Den otevřených dveří v mešitách – pár poněkud přidrzlých postřehů

V neděli 1. února se v britských mešitách konal Den otevřených dveří. Vůbec bych o tom nevěděla, kdyby mě české Velké noviny nepožádaly o krátkou reportáž. Češti žurnalisté kdesi vyštrachali informaci, že se Muslimská rada Británie rozhodla umožnit veřejnosti navštívit vybrané mešity a islámská centra, kde zástupci muslimské komunity "zodpovědí všechny jejich dotazy a pohostí je čajem a koláčky".

Tohle rozhodnutí Muslimské rady vzniklo v reakci na neblahé události v Paříži.Byla to úlitba všem lidem jiné víry žijícím v Británii – a šlo tu podle všeho o to, přesvědčit je, že všichni muslimové nejsou stejní, že drtivá většina britských muslimů se zabíjením humoristů nesouhlasí (i kdyby byly jejich malůvky jakkoli mizerné, nevtipné, urážlivé a rouhačské) a že jsou navzdory představám mnoha bezvěrců docela neškodní, vlídní a přátelští. A hlavně ochotní vyjít všem vstříc.

No budiž.

Nezdálo se, že by Den otevřených dveří Muslimská rada nějak zvlášť propagovala, museli jste jít na jejich webovky, kde mu věnovali stránku (s nic moc grafickou úpravou). Stránka obsahovala seznam mešit, které se podniku mají zúčastnit – prý neúplný a doplňovaný za pochodu. Akce byla zjevně plánovaná narychlo – Muslimská rada je mamutí organizace, která pod sebou sdružuje přes pět set mešit, islámských center, charit a škol, ale ještě v sobotu pozdě v noci, když jsem se rozhodovala, kam se druhý den podívat, byl na seznamu necelý tucet míst, v Londýně čtyři: nechvalně proslulá mešita ve Finsbury, která Dny otevřených dveří už několik let pořádá pravidelně, islámské centrum ve Streathamu, mešita v Balhamu a mešita ve Whitechapelu. Rozhodla jsem se jít do té balhamské: islámské centrum ve Streathamu můžu navštívit kdykoli a ani si u toho nemusím ovazovat hlavu (znají mě tam ještě z dob, kdy jsem jezdila s taxíkem), ve Whitechapelu žijí převážně Bangladéšané, nijak proslulí svou fanatičností, a mešita ve Finsbury, z té je teď hotová výkladní skříň. Balham a sousední Tooting jsou čtvrti, kde žije spousta Indů všemožných vyznání a taky spousta Pákistánců.

A tak jsem se na Den otevřených dveří jela podívat do Balhamu.
Dveře byly zavřené. Bylo půl dvanácté, půl hodiny nato, co měla akce začít, a nikdo kolem nic nevěděl. Naštěstí jsem hned na nároží našla pákistánskou jídelnu a v té si, jak se ukázalo, šedesát nebo osmdesát věřících právě dávalo nedělní oběd. Majitel mi řekl, že mešitu dobře zná, vždyť se do ní denně chodí modlit, ale o Dnu otevřených dveří nic nevěděl. Mám počkat do jedné, to nastane čas modliteb a mešita se otevře.

Mám v sobě stále ještě dost žurnalistického ducha na to, abych udělala dost strašnou věc, kterou bych si za normálních okolností nedovolila, protože dobře vím, že se tím společensky a kulturně zcela znemožním před všemi zúčastněnými. Postavila jsem se totiž do rohu jídelny a zařvala tak nahlas, abych tím přehlušila hovor i muziku: "Promiňte – ví tu někdo, jak je to se Dnem otevřených dveří tady v téhle mešitě?"

Nikdo se kupodivu neurazil. Dokonce i pár starších chlápků, od nichž bych čekala aspoň podrážděné zamlaskání, vzhlédlo téměř přátelsky od čepátí a omluvně zavrtělo hlavou. I ženy (všechny muslimky, ale většina z nich s nezakrytou hlavou) se po mně podívaly. A šest nebo osm mladých kluků hned vyskočilo a začali mi pomáhat.

