Ještě k agenturám a nezaměstnancům. A jak to dopadlo s agenturou --

Sotva vyšel včerejší blog, ve kterém jsem popsala přístup dvou agentur, jedné tlumočnické, jedné nemovitostní, ke svým nezaměstnancům, zvonil mi telefon. Hádejte, kdo se mi ozval?

Agentura -------, ta, která mě před pár dny odmítla přijmout pro práci na volné noze – nelíbilo se jí, že občas na nějakou dobu odjedu z Anglie. Volala mi další agentka, v pořadí třetí – prý našla mé cévéčko na netu a chtěla se zeptat, mám-li zájem pro ně pracovat. Upřímně se podivila, když jsem jí oznámila důvod, proč mě její agentura nechtěla. Jde přece o práci na volné noze – tak proč by někomu v agentuře mělo vadit, že nejsem k dispozici, jak je rok dlouhý? Chvíli nad tím vrtěla hlavou (bylo to poznat i v telefonu) a pak řekla, že mi druhý den ráno zavolá. Takže dnes. Jsem vážně zvědavá.

Díky komentářům u posledního blogu jsem si uvědomila, že o agenturách ve Spojeném království hodně vím. A že o nich mnozí lidé v Česku hodně neví.

A tak se pokusím vysvětlit, jak práce u takovýchhle agentur chodí, co můžete očekávat a co ne – a taky, co byste si neměli dát líbit (tedy pokud nejste finanční masochisté).

Není pravda, že "všechny agentury kradou", jak jsem se už několikrát doslechla. Například moje nejoblíbenější, pro kterou já i K. tlumočíme už osm let, každý z jiných jazyků (a objevil ji K., jak se neustále chlubí), je prostě skvělá. Lidská. Platí 20 liber za hodinu (v současné době asi nejvíc, co můžete za tlumočení "tváří v tvář" čekat), bez mrknutí platí dopravu (a neptá se, jestli jste skutečně potřebovali celodenní jízdenku pro všech šest londýnských zón), uznává, že čas jsou peníze, a když vás pošle někam hodně daleko, přihodí něco za procestovaný čas. Možná je to tím, že je to stará agentura, a je maličká. Tvoří ji jeden ne už nejmladší bílý Angličan, který má rád lidi ze všemožných kultur, a jeho počítač, fax a telefon. Za své tlumočníky bojuje jako lev – je pro něj například nepředstavitelné, že bychom se pouhých pár hodin před domluveným džobem dozvěděli, že se džob ruší. Když klient nezavolá aspoň o 24 hodin dřív, dostaneme zaplaceno, jako bychom tam byli. Před časem jsem pro Glena získala rodilého mluvčího jazyka joruba. Tlumočil několikrát pro svou krajanku – a tvrdil, že prý to udělá zadarmo. Glen ho pronásledoval tak dlouho, až si za svou práci nechal zaplatit. Běžnější bývá, že nezaměstnanci musejí pronásledovat své agentury, neustále je upomínat a čekat po celé týdny a měsíce, než dostanou, co jim náleží.

Nedovedu si představit, že by Glen místo agentury mohl vést firmu, v níž by na plný úvazek zaměstnal jednoho či více rodilých mluvčích z každého světového jazyka. Většinu doby by neměli co dělat – a pak by se najednou roztrhl pytel se džoby z jejich jazyka, a nebylo by jich dost. Tlumočení patří ke klasickým pracím, kde agentura s nezaměstnanci funguje nejlépe. Glen má neustále na paměti, že jeho tlumočníci jsou zcela svobodní, a jestli vezmou džob, je jen a pouze na nich. Tlumočníků má přes dvě stě – a ke každému se chová jako k člověku.

Pak jsou docela jiné agentury. Pro jednu pracoval kamarád z Čech, když přijel na blind do Londýna, nocoval pod lucernou v Hyde Parku spolu s jinými polobezdomovci a skoro vůbec neuměl anglicky. Agentura dodávala nekvalifikovanou práci – mytí nádobí v hotelu, vynášení odpadků, úklid tu či onde -- pracovníkům bez kvalifikace a vesměs i bez znalosti jazyka a bez pracovního povolení. Nebýt agentury, nemohli by projít přijímacím řízením. Fungovalo to jako nádenická práce: člověk se v nekřesťansky brzkou ranní hodinu dostavil k agentuře a ta ho, pokud bylo kam, poslala odpracovat osmi nebo dvanáctihodinovou šichtu. Když přišel, obvykle práci dostal. A za tu pak dostal zaplaceno minimální mzdu anebo víc. Agentura v tomhle případě zneužívala spíš zaměstnavatele než pracovníky: nechala si za práci nekvalifikovaných imigrantů platit hodně peněz. Řadě hotelů se to vyplatilo, když potřebovali narychlo pracovní sílu. Díky téhle agentuře se mnohý nekvalifikovaný pracovník dokonce uchytil na pracovním místě – agentura nic neměla proti tomu, když ho někde přijali na stálo. Jen jeho zaměstnavateli zaúčtovala tučný poplatek.

Možná se v praktikách téhle agentury dalo vystopovat něco nezákonného či nehumánního, ale fakt je, že spoustě ztracenců pomohla.

