Jak jsem byla nevěrná

Říká se, že zhruba po dvou letech každý vztah zastará, pel první lásky se setře a člověk se zprvu nevědomky a nerad, později vědomě a rád, začne poohlížet po novém a lepším.

Prý za to můžou hormony. V mém případě za to mohl fakt, že byznys u Caravan Cars byl na nic. Krize se prohlubovala a snad nejvíc nás ranila o vánocích: to jsme už byli natěšení na mraky zákazníků, kteří se budou rvát o každý prázdný taxík a šoféry všech vyznání bez rozdílu zahrnovat spropitným v duchu křesťanské lásky.

Nestalo se. My, šoféři všech vyznání, jsme trčeli jak blbci na základně, vyprávěli si příběhy ze života (většinou v jazyce paštu) a tu a tam někdo oprášil obehraný vtip, že Tommy jistě vytáhl telefon ze zásuvky. Nezvonil a nezvonil, bestie líná.

Tím pádem jsme si o vánocích a na Nový rok nevydělali do zásoby, a to, co přišlo potom, se mi ani nechce popisovat. Poplatek za služby Caravan Cars, 135 liber týdně, byl pořád stejný, cena benzínu sice od léta o chlup klesla, ale veškeré nutné výdaje, kterých má každý taxikář požehnaně (komerční pojištění na auto, silniční daň, technický test na auto, taxikářský test na auto a půl tuctu dalších) byly buď stejné, nebo vyšší. A po zákaznících ani vidu, ani slechu.

Ti, kteří přece jen zavolali nebo se v kalhotách s pozadím v půli stehen dobelhali k základně, nám pak častěji než kdy jindy nezaplatili, anebo se nás pokusili okrást.

Senior Nick, který u Caravan Cars dělá šestadvacet let, poprvé okusil, jaké to je, když vám usoplené pako sotva odrostlé pubertě přimáčkne bouchačku ze strany ke krku a zařve: „Vystup si! A dej mi všechny prachy, sráči!"

Keith se zas nevědomky stal spolupachatelem při ozbrojené loupeži. Jak vyšlo najevo, když na základnu dorazila policie, vezl partičku nepříliš schopných zločinců somálského původu na místo činu a tam na ně, nic zlého netuše, čekal, zatímco přepadli samoobsluhu. Přestože se mu nic nestalo a dostal dokonce zaplaceno, ještě měsíc měl třesavku. Dva ze čtyř bílých Angličanů, kteří pro Caravan Cars pracují, zažili během jediného týdne nepříjemný šok.

A muslimové v čele s Ašrafem si zase stěžovali, že je nevídaná fůra zákazníků, vesměs týpků, jaké v mešitě v životě neviděli, začala nazývat „muslimskými bratry" a dožadovat se vození zadarmo anebo s poloviční slevou.

Docela průšvih.

Průšvih, který každý řešil po svém. Tommy třískal do boxovacího pytle s pískem, působícího čím dál tím schlípleji. Britští řidiči nadávali a hledali si výnosnější práci. Afghánští řidiči se uhnízdili na základně a nehnuli se odtamtud. Pracovali, pokud se tomu tak dá říkat, osmnáct, dvacet i víc hodin denně. Obvykle dřímali ve skrčeneckých pozicích na lavici v místnosti pro šoféry, stulení jeden vedle druhého jako medvědí mláďata. S andělským výrazem v drsných tvářích nerušeně pochrupovali, dokud nezaslechli své jméno nebo číslo. V tom okamžiku se vymrštili, zavolali „Zde!", sklepali ze sebe spánek a jati znovuzrozenou nadějí nakoukli do dispečerské budky.

Já tohle prostě nedokážu. A tak jsem byla nevěrná.

Každý měsíc dorazil na základnu štos časopisu Taxikář - a teď byla spousta času ho číst.

Tím pádem jsem se dozvěděla, že společnost Greyhound Cars, daleko větší než ta naše a s několika základnami po celém jižním Londýně, „zoufale hledá řidiče, protože nezvládá příliv zákazníků".

Že společnost XL se sídlem v Crystal Palace „nechápe, proč všichni mluví o krizi, když jim se zákazníci jen hrnou" - a samozřejmě zoufale hledá řidiče.

Že společnost ABC (ta malá mrška hned za rohem, co ji založili teprve před rokem a od té doby nám krade zákazníky) zoufale hledá řidiče za „velmi výhodných podmínek", protože neví, co si počít s náporem zákazníků. A že jakmile u nich začnem jezdit, už nikdy nepochopíme, jak jsme kdy mohli pracovat pro jinou společnost.

