mezi pěnovkami, vodními dýmkami a soškami všeho druhu zoufale hledal další důvod, proč snížit cenu. „Dám vám slevu, protože... protože jste cizinci. Tak! Dáte mi polovičku toho, co jsem chtěl původně, a ani o liru víc!"
Bohužel (anebo možná bohudík) mi nikdy nebylo dáno pozorovat přítele K. v podobné situaci. Ale mám pocit, že by se mohly stát jenom dvě věci: buď by K. nešťastnému obchodníkovi zaplatil padesát centů a nechal mu v krámě jen prázdné police, anebo by ho začal přesvědčovat, že takhle se přece byznys nedělá, to by brzo přišel na mizinu.
Ze všech typů smlouvání je mi, málo platné, právě to africké nejprotivnější.Na středním Východě nebo v Indii posedíte v zadní části krámku s látkami či s koberci, vypijete přeslazený čaj, který hbitě aportuje nejbližší osmiletý kluk, popovídáte si s majitelem, případně družně pokouříte špetku prvotřídního hašiše. Pak koupíte... nebo nekoupíte. Každopádně obchodníkovo zboží nehaníte - a on nehaní vás.
Na tržištích v Nigérii jsem byla svědkem docela jiných scén. Řekněme, že potřebujete koupit jam na večeři. Přijdete na tržiště a uvidíte hromady jamů, střežených dámami, ochotnými bojovat do posledního dechu. Zvednete jeden, zaťukáte do něj kloubem prostředníčku (prý se tak pozná, jestli není vevnitř prohnilý) a zeptáte se na cenu.
„Dvě stě naira!" informuje vás trhovkyně a podepře si boky pěstmi. Nenecháte se odradit faktem, že dvě stě naira je o málo víc než dolar a že hlíza, kterou držíte v náručí, má nejmíň čtyři kila.
„Dvě stě naira?" vyštěknete. „Vypadám, že jsem se narodil včera - anebo ti už z vedra měkne mozek? Dvě stě naira za tenhle mrňavý, hnusný, seschlý, prohnilý, červy prolezlý, smrdutý, nepotřebný kus jamu pochcaný od kozy? Ani náhodou. Padesát naira."
„To tobě měkne z vedra mozek, milánku," nedá se prodavačka. „Anebo tě porodní bába upustila na podlahu, když jsi se narodil? Copak nepoznáš extra-super-ultra skvělý jam, tak chutný, až se na jazyku rozpadá? Sto padesát naira."
V tomto duchu konverzace pokračuje dalších pět nebo deset minut. Během té doby si navzájem vyměníte běžné i vynalézavější urážky, nahlas zauvažujete o tom, s kterým orangutanem či žabákem se v mládí spustily vaše matky, a nakonec koupíte jam za stovku. Prodavačka si zmuchlanou bankovku zaváže do zavinovačky a s poslední radostnou urážkou se s vámi loučí. Celému procesu se říká „cenování".
Stejné divadýlko musíte podstoupit, když kupujete egusi - sušená melounová semínka -- na omáčku, zeleninu a flák kozího masa. Nákup, který by bez řečí trval pár minut, se táhne hodinu či víc. Přitom jsou ceny základních potravin všeobecně známé, a kdybyste se náhodou přece jen chystali naletět některé trhovkyni a dát jí víc peněz, než si zasluhuje, zavolají hned čtyři jiné, že vás podvádí, seběhnou se okolo a neodejdou, dokud tu věc nekoupíte za přiměřenou cenu. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
A tak už možná tušíte, jak probíhala koupě kol. Před náš dům dorazil Mark, chlapík, kterého K. znal od vidění z nedělní tržnice a který se živí prodejem bicyklů. K. od něj objednal dvě horská kola v pojízdném stavu a s veškerým vybavením. Chlapík dorazil, vytáhl kusy kol, na chodníku před domem je smontoval, nasedl na ně a předváděl, že jsou skutečně skvělá.
Trvalo mu to dvacet třicet minut. K. mlčel, jen ho pozoroval. Čekal, až budou kola smontovaná a do auta se nevejdou. Pak začal cenovat.
Utekla jsem na zahrádku, abych u toho nemusela být, ale i tak ke mně doléhaly útržky konverzace. Hlavně chlápkovy, ten mluvil hlasitě. K. jenom tiše prudil.
„... sto osmdesát liber za obě - to je zadarmo, chlape!"
„... počkej... ty je nechceš? Tak pročs mě sem vlek?"
„... cože? Jak to - nedobrý? Jsou to kvalitní horský kola, něco vydržej, za to ručím."
„... ne, ne, ne... to fakt nemůžu... dáš mi sto dvacet, OK?"
„... tak dobře, stovku."
„... dobrá, devadesát. Ať nežeru. Na tržišti bych je prodal za stovku každý, to si piš."
K. pro mě běžel na zahrádku a vítězně se šklebil: „Ivo, kdybys viděla, jak jsem to ucenoval! Mark chtěl sto osmdesát, já mu dal devadesát! Za obě! No co ty na to? Máme nádherný bicykly s pumpičkama, s odrazovejma sklíčkama, s reflektorem, kdybychom jezdili v noci... To sem dobrej, co? Poď, dej mi pusu!"
Mark už byl na odchodu. Naskakoval právě do auta, a než se rozjel, nedbale na nás zamával. K. mi předváděl nová skvělá kola. „Nádhera, co?... Ne, moment, tohle přece mělo pumpičku... a tohle taky... Kde je reflektor? Sakra, tady bylo odrazový sklíčko... No teda, to je vykuk!" Rozchechtal se.
Angličan Mark, jak to vypadalo, nigérijské cenování nezvládnul - a po transakci se cítil ošizený. Honem oškubal z kol, co se dalo, a zmizel ze scény. Tomu říkám střet kultur.
Nasedli jsme na kola bez pumpiček a odrazových sklíček a vyrazili se projet po parku.