A pak jsou ještě jiné agentury. Jedna z nich je zaručeně --------, ta, co se už pár týdnů nemůže rozhodnout, jestli mě chce najmout za nezaměstnance. Další ta, co po kamarádce Katce očekává, že na zkoušku a zadarmo během 12 hodin nafotí vlastní byt a fotky jim pošle. A oni se pak rozhodnou, jestli ji chtějí najmout na kvalifikovanou práci, ke které navíc potřebuje drahé vybavení, za zhruba polovinu minimální mzdy.

Jedna agentura – velmi slušná, pokud vím – mi přes půl roku ztrpčovala život. Nemohla za to. Nebo to aspoň nedělala schválně. Provozovala tlumočení po telefonu – za hodinu (rozpočítanou na vteřiny) platila 18 liber, docela hodně, když nemusíte dělat nic jiného než sedět doma a žvanit. (Jiná, větší, agentura, za tlumočení přes telefon platí 12 liber na hodinu a musíte k tomu mít pevnou linku.)

Tlumočení po telefonu je příšerné. Tlumočník je obvykle jediný zúčastněný, který o problému, jenž je třeba vyřešit, nic neví. Když si jednotlivé strany předávají telefon, často neví, s kým zrovna hovoří, a jakého jazyka je v kterém okamžiku třeba. Když si klient hovořící česky nebo slovensky uzurpuje telefon, bývá to tlumočník, kdo dostane anglicky vynadáno, že s ním tak dlouho konverzoval. Když klient mlží (a klienti mlžívají!), je na tlumočníkovi, aby to rozklíčoval. Chcete-li být aspoň trochu dobří, musíte si všechno zapisovat. A pochopitelně vám nesmí dojít baterka v mobilu.

Dlouho jsem tlumočila po telefonu pro jednu agenturu. Přesněji řečeno čekala, až se budu moct uplatnit. Teoreticky jsem se mohla přihlásit vždycky, když jsem byla k dispozici, a odhlásit pokaždé, když jsem k dispozici nebyla, jenže každé přihlášení či odhlášení mě přišlo na 25 pencí. (To nebyl úskok mojí agentury, byla to částka, kterou si za to započítal můj mobilní operátor.) Kdybych se každý den ráno přihlásila a večer odhlásila, přijde mě to na 15 liber měsíčně – a tolik jsem v žádném případě nevydělala. Tři libry, šest liber, dvě padesát – to byly obvyklé částky, které mi agentura (vždy promptně v den splatnosti) poukázala na účet. Jen jedna sociální pracovnice z Glasgow mi umožnila vydělat víc. Měla na starosti rodinu s deseti dětmi ze Slovenska – a tak ji tak strašně trápila, že si pokaždé musela postěžovat – a tlumočnice byla jediným soustrastným tvorem v dosahu. Vydělala jsem díky ní skoro stovku.

Tlumočení po telefonu se možná zdá docela jednoduché. Člověk sedí doma, případně se toulá, kde se mu zamane, a občas zvedne mobil a tlumočí. Má dokonce právo hovor odmítnout, pokud se mu zrovna nehodí – může to udělat třikrát, než ho pokutují. Ale ze zkušenosti můžu říct, že tak snadné to není. Zodpovědný člověk podvědomě ví, že ho může být kdykoli potřeba, a nikdy zcela nerelaxuje. Nikdy se na nic nesoustředí, tak jak by měl, protože kdykoli může zazvonit telefon – a on se musí soustředit na konverzaci. Časem zjistí, že se bojí jezdit některými linkami metra, protože tam není signál, bojí se jít si na pár hodin zaplavat, bojí se dokonce vysprchovat. Co kdyby zvonil telefon? Souloží jen v těch nejnočnějších hodinách, kdy telefon pravděpodobně nezazvoní (ale ani tím si nemůže být jist). Jsou lidé, kteří s podobnou přijatou zodpovědností nemají vůbec žádný problém – a fungují dál stejně jako předtím. To ale většina z nás nedokáže.

Cesty mé a tlumočnické telefonické agentury se rozešly, když mi jednou poslala měsíční výkaz: vydělala jsem si 32 pencí, které mi byly poctivě poukázány na účet. Pamatovala jsem si přesně, jak jsem těch 32 pencí vydělala -- zavolala mi paní ze sociálky a řekla: "Můžete se tohohle pána zeptat, jaké je jeho datum narození?" Zeptala jsem se a pán mi to řekl. Já jsem tuto informaci předala paní ze sociálky a ta řekla: "Děkuji. Na shledanou:" To mi na konci měsíce vyneslo 32 pencí (zhruba deset korun). Chápala jsem, že mi stabilnější příjem zaručit nemohou, ale i tak... Už jsem vůbec nebyla ochotná se přihlašovat a odhlašovat, pokaždé za 25 pencí.

Takže co dělat, když pracujete pro agentury? Myslet! Spočítat si, jestli se vám to vyplatí. Mít na vědomí, že agentura může přijmout – a často přijímá – několikanásobné množství lidí, než ve skutečnosti potřebuje. Může se stát, že vás přijme jen proto, aby měla na koho se obrátit, když ji desítky a stovky jiných pošlou do řiti.

Pokud patříte k oněm šťastlivcům, kteří si beze změny žijí svůj život, i když vědí, že je nějaká agentura kdykoli může zavolat, pak je to skvělé.

Pokud ne, tak jako většina lidí, budete na tom možná lépe, když se určitým agenturám vyhnete.