Invaze třímetrových Bulharů

Už půl roku před 1. lednem 2014, osudným datem, kdy po dvou letech členství v EU získali obyvatelé Rumunska a Bulharska povolení k pobytu a práci v Británii (to povolení, které my Češi máme už od roku 2004 a s námi občané dalších devíti nových zemí EU), se obyvatelé Británie začali strachovat: prvním lednem počínaje se ze všech letišť a ze všech stanovišť dálkových autobusů pohrne proud chudých a nevychovaných, ale o to vychcanějších zločinců... teda pardon, evropských spoluobčanů.

Tentokrát se zdálo, že se invaze bojí i představitelé britské vlády. Dlouho se neodvažovali přijít s odhadem, kolik nových imigrantů z nejjihovýchodnější části Evropy asi tak můžeme očekávat. Před skoro deseti lety se dost sekli: oficiální odhad počtu příchozích z ascendentních zemí Evropské unie byl 12 až 15 tisíc – a jen v prvním roce se jich dostavilo mezi půl milionem a milionem. Přesně to nikdo neví, což britská vláda otevřeně přiznává: lidé přijíždějí, odjíždějí, někteří se staví jen na návštěvu, jiní přijedou, odhodláni tu zůstat napořád, ale když zjistí, že život tady není tak jednoduchý, zase se vrátí domů. Ještě jiní přijedou na pár týdnů, požádají o všemožné podpory a přídavky na děti, načež odjedou zpátky do vlasti v naději, že tam budou bohatí díky velkorysým britským dávkám. Britové sice tehdy zavedli "Workmen's Registration Scheme" – nařízení, které všem příchozím za prací přikazovalo vyplnit formulář a zaplatit 70 liber --, ale časem ho zase zrušili. Nemělo valnou cenu: vždyť lidé, kteří neměli stálé zaměstnání, neměli za povinnost se registrovat. K. se tehdy poctivě registroval, jakmile našel první džob, s těžkým srdcem se rozžehnal s výdělkem svých prvních dvou nebo tří dnů práce. Já využila toho, že mně, osobě samostatně výdělečně činné, zákon nic podobného nenařizoval. Povinnost vyplňovat formuláře a platit, když jsme legálně zaměstnaní, pochopitelně přispívá k šedé ekonomice: i když mám pracovní povolení, proč bych procházel složitým přijímacím procesem v legálním zaměstnání, platil daně a ještě 70 liber za registraci, když je tu tak snadné najít firmy, které mě zaměstnají načerno? Mnozí nově příchozí volili to druhé, zejména zedníci na stavbách, malíři, dekoratéři, nádeníci na farmách – bylo to jednodušší pro ně i pro jejich šéfy. I já jsem si nějakou dobu odpracovala jako malířka a dekoratérka – a šéf, pravý bílý Angličan, mi týden co týden sliboval, že "teď už mě zlegalizuje",                    nevěřím ale, že to měl v úmyslu. Proč by se tím unavoval, stejně ho nikdo nechytí.

Každopádně: i když je dnes, po deseti letech, v Británii neskonale víc evropských občanů z bývalých východoevropských zemí než předtím, i když je prý polština druhým nejrozšířenějším jazykem v Londýně a na každém rohu najdete polski "sklep", nikdo přesně neví, kolik nás tu žije. Vláda, řádně poučená z dob, kdy odhadovaný počet nově příchozích nejméně patnáctkrát podhodnotila, neříká o počtech Bulharů a Rumunů mnoho. V médiích se často daly spatřit záběry ubohých vozíků tažených vychrtlou herkou po blátivé cestě či otrhaných, usoplených dětí žebrajících u polorozpadlých chatrčí -- s komentářem: podívejte, Bulharsko. Možná to skutečně byly záběry z Bulharska, i když lidé na nich zobrazení jako typičtí Bulhaři nevypadali. Podobné ukázky natočíte snad v každé chudé romské osadě.

Daily Mail (pravděpodobně nejnacionalističtější britský plátek) otiskoval dopisy čtenářů, kteří se děsili příchodu dalších "ilegálů". Tak neobeznámení Britové (vůbec ne všichni bílí) přezdívají nám Východoevropanům, zejména pokud nemluvíme dokonale anglicky. Přezdívají nám tak, přestože problém s námi není v tom, že bychom byli ilegální. Problém s námi je přesně opačný: jsme legální, a tudíž nás nelze vyhostit, nelze nás poslat domů, když porušujeme britské zákony, a nelze nám dokonce ani zakázat vstup do Británie, když jsme porušovali zákony ve svých zemích. (Britové nedávno povzdechli nad případem chlapíka z Estonska, který v Estonsku seděl za pohlavní zneužívání dětí. Protože je evropský občan a svůj trest si odpykal, není možné mu zabránit v cestě do Spojeného království a v pobytu tady.)

Ale, i když mají rodilí Britové z invaze Rumunů a Bulharů obavy, není to nic proti hrůze, která se zmocnila nás, čerstvých evropských přistěhovalců. V očích mnohých vyrostli Bulhaři (zejména Bulhaři, z Rumunů bůhvíproč nikdo takový strach nemá) do podoby třímetrových mimozemšťanů, kteří zároveň zaplaví sociálku žádostmi o podporu pro své hladovějící dvanáctičlenné rodiny, a zároveň převálcují všechny poctivé dělníky, protože budou pracovat lépe, déle a za poloviční mzdu než všichni ostatní.

No, od prvního ledna uplynul měsíc a invaze třímetrových Bulharů se nekoná. Novináři, kteří chodili číhat na letiště nebo k dálkovým autobusům, aby natočili reportáž s pár fungl novými příchozími, obvykle narazili pouze na lidi, kteří už v Británii žijí a pracují delší dobu. Že dosud neměli pracovní povolení, jen povolení ke krátkodobému pobytu? Kdo by si z takových detailů dělal hlavu? Mnozí si ani nebyli vědomi toho, že se od 1. ledna cosi změnilo.

Invaze Rumunů a Bulharů se podle všeho letos nekoná. Aspoň ne těch, co se tu chtějí usadit natrvalo. Jak jsem se dozvěděla od jednoho lékaře – specialisty na srdce, přijíždí sem teď z těchto zemí výrazně víc pacientů, aby se nechali operovat ve světově proslulé nemocnici. Ti ale za zdravotní péči platí.