Co zmůže obyčejný člověk proti teroristům? (Nic. Ztrapnil by se.)

Jsme ve válce. Tady v Anglii je snadné si toho nevšimnout, ale je to tak. Ten divný kus pouště, kterému teď celá armáda cvoků říká Islámský stát a který si normální člověk musí najít na mapě, pokud chce vědět, kde to vůbec je, bombardují mimo jiné i britské letouny. Dají se čekat odvetné útoky ze strany muslimů sympatizujících s IS, což může být – bohužel – téměř kdokoli.

Protiteroristická policie, jak se zdá, má dnes už velmi slušný přehled o tom, kteří jedinci nejvíc propagují islámský terorismus v Anglii, zná nejprohnilejší hnízda propagandy nenávisti -- a využila válečné situace k tomu, aby zatkla několik profláknutých "kazatelů nenávisti" a jejich poskoků. Prověřit každého jedince s vymytým mozkem, který se hlásí k islámu – anebo ani nehlásí, jen dovolí své paranoie, aby mu poručila zabíjet --, to prostě nejde. V Londýně prý zatím (kupodivu) nehrozí takové nebezpečí jako v New Yorku či v Paříži, ale stejně vás teď ve vlacích a v metru všude pronásleduje hlášení: "Žádáme cestující, aby byli opatrní, velmi všímaví a cokoli podezřelého ihned hlásili policii nebo našim zaměstnancům."

Moc hezké.

V pražském metru jsem vídala plakáty (byly to ty, co hrdě propagovaly nové unifikované číslo 112, kterým můžete přivolat záchranku, hasiče i policii). Byl na nich zodpovědně se tvářící policajt a poučení, že když někde uvidíme zavazadlo, ke kterému se nikdo nehlásí, máme to oznámit policii nebo někomu za zaměstnanců.

Jednou jsem měla možnost to vyzkoušet. Na stanici metra Pankrác jsem na lavičce objevila sportovní tašku, značně špinavou, ke které se vskutku nikdo nehlásil. Bylo, pokud se pamatuju, brzké odpoledne a já jsem se rozhodla splnit svou občanskou povinnost. Tedy: nekoumat nad tím, kolik pasažérů kdy navštíví tuhle část stanice (bylo to na takovém zapadlém kousku nástupiště za eskalátory, kam mnoho lidí nechodí), a jestli případný terorista netrpěl nádorem na mozku, pokud "nebezpečné zavazadlo" nechal na místě, kde případný výbuch zraní málokoho. Oslovila jsem službu konající zaměstnankyni a oznámila jí, že jsem našla tašku, ke které se nikdo nehlásí.

Řekla: "No jo, to tam asi někdo nechal..." a dál se potenciální hrozbou, kterou v sobě taška mohla nést, odmítla zabývat.

Měla samozřejmě pravdu – výbuch se nekonal. Ale i tak mi vzhledem k frekvenci plakátů varujících před neznámými zavazadly její přístup připadal poněkud... neinformovaný o situaci ve světě. No jo, Čechy, říkala jsem si. V Čechách naštěstí zatím nevíme o terorismu nic.

Je to pár dní, co jsem nastoupila, tady v Londýně, městě, které toho o terorismu ví hodně, do autobusu. V některých doubledeckerech je hned za řidičem plošina, kam si můžete odložit těžká zavazadla. Ta byla tentokrát prázdná, až na podivné, jasně červené zavazadlo zhruba velikosti a tvaru toaletní tašky, které leželo uprostřed a svítilo do daleka. Jako správná občanka jsem ho vzala na vědomí – a vzápětí jsem zvedla zraky k plakátu, nalepenému sotva o metr dál.

Bylo na něm vyobrazených několik rozmazaných, značně abstraktních pasažérů a nápis: Když uvidíte podezřelé zavazadlo, ihned to nahlaste řidiči.

Mezi symbolickými postavami se "podezřelé zavazadlo" nádherně vyjímalo: bylo jasně červené a mělo velikost a tvar toaletní tašky.

Vypadalo úplně, ale úplně stejně jako podezřelé zavazadlo v našem autobusu.

Pročistila jsem krk. "Čí je tahle taška?" zeptala jsem se co nejmocnějším hlasem.