Nejdřív si samozřejmě přáli vědět, kdo jsem a oč je vlastně žádám. Řekla jsem, že Muslimská rada Británie atd. – a oni si tu zprávu hned ověřili na i-phonech a začali se omlouvat. Nikdo jim nic neřekl, o ničem netušili, mešita je, jak správně říkám, zavřená. A kdo vůbec jsem?
"Zástupce veřejnosti," pronesla jsem tvrdě. Jen špatný novinář v takové situaci prozradí, že je novinář. A já jsem tu chtěla být za průměrnou nanynku, která o muslimech až dosud slyšela jen to nejhorší, a i kdyby se jim snad chtěla přizpůsobit, nevěděla by jak. Přibalila jsem si s sebou šátek, ale to jen jako prevenci, abych si, kdyby na to došlo, nemusela ukrývat vlasy pod bůhvíjakým starým hadrem, který našli povalovat v mešitě. Stála jsem tam prostovlasá, cudně oblečená, to ano (venku byla zima jak v morně), ale připravená nepředvádět se se svými znalostmi o islámu ani Pákistánu.

Jeden chlapík vítězně vykřikl: "Už to mám! Mešita ve Finsbury je dneska otevřená! Od jedenácti do pěti. Můžete zajet tam."

"Já vím," řekla jsem. "Ale teď jsem tady. Vaše mešita je taky na seznamu, že?"

A tak zavolali imáma – bydlel hned za rohem a dostavil se v dlouhé bílé říze a s plnovousem na prsa. Byl zmaten, ale vyjádřil potěšení, že jsem vážila cestu až sem – a hned mi objednal kašmírský čaj: ten nejlepší, je v něm koření a ovoce. A s radostí prý zodpoví veškeré mé otázky. Jak se balhamská mešita dostala na seznam, to netušil.

Jela jsem pak ještě do mešity ve Finsbury, měla jsem pocit, že to Velkým novinám dlužím, i když jsem nečekala nic moc zajímavého. Mešita ve Finsbury se v devadesátých letech proslavila svými kazateli nenávisti, z nich mnozí se rekrutovali z bývalých bojovníků války v Alžírsku. Chodil tam "terorista s bombou v botě" Richard Reid (poté, co ho pro jeho extrémistické názory vykázali z mešity v Brixtonu). Svými plamennými projevy tam získával srdce mladých pitomců i Abu Hamza, terorista s hákem místo ruky. Ještě v roce 2002 se proslýchalo, že prý alžírští veteráni v mešitě učí mladé kluky, jak zacházet se zbraněmi. Britská vláda dlouho netušila, co si s tím počít, až se v roce 2003 odhodlali provést v mešitě šťáru. Nezavřeli ji (to asi ani nejde), ale od té doby si mešita dává pozor, aby veškeré jejich konání bylo transparentní. Jestli to skutečně funguje, to netuší ani britská protiteroristická policie, natož já – fakt je, že mešita už několik let pořádá pravidelné Dny otevřených dveří pro nemuslimskou veřejnost, a ty prý slaví velké úspěchy. Vždycky se dostaví stovky a stovky lidí.

Říkala jsem si, že tentokrát si svého mluvčího vybrali dobře. Byl to mladý kluk ve splývavé bílé říze a kazajce, s dlouhým placatým plnovousem jak vystřiženým z fotek Talibánců – takový plnovous si musíte pěstovat několik let, vousy na bradě nechávat co nejdelší a tváře si částečně holit, a když je vám pak aspoň čtyřicet, působí to velmi prorocky. Tenhle mladík s tím nepochybně začal v okamžiku, kdy mu vyrašilo pár vousků. Plnovous k němu neseděl, vypadal jako přilepený. A on sám vypadal přesně tak, jak si průměrný bezvěrec představuje muslimského teroristu, jako zhmotnělá noční můra každého, kdo o islámu nic neví.

Ale měl hluboké, přátelské, upřímné oči beze stopy fanatismu a tichým, melodickým hlasem (se slabým cizineckým přízvukem, který si tak rádi zachovávají představitelé některých národů, i když se narodili v Británii) vyprávěl o vzájemné úctě, toleranci, bratrství a tak dál. Nebyly nás tu, pravda, stovky, byli jsme tu tři, ale on se tím nenechal vyvést z míry. Jeho projev působil mile a přirozeně, ale přesto se člověk musel sám sebe ptát, jestli to nemá nacvičené, jestli jen poslušně (jako správný muslim) nepapouškuje fráze, které mu přikázali papouškovat. I mě na jazyku pálila otázka, kterou si v poslední době klade čím dál víc nemuslimů: jestli totiž to, co muslimové říkají bezvěrcům, a to, co si říkají v mešitě mezi sebou, je skutečně jedno a totéž. Vousatý chlapeček se nepochybně snažil... ale o co vlastně? O to, aby k sobě muslimové a nemuslimové skutečně našli cestu? Anebo o to, aby nemuslimy uklidnil – a oni pak muslimy nechali na pokoji? Anebo... anebo snad dokonce o to, aby ukolébaní bezvěrci nic nepostřehli, když muslimové (samozřejmě že jen někteří, jen nepatrné procento, ale ono to stačí) budou plánovat další útoky?

Ne, to poslední ten hezký, urostlý kluk s jiskrnýma očima za lubem určitě neměl. A možná že jsem zbytečně kritická k té jeho snaživosti – vždyť v mnohé křesťanské vesnici v Česku narazíte na  roztomilé snaživce, kteří vám s hrdostí ukážou kravín, pochlubí se, že postavili novou hospodu... a i když se jim snad zdáte trochu divní (vždyť nejste z jejich vesnice), rozhodně by vám neublížili.

Moment... řekla jsem vesnice? Takový totiž byl můj dojem, který jsem si odnesla z balhamské mešity (a z té ve Finsbury tak trochu taky). Balham je stoprocentně urbanistická čtvrť, zalitá do asfaltu a do betonu... a přece jsem v jídelně získala pocit, že sedím v malé vesničce kdesi na indickém subkontinentu, ve vesničce, kde každý každého dobře zná, kde veškeré vesnické vztahy, zvyky i klepy stoprocentně fungují – v dobrém i nedobrém slova smyslu. Jak silná musí být soudržnost věřících, co navštěvují balhamskou mešitu, aby si v rámci struktury velkoměsta dokázali vytvořit soukromou vesnici? Člověk vyrostlý v kultuře, která po mnoho desetiletí na soudržnost moc nedala a sousedské vztahy systematicky likvidovala, jim může pouze závidět. Anebo se jich bát.

Mohla bych dlouho mudrovat o tom, co jsem si odnesla ze Dne otevřených dveří. Fakt je, že kdybych se ho nezúčastnila, možná bych měla k muslimům méně kritický přístup. Většinu muslimů, se kterými mluvívám tady v Londýně, znám jako sousedy, kolegy v práci, manžely a druhy svých kamarádek. Chovají se ke mně normálně a já se chovám normálně k nim. Vidí ve mně mě, nikoli "zástupce veřejnosti". A rozhodně necítí potřebu mě přesvědčit, že  jsou zcela neškodní, přátelští a tolerantní – předpokládají, že já to vím.

Tak jako mnohá špatně zorganizovaná vesnická akce i Den otevřených dveří v britských mešitách nedopadl tak docela, jak bylo v plánu. Jediná zpráva, která se druhý den objevila v novinách, byl článek o tom, že moderátorka jistého britského televizního kanálu se s vlasy zavázanými šálou vypravila do streathamské mešity – a oni ji tam nepustili. Já jsem si z Balhamu odnesla mírně zkažený žaludek (kašmírský čaj, ač voňavý, v sobě měl ne už nejčerstvější mléko) a neurčitý strach – ne z muslimů jako takových, ale z přebytku nevybouřeného testosteronu, který se v těžkém oblaku vznášel nad mladými, dosud svobodnými muži. Možná že extrémismus (nebo šance k jeho vzniku) má skutečně co dělat s neukojeným pohlavním pudem (i když tohle neplatilo v případě mých taxikářských kolegů z Afghánistánu) Ale o tom až někdy jindy.