Spadla jsem z kola. Byl to vcelku přirozený důsledek událostí popsaných v posledním blogu. Ale stejně mě to překvapilo. Nejdřív v pohodě zvládnu dvouhodinovou cestu po ulicích plných jedoucích i zaparkovaných aut, semaforů, chodců, hrbolů, zábradlí, dětských kočárků a zrádně umístěných luceren a pak se vymelu v parku na cestičce.
Obezřetně, po levé straně podle předpisů, jsem vjela do nepřehledné zatáčky - a vida: proti mně se řítí chlap. Po špatné straně. Oba jsme zpanikařili a já se ve zlomku vteřiny rozhodla: „Radši pár škrábanců, než čelní srážku." A zamířila jsem do křoviska kopřiv a ostružin.
Nevěřte urbanistické krajině! Nevěřte jí, ani když se tváří mile a přirozeně, jako zanedbaný park v naší čtvrti. Křoví a kopřivy zakrývaly metr hlubokou díru - vyschlý kanál nebo co - s betonovými stěnami.
Zřítila jsem se po hlavě do díry a kolo se zřítilo na mě. Ucítila jsem, jak mi vršek hlavy křachnul o beton, a v tom zlomku vteřiny, který nám po velkých průšvihách obvykle zbývá k zamyšlení, dokud neztratíme vědomí, jsem si uvědomila, že neomdlívám! Andělíček strážníček mě přinutil před „bezpečnou" jízdou po parku nesudat z hlavy helmu. Díky helmě teď můžu psát tenhle blog a neležím s otřesem mozku ve špitálu.
Vřele všem doporučuju používat cyklistické helmy. Aspoň pokud jste se nenarodili s chodidly přirostlými k pedálům bicyklu.
A taky... taky možná není špatné se jednou za čas pořádně vymlít. Nebo aspoň jednou za život, pokud možno ve středním věku. Příhoda, která je pro skateboardistu nebo příznivce parkouru na denním pořádku, byla pro usedlou dámu po čtyřicítce úžasně zajímavá, řekla bych dokonce inspirativní.
Trčela jsem p***lí do vrchu v díře, přikrytá bicyklem, a meditovala. Vážně povznášející pocit. Bylo to trochu jako vzít nějakou krátce působící psychedelickou drogu a vydat se na kratičký trip. To se pak skvěle přemýšlí. Co jsem vymyslela, to nevím, ale v čemsi mě to změnilo. Jak, to taky nevím, ale zaručeně k lepšímu.
Pak jsem uslyšela hlas svého přítele K.
„Jé, dobrý den, pane," volal, „neviděl jste tu náhodou mou manželku na kole? Ujela mi a já teď nevím, kde ji hledat."
K. je notorický dotazovač. Patří k onomu vzácnému druhu mužů, kteří, když zabloudí v autě, ptají se znova a znova na cestu náhodných kolemjdoucích. (Já skřípu zuby a koukám do mapy.)
Dnes projel na kole nepřehlednou zatáčku, uviděl před sebou dlouhou rovinku, a když mě neviděl, zeptal se na mě chlápka.
Chlápek se na něj podíval, pak stočil zraky směrem k díře a cosi blekotal. Zřejmě přemítal, jestli by nebylo zdravější dát se na urychlený ústup.
K. pohlédl stejným směrem a dal se do smíchu. Začala jsem se šplhat ven a to musel být pohled k popukání.
Dva dny nato, když mi opadla horečka a trochu jsem rozhýbala pravou ruku (bolí, potvora, jako kráva, ale já se jí vůbec nedivím), nasedli jsme zase na kola a vydali se na prohlídku atrakce, kterou K. nazývá „díra mojí manželky". Předtím jsem si ji ani pořádně neprohlédla. Až teď. Nebyla to ta nejhnusnější díra, jakou jsem v životě viděla, ale neměla k tomu daleko. Hluboká, betonová, špinavá, vroubená trním a kopřivami, ve kterých jsem vlastním tělem vyhloubila koridor.
„To je neuvěřitelný!" raduje se K. „Vždyť jsi se mohla zabít! A zatím sis vůbec neublížila!"
Den předtím zpozoroval na mé paži cosi divného. „Ivo! Koukej! Tady máš něco - něco modrýho!" Investigativně mi stáhnul kalhoty. „A tady taky! Na stehně! Koukej! Máš ho celý modrý... do fialova..." Zděšeně se na mě zahleděl: „A... to ti tam už zůstane?"
„Doufám, že ne moc dlouho."
K. zapichoval prst do mých modřin a nevěřil svým očím.
„Nech toho! To bolí! Seš blbej nebo co?"
„Promiň!" leknul se. „Já... já nikdy nic takovýho neviděl."
S K. se známe už řadu let a za tu dobu jsem pár modráků měla, ale rozhodně ne o rozloze půl čtverečního metru.
Ovšem. Černoši, aspoň ti tmavší, žádné modřiny nemají. Mají, přirozeně, krevní podlitiny, bolavá místa na těle, když se zraní, ale na povrchu je vidět pramálo. Jen když se spálí a sleze jim kus kůže, vytvoří se na tom místě citlivá růžová kůžička. Na té se po pár dnech začnou objevovat černohnědé tečky, které se postupně rozšiřují, až kůži zcela přebarví. Sledovala jsem to před pár roky na K. a tvářila jsem se stejně pitomě jako K., když koukal na modřiny.
„Jo běloši, ti mají všechny barvy..."
Jasně. Tmaví černoši se nemůžou nechat tetovat - tetování by nebylo vidět. A nejsou na nich vidět modřiny.
„Co se s tím stane?" chce vědět K.
„No... teď to bude pár dní modrý, pak se hemoglobin pod kůží rozloží a získá to nádech do žlutozelena. A potom by to mělo začít blednout."
„A zase se ti udělá ta krásně bílá barva?" ptá se K. Samozřejmě, že to ví. Jen je ten typ, co se vždycky radši zeptá.
„Jo. Jako se tobě, když ses tenkrát spálil, udělala ta krásně černá."
K. mě opatrně obejme (teď, když mě celé tělo bolí) a šeptá mi sladká slůvka do usínání.