Pasažéři se po mně podívali, ale neřekli nic.

"Patří někomu? Je tady člověk, kterému tahle taška patří?"

Žádná odpověď.

"Oznámím řidiči, že tahle taška nikomu nepatří," řekla jsem.

"Oznamte," povzbudila mě dáma sedící za taškou. "Nastoupila jsem už před půlhodinou, ale tahle věc tu je pořád."

A tak jsem se zachovala jako správná občanka a šla za řidičem. "Pane řidiči," řekla jsem, "tady na téhle plošince na zavazadla je už nejmíň půl hodiny červená toaletní taška. Nikdo se k ní nehlásí. Tak vám to oznamuju."

Řidič – kterého jsem později, ve své stížnosti dopravním podnikům, popsala jako "muže ve středním věku, čínského vzhledu" ke mně zdvihl zrak. Zrovna stál na zastávce, tak se nemusel dívat na silnici. "Šo še??" řekl.

"Pane řidiči, " zopakovala jsem, "na téhle plošince na zavazadla je už nejmíň půl hodiny červená toaletní taška. Nikdo se k ní nehlásí. Tak vám to oznamuju."

"Šo?" řekl řidič. "Was przizwuk, nerozůmet."

Zopakovala jsem svá slova co nejsrozumitelněji, nejdřív několikrát se správnou gramatikou, pak – na němou žádost dámy za taškou – velmi, velmi negramaticky. "Taška tady – nikdo nechce – terorismus – nebezpečí."

"Já kúknut. Konešna," řekl. (Nebo tak něco.) A přestal si mě všímat.

Konečná nebo nekonečná, vystoupila jsem. Se mnou vystoupila i dáma za taškou a patnáct nebo dvacet jiných cestujících.Čekali jsme na další autobus a bavili se nadáváním na řidiče a celou tuhle prokletou situaci. Nejméně pět z nás se – podle vzhledu a oblečení soudě – hlásilo k islámu, ale všichni jsme se báli té divné červené toaletní tašky. Pár lidí chtělo zavolat policii, ale nakonec to neudělali.

Toaletní taška v autobusu podle všeho nevybuchla. Ani v novinách, ani na internetu nebyla zmínka o výbuchu v busu číslo 68. Nejspíš ji někdo na plošince na zavazadla prostě zapomněl. Cítila jsem se trochu trapně. A se mnou nejspíš těch patnáct nebo dvacet cestujících, kteří – tak trochu na můj popud – vystoupili.

A to mě přivádí na myšlenku: bránit se terorismu je v první řadě trapné. Tisíc a jedna taška zapomenutá v autobusu v sobě bombu neskrývá. Ta tisící a druhá možná ano. Ale kdo dokáže bez mrknutí oka tisíckrát a jednou podstoupit trapas spojený s nahlášením takové věci lidem, kterým ji, podle oficiální doktríny, nahlásit máte – v tomhle případě řidiči? Koho nepřestane bavit ukazovat – Podívejte, tohle je podezřelé, a tohle taky... ne, neříkám, že to nutně musí něco znamenat, ale přece jen by stálo za to...? Kdo bude ochotný si dál a dál všímat "podezřelých" věcí, i když s ním pokaždé, když je mu něco podezřelé, jednají jako s osobou stiženou stihomamem?

Zapsala jsem si číslo autobusu, zapamatovala jsem si čas – a rozhodla jsem se, že nadřízeným tohohle řidiče napíšu stížnost. A to jsem taky udělala. Domnívám se, že velmi věcně a informativně.

Zanedlouho jsem obdržela automatickou odpověď: děkují za informaci, chování řidiče prošetří. To bylo všechno.

Vždycky jsem si myslela, že Britové, poučení mnohaletým bojem proti terorismu – kdysi dávno ze strany Irska, dnes ze strany muslimů, jsou po všech stránkách připravení na případné teroristické útoky. Policie samozřejmě nemůže zvládnout všechno, a tak bezpečnost celé Británie závisí i na dobré vůli obyčejných lidí. Věřím, že na vysoké úrovni obrana Británie funguje výborně. Ale žádosti, aby prostí občané nahlásili zaměstnancům té či oné firmy všechno, co se jim zdá být v nepořádku, vyznívají dost hluše. A trapně.