Jak nastolit mír na celém světě

Tu dámu jsem nabrala ve dvě hodiny ráno před kostelem prapodivného vyznání, o kterém jsem nikdy předtím neslyšela.

Budova, ze které se vynořila, ani nevypadala jako kostel, byl to obyčejný řadový dům na obyčejné ulici, ale dáma, jakmile nastoupila, mi hned začala vykládat, že v něm právě skončila úžasná bohoslužba, jejímž účelem je nastolit mír na celém světě.

Ptala jsem se, jak taková bohoslužba vypadá, a paní mi to dlouze vysvětlovala. Naneštěstí si přitom dost šlapala na jazyk, takže jsem z celého výkladu pochopila jen, že se všichni modlí. Pozoruhodné... chovala se úplně stejně jako lidé, které rozvážím domů z hospody, a táhla z ní mocná směska alkoholů, zaručující mučivou kocovinu.

Zatím ale byla ve skvělé náladě. „Naše církev - škyt - nastolí - škyt - mír na celém světě. Škyt! Od zítřka!"

„To je skvělé," řekla jsem. „Celé lidstvo vám bude vděčné... Jak dlouho už to takhle děláte?"

„Jak dlouho? Tisíce... tisíce let! Tohle je ta nejstarší církev na světě. Starší než - škyt - Bible sama. Tisíce... let se modlíme. Jsme Bratři a - škyt - Sestry Míru."

„Aha."

Nezeptala jsem se, proč se na světě po všechny ty tisíce let vesele válčí. Třeba až teď, zrovna dneska, objevili, jak válkám zabránit... A krom toho jsem zvyklá svým zákazníkům neklást nepříjemné otázky. Zejména pokud jsou ovínění, vřele s nimi souhlasím naprosto ve všem. Jednou jsem během jedné noci slíbila hned třem chlapům manželství. Telefonní číslo jsem jim nedala, ale doporučila, ať zavolají dispečerovi do Caravan Cars, on mi vzkaz vyřídí. (K velké úlevě mého přítele nevolal ani jeden.)

I tentokrát jsem se dámu snažila udržet v dobré náladě. Jela ze Streathamu do Catfordu, pouť, za kterou u Caravan Cars účtují čtrnáct liber, a já jsem jen doufala, že tam dojedeme bez příhod. Připravila jsem si k ruce igelitový pytlík, abych jí ho mohla podat dozadu, kdyby jevila známky nevolnosti, a obzvlášť něžně přejížděla přes hrboly. U podnapilých zákazníků obyčejně funguje pravidlo „dokud žvaní, nebleje", a tak jsem ji nechala dosyta vypovídat.

Stejně jsem se mnoho nedozvěděla, kromě toho, že se modlili a že od zítřka zavládne světový mír.

Bohužel jí dobrá nálada vydržela jen do Sydenhamu.

„Ďábel je zlý," ujistila mě podmračeně, když jsem zastavila na světlech.

„Ovšem."

„Ďábel chce války."

„Samozřejmě."

„Ty jsi Ďábel!" osopila se na mě. „Jsi ďábel? Ty chceš války a zabíjení?¨

„Samozřejmě že ne..." Zahnula jsem do její ulice.

„Zastav u třetí lucerny vpravo," řekla dáma automaticky a pokračovala: „Jsi ďábel! Tys všeho příčina! Ty zabíjíš malé nevinné děti! Kolik to dělá?"

„Čtrnáct liber."

„Cože? Čtrnáct? Obyčejně - škyt -  jezdím za deset. Za osm. Za šest. Jsi Ďábel - škyt - a zlodějka!"

„Naše společnost si počítá čtrnáct. Dispečer vám to jistě řekl. Jestli chcete, zavolám po rádiu a oni vám to potvrdí."

Dáma už vylézala z taxíku. „Jsi Ďábel! Škyt! Chceš války a čtrnáct liber. Nedám ti nic, abys věděla! Nenávidím tě, Ďáble!"

Než jsem stačila zareagovat, plivla na mě otevřeným okýnkem a s překvapivou mrštností zmizela mezi domy.

Tak nevím, jestli náhodou přece jen není moje vina, že dosud nenastal celosvětový mír.