Budte, prosím, -----, zdvořilí! Děkuju mockrát, ----!

V časně ranním vlaku seděli dva Poláci „v jistém věku“, oblečení v nepříliš čistých oděvech, které prozrazovaly jejich zaměstnání ve výstavbě, a hlasitě se bavili, zjevně přesvědčeni, že jim nikdo nemůže rozumět. Tématem

jejich rozhovoru bylo tuhnutí betonu, který, jak jsem pochopila, na jejich stavbě tuhne špatně. Teda k—wa špatně, k—wa. K—wa!!! A, k—wa, může za to, k—wa, ten jejich, k—wa, blbej, k—wa, stavby-k—wa-vedoucí, k—wa, kterej je, k—wa, tak blbej, k—wa, že oni teď, k—wa, budou, k—wa, muset, k—wa, pracovat, k—wa, i, k—wa, v sobotu, k—wa.

Nezdálo se, že by snad byli naštvaní a využívali zvukomalebnosti tohoto výrazu, aby si ulevili.Koneckonců za sobotní práci dostanou příplatek – pracují „na bílo“, jak dokládaly veškeré fasované ochranné pomůcky, od festovních bot a rukavic až po helmy s logem stavební firmy, to ale frekvenci k—ew nijak nesnížilo. Víc k—ew do vět prostě nacpat nemohli, to by veškerá sémantika vzala za své. Díky k—wám byl jejich rozhovor těžko srozumitelný – i pro člověka, který umí polsky. Ovšem – a to si pánové neuvědomovali – slovu k—wa rozuměli v našem vlaku všichni. Nejen proto, že tu byla Poláků celá řada. (Hned naproti mně seděla jejich krajanka a obracela oči v sloup, celá zrůžovělá rozpaky.) I dvě nemladé pasažérky přes uličku – rodilé Angličanky, soudě podle jejich tváří a polohlasného hovoru, sebou při každé k—wě  trochu cukly. Klepaly se jak osikové listy. Nejspíš netušily, o čem se ti dva baví, ale pochopily, že jsou to Poláci (nebo teda lidi tam odněkud z východní Evropy) a věděly, co je to k—wa. Na rozdíl od Poláků dobře tušily, že jejich řeči každý rozumí, a teprve když k—wující zedníci vystoupili, vyměnily si pár „Oh, well…“ Pokud litovaly, že Britové v referendu rozhodli, že chtějí vystoupit z Evropské unie, možná toho po dnešním setkání litují o něco méně.

Kamarádi a kamarádky z Polska mě ujišťují, že průměrný Polák – ani průměrný polský muž, ba ani průměrný polský zedník – nepotřebuje do každé věty nacpat sedm k—ew. Některým občas nějaká ujede, to bezesporu, ale takovou sílu jako v Anglii jich v Polsku nenajdete.

Čím tedy vysvětlit, že se taková spousta, možná většina polských k—ew (těch slovních) odstěhovala do Londýna? Je možné, že si tohle město vybrali ti nejsprostší Poláci ze všech – a podle toho to tu vypadá? Anebo Poláci – i dlaždiči – v Anglii zdrsněli, našli svou pravou tvář a začli skutečně mluvit jako dlaždič? (Proč by ale měli zdrsnět zrovna v Anglii? Vždyť přece všichni vědí, že sem přišli za lepším…)

Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že „my Poláci“ příliš hřešíme na to, že nám tu nikdo nerozumí. A tak se nenamáháme být zdvořilí, anebo aspoň slušní. Nenapadne nás, že by se „cizinci“ kolem nás snad mohli urazit, naštvat či aspoň tak trochu otřást – jako anglické dámy ve vlaku – při každém sprostém slově. Anebo – a to je o chlup horší – nám je jedno, jestli se „cizinci“ v cizí zemi urazí, naštvou nebo otřesou.

A docela by mě zajímalo, jestli si Poláci, tedy ti v Anglii k—wami oplývající, své k—wy dovezou do Polska, pokud se rozhodnou navrátit domů. Čeští emigranti – včetně mě – si obvykle z ciziny přivážejí přehršel sprostých slov v cizích jazycích. Ty potom, obvykle poněkud zkomolené, míchají do češtiny. I Češi, které potkávám v zahraničí, obyčejně rychle pochytí veškerá neslušná slůvka jazyka, kterým leckdy ani mluvit neumějí, a s těmi se pak rádi všude chlubí. Nepotkávám tu ale zdaleka tolik krajanů, kteří by se do své mateřštiny rozhodli v cizině přidávat tisíckrát vyšší dávky do p---lí, p-č či české verze k—ew. Možná nejsme takoví vlastenci jako naši kolegové z Polska…

Mimochodem, ranní jízda vlakem pro mě byla prozářená roztomilou historkou, kterou jsem si před odjezdem přečetla ve zprávách BBC. Vnuk si všiml, jak zdvořile jeho babička, počítačově gramotná pětaosmdesátiletá dáma, jedná s googlovým vyhledavačem. „Prosím,“ napsala hezky celou větou do kolonky HLEDEJ, „přeložte mi tyhle římské číslice mcmxcviii. Děkuji.“ Teprve Potom zmáčkla ENTER. Taková zdvořilost dojala správce googlu a s nimi i leckoho jiného, například mě. Není to nádherné, když lidé jednají zdvořile prostě s každým – nejen s cizincem, který možná nerozumí jejich jazyku, ale i s internetovým vyhledavačem, kterému je to, přiznejme si, fuk? Neumím dost jasně vyjádřit, proč to tak cítím – a proč přesně je mi o tolik milejší ten druhý, zdvořilý přístup k životu a lidem i věcem okolo nás. Ale vím, že ho mám mnohem radši. Dělá mi dobře. Je leckdy zbytečný, to jistě – internetový vyhledávač si vůbec neuráčí všimnout, že s ním někdo jedná zdvořile – v tom se podobá mnoha lidem. Ale mně se přesto zdá, že je lepší být tisíckrát zdvořilý zbytečně, než jednou jedinkrát zbytečně sprostý. Je vždycky lepší považovat cizince, kteří našemu jazyku nerozumějí, roboty, internetové vyhledavače či neživé věci za tvory sobě rovné, které je třeba pěkně poprosit a poděkovat jim (jakkoli se to může zdát naivní), než tak trochu přehlížet všechno kolem sebe – všechno, co se nás bezprostředně netýká – a chovat se, jako by to tam nebylo: věci, které nepatří nám, dokonce i lidi, o kterých soudíme, že nám nerozumějí. Nedovedu vysvětlit, proč je to lepší – snad je to možné za pomoci teorií o altruismu, ale já to neumím, vím jen, že to lepší je. I když internetové vyhledavače o nic neprosím ani jim neděkuju, snažím se podle toho žít.

Ostatně, zkusila jsem vygooglit „Please translate these roman numerals mcmxcviii. Thank you“ – a vypadlo mi řešení: 1998. (A taky, samozřejmě, zpráva o zdvořilé anglické babičce, hned v několika podobách.) Zkusila jsem zanést „k—wa, proč, k—wa, ten, k—wa, beton, k—wa, netvrdne, k—wa, jak, k—wa, má? K—wa!“, teda s k—wami vypsanými tak, jak tady v článku být nesmějí, a vypadla mi jen spousta dalších k—ew. Tedy nadávek. Některé k—wy skutečně poradily, jak to zařídit, aby beton tuhnul. Porno kupodivu nevypadlo žádné. Asi se žádná z polských profesionálek nepovažuje za k—wu.