No nezní to úžasně? Už je to tak - i já jsem podlehla úlisné reklamě a tím se má nevěra započala.

Nejdřív jsem to zkusila u ABC. Vrátila jsem se z odvozu zákazníka, zaječela na dispečera, že už jsem zpátky, a vypadla. Ani jsem se neobtěžovala mu oznámit, že někam mizím (stejně pro mě během příští půldruhé hodiny nebude mít džob) - a zrádně obešla kolem rohu. Tam, ano tam, se nacházelo sídlo té zlotřilé společnosti. Té, co jakmile jednou poznáme rozkoše, které nám může nabídnout, už nikdy po jiné nezatoužíme. Vlezla jsem do dveří a dispečer nadějeplně vykoukl z budky.

„Tak kam to bude?" otázal se sladce.

„Nikam. Já..."

„Nikam? Jak to, že nikam?" Světlo v očích mu pohaslo. „Někam snad MUSÍTE jet!"

„Ale já jsem..."¨

Dispečer mě nenechal doříct větu. Zvolna se nasíral - nejspíš mu chyběl Tommyho boxovací pytel. „Tohle je taxikářská společnost, dámo! Taxikářská společnost, kruci! Nemůžete sem jen tak vlézt a říct, že nikam nejedete! Tak buďto mi račíte říct, kam to bude, anebo se zdekujete. HNED!"

Vůbec si nevšimnul, že mi, podle předpisů, na krku visí průkazka řidiče londýnských minicabů, a pokračoval v monologu. Dvacet nebo pětadvacet šoférů, snad ještě nevyspalejších, neholenějších, zničenějších a zoufalejších než mí kolegové u Caravan Cars, si mě výhrůžně přeměřilo.Bylo jasné, že zákazníka už několik dní neviděli, a zapomněli, jak vypadá. Urychleně jsem vycouvala ven.

U XL mi řekli, že si za své služby počítají týdně 180 liber, ale jestli mám všechny papíry v pořádku, dají mi 50 liber slevu. XL provozuje politiku v londýnských taxi společnostech dost rozšířenou: polovina až dvě třetiny řidičů jezdí s licencí, zbytek platí víc a jezdí bez ní. Legály pak dispečeři posílají vyzvedávat notorické šťouraly, které by mohlo zajímat, proč některá auta mají na skle vylepené takové žluté kolečko, a jiná ne. Občas na sebe legálové za úplatek berou vinu za nehody způsobené kolegy bez licence. Na tohle vážně nejsem zvědavá. Tiše jsem vycouvala ven.

Greyhound Cars jsou stoprocentně legální. Uvítali mě profesionálně - už u vchodu mi sekretářka (neznám žádnou jinou společnost, která by zaměstnávala sekretářku!) vrazila do ruky „žádost o zaměstnání"  s tím, že ji nejdřív musím vyplnit a teprv pak se se mnou někdo bude bavit. Vzápětí vyšlo najevo, že na rozdíl od jiných společností nejsou Greyhound Cars žádný holubník - a ať si nemyslím, že si budu jezdit, kdy se mi zamane. Budu jezdit, tak jako ostatní, šest dní v týdnu po dvanácti hodinách, a můžu si vybrat, jestli nastoupím v sedm ráno, anebo v sedm večer. Až po půl roce budu moct požádat o dovolenou.

„O dovolenou? Placenou?" Nevěřila jsem vlastním uším.

„Placenou?" ušklíbl se se chlápek. „To sotva. Tohle přece NENÍ zaměstnání. Chci jen říct, že po půl roce práce u nás si budete smět vzít týden volna..."

Na taxikaření, což NENÍ zaměstnání, ale práce na volné noze (taxikáři jsou samoživitelé a oficiálně vzato nejsou zaměstnaní) se mi vždycky líbilo právě to, že JE to holubník... Když nemám žádné výhody, jakých si užívá každý normální zaměstnanec, užívám si aspoň svobody.

Zklamaně jsem vycouvala ven.

Tím skončila má nevěra. Kajícně jsem se vrátila na Caravan Cars... a přesně, jak jsem předpokládala, nikdo si mé nepřítomnosti nevšiml. „Kolikátá jsem?" houkla jsem se dispečera.

„Pátá na řadě."¨

„Hm. Bezva."

Propletla jsem se mezi nataženýma nohama polospících kolegů do zadní místnosti a tak dlouho třískala do Tommyho boxovacího pytle, až mi otekly klouby.