Číslo Jedna, vlastenectví a neveselý předvánoční čas

"Táhni! Nechci tě ani vidět! S—u na tebe, ty náno blbá! Tak padej, padej! Mám ti pomoct?" Bouchly dveře a Číslo Jedna, oděný jako obvykle do slipů asi tak o tři čísla menších a módně spuštěných na stehna, takže měl většinu pozadí odhalenou, vyletěl z domovních dveří a vykopal ven i svou přítelkyni. Doslova. Drobná, naprosto normálně vyhlížející dívčina (zejména v kontrastu s Číslem Jedna) po každém kopanci pár kroků popoběhla, zastavila se, cosi mu vysvětlovala francouzskou patois – a vzápětí se zase rozběhla, popohnaná dalším kopancem. Zdálo se, že ji každý další bolestivý dotek nadrozměrné tenisky překvapí, že nemůže pochopit, jak je to možné, proč jí to přítel dělá, proč ji u sebe nechce.

Za stálého jekotu tímhle způsobem přešli přes vozovku – žádná auta nejela, vždyť byly tři nebo čtyři hodiny ráno – a Číslo Jedna ji zakopal až za roh. Pak se vítězně vracel krokem námořníků a těch nejpříšernějších gangsterských pitomců, práskl za sebou dveřmi a na plné koule pustil rap, pokaždé ten samý, snad konžský, a jeho nepravidelný rytmus otřásal celým barákem.

Proč si pustil muziku pokaždé, když vykopal svou přítelkyni, to netušíme. Snad ho ten šílený virvál uklidňoval. A taky nemohl slyšet, když se dívka vrátila, navzdory všem řečem o tom, že Afričanky nepláčou, skrápěla slzami celý přední dvorek, ťukala na okno v přízemí, za kterým se Číslo Jedna skrýval, slibovala, že už to nikdy neudělá, a prosila ho, ať ji pustí dál.

Teda – mohli jsme jen hádat, co mu asi vykládá, když slzí na zápraží. Komunikovali spolu vesměs francouzskou patois a taky tribálním jazykem se spoustou francouzských slov. Jen když jí Číslo Jedna sprostě nadával, uslyšeli jsme angličtinu. Skoro to vypadalo, že mu angličtina, cizí jazyk, posloužila právě svou cizostí: nemohl krajance nadávat jazykem jejich matek, to by si nedovolil. Anglicky mu to šlo skvěle.

Takhle to s Číslem Jedna a jeho přítelkyní chodilo po celé dva roky, co jsme je znali. Nájemníci v dalších šesti pokojích našeho sdíleného domu se vyměňovali, Číslo Tři, sotva dospělý jamajský gansteřík a překupníček, za pronajatý pokoj pořád platil, ale bydlel převážně u maminky, takže byl od něj klid. Do tří pokojů se nastěhovala slušná a pilně pracující rozvětvená jorubská rodina a ve zbývajícím, hned vedle našeho, se před časem usídlil ten nejslušnější, nejzdvořilejší, nejlaskavější chlapík, jakého si jen dovedete představit, K.-ův krajan jménem Mír. Číslo Jedna se v baráku začal vyjímat jak bolavý palec.

Kupodivu po menší přestřelce s "paní Jorubankou" z nejvyššího patra (během níž ji Číslo Jedna ohrožoval smetákem a sliboval, že ji zabije, ani se neuprdne – jen proto, že se mu snažila vysvětlit, že opravdu není dobré nesplachovat záchod, když jde na velkou) jsme nad Číslem Jedna zlomili hůl a v domě nastal božský klid. Když Číslo Jedna nespláchl, spláchli jsme za něj. Když pomočil prkýnko, otřeli jsme ho savem. Když vytvořil v kuchyni melancholické sousoší plesnivějících hrnců, opatrně, v gumových rukavicích, jsme ho odsunuli do rohu a zakryli starými novinami, aby nebylo na očích. Jednou Číslo Jedna sežral hovězí guláš pro šestičlennou rodinu – to když "paní Jorubanka" nechala čtvrt hodiny na plotně hrnec. Ale ani z toho jsme vědu nedělali. Jen jsme si příště dali pozor, aby bylo veškeré uvařené jídlo z dosahu Čísla Jedna, a o něco pečlivěji jsme si zamykali kredence. "Paní Jorubanka" dokonce umístila na volně přístupné místo pytlík s moukou na fufu, s tím, že když bude Číslo Jedna mít vážně hlad, stačí, aby si trochu vzal a zalil horkou vodou. (To se samozřejmě nikdy nestalo. Číslo Jedna nevařil. Nebyl podobných složitých úkonů schopen.)

Neviděli jsme ho ani chodit na nákup, ani platit za donášku pizzy. Zřejmě neměl nekonečné zdroje peněz, a vzhledem k tomu, že celý den ležel doma a kouřil skunk, to vypadalo, že se bez své něžné krajanky prostě neobejde. Dívka se objevovala v nepravidelných intervalech – občas, po obzvlášť tvrdých rvačkách, kdy s ní podle všeho mlátil o zeď v pokoji a možná jí dal i pár pěstí, se neukázala třeba i pár neděl. Jindy chodila pravidelně. Vláčela se s nákupními taškami, vařila pro něj, uklízela, prala, žehlila. Teskná sousoší zplesnivělých hrnců, vytvořená od jejího posledního zásahu, pečlivě omývala a ukládala do fochu, případně vracela obyvatelům jiných pokojů, od kterých si je Číslo Jedna "půjčil". V noci pak Číslