Hospic svatého Petra 1 (Příliš mnoho Petrů)

Ty kasičky najdete leckde. V každém druhém obchodě a v každé druhé hospodě v Southwarku nebo v Lewishamu. Trůní obvykle hned u pokladny nebo u pípy na barpultu, zkrátka tam, kde se platí. Bývají pečlivě přivázané k něčemu pevnému, někdy dokonce zamčené na zámek, abyste je nemohli utrhnout a zmizet. Jsou vyrobené z modrého plastiku a bílým písmem na nich stojí: POMOZTE, PŘISPĚJTE NA SVATÉHO PETRA. BŮH VÁM OPLATÍ.

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co nebo kdo se za svatým Petrem skrývá, a abych se přiznala, nikdy jsem na něj nepřispěla. Modrobílé kasičky pro mě představovaly jen součást místního folklóru.

Když jsem před pár lety pracovala v krámku s náplněmi do tiskáren, můj šéf mě občas po práci pozval na skleničku do místní hospody. Měla trochu ulítlé jméno U dvouch púlek a vlastnil ji právě tak ulítlý Jamajčan jménem Peter.

Jednou jsme u baru srkali kvašený mošt, a tu jsem viděla, jak Peter odmyká řetěz na obligátní modrobílé krabičce a její obsah vysypává na barpult. Z hromádky peněz vybral ty papírové a uložil si je do pokladny. Potom se začal přehrabovat v mincích, vybral z nich padesátníky, librovky a dvoulibrovky a taky si je uložil do pokladny. Zbytek dal zpátky do kasičky a tu zajistil řetězem.

Udiveně jsme to sledovali.

„Kdopak to asi je, ten svatej Petr," pronesla jsem přemýšlivě směrem k šéfovi.

„Aatu óča! Přece on!" rozchechtal se šéf, který se taky jmenoval Peter. Ale vzápětí se zamračil. „Tak takhle vybíráš na lidumilné účely?" oslovil majitele. „To je přece podvod. Uvedení v omyl, tak něco."

„Jakej podvod, volé? Sem taky čověk, né? Tak jaký uvedení ve vomyl? A todle, kámo, abys věděl, je bedna na dýško, esli to nevíš. Koukni!"  Popadl kasičku a strčil mu ji pod nos, div přitom neurval řetěz.

Skutečně: Mezi POMOZTE, PŘISPĚJTE NA SVATÉHO PETRA a BŮH VÁM OPLATÍ bylo modrou fixkou jen o málo tmavší než krabička připsáno: pořádnym dýškem.

Tvářil se vítězně.

„Já jsem taky Peter," rozhořčoval se šéf. „Ale nic podobnýho bych v životě, v životě neudělal. Dát si do krámu kasičku určenou na dobročinný účely - a pak si příspěvkama namazat kapsu. To seš černoch? Stydím se za tebe, fakt." Můj šéf patřil k poctivým Nigérijcům a nepoctiví Nigérijci ho rozčilovali k nepříčetnosti. Nepoctiví černoši odkudkoli jen o málo míň. Z nepoctivých bělochů si naproti tomu nedělal vůbec nic, naopak: zdálo se, že má upřímnou radost z každého bílého zlodějíčka, o kterém uslyší či se s ním dokonce setká. (Jednou na videozáznamu sledoval, jak mu jistý blonďatý Angličan ze sousedství ukradl v krámku pár cédéček a flashek. Ani mi nevynadal, že mám být opatrnější a zákazníky víc sledovat. Když volal policii, jen zářil blahem.)

„Stejně je to podvod," ujistil teď hospodského. „A ty seš podvodník." Pomalu, výhrůžně se zvedal.

„Klídek, volé, klídek, jó?" Svatý Petr beze spěchu obešel barpult a ohmatával si bicepsy. Ovzduší houstlo.

„Mimochodem, odkdy seš svatej?" rýpla jsem do něj.

Docela ho to uklidnilo.

„Hm... to máš pravdu, holka, svatej zrovna nejsem. Jejdanánky, kdybysi věděla, jak já nejsem svatej! Tak nesvatej jako já není ani Mike Tyson! Ani Dennis Rodman! Jo-jo, volé! Máš pravdu, nejsem svatej. Hnedkonc to napravim. Koukni!" Vzal propisku a zaškrtal SVATÉHO na kasičce. „Spokojená? Oukej?"

Když mě šéf příště pozval na pivo, dali jsme si ho v hospodě o tři sta metrů dál. Tam sice taky měli modrobílou kasičku se svatým Petrem, ale nikdy jsme majitele nepřistihli, jak z ní vytřepává peníze.

Na tuhle příhodu jsem dávno zapomněla. Až letos koncem července se mi svatý Petr připomněl z docela jiného úhlu. Jela jsem tlumočit do hospicu - Hospicu svatého Petra. Konečně jsem spatřila budovu, do které by se měly vysypávat všechny ty modrobílé kasičky.

Navštívila jsem v životě řadu míst, za jejichž neutrálním nebo optimistickým názvem se skrývá slovo „umírárna". Ale v hospicu jsem předtím nikdy nebyla. Teď jsem procházela širokými, překvapivě vlídnými chodbami, provoněnými čistotou, a zdravili mě vlídní, usměvaví zaměstnanci. Prostředí působilo vesele, ale ne rozjásaně, ne křečovitě. Jestli jednou skončím v hospicu, říkala jsem si, doufám, že to bude zrovna tenhle. Zamrzelo mě, že jsem nikdy nehodila ani pětník do žádné z Petrových kasiček.

Možná se v duchu smějete, když tu tak básním nad hospicem, a říkáte si, že bych nejspíš změnila názor, kdybych tam přišla ještě podruhé. Ale já jsem se do Hospicu svatého Petra vrátila podruhé, potřetí, pošesté - a dojem zůstal pořád stejný. Věřte tomu nebo ne, začala jsem se mnohem míň bát opuštěného umírání.

Co jsem tam viděla a koho jsem tam potkala, o tom napíšu zítra.

(Jména, včetně názvu hospicu, a některé další údaje jsou pozměněné.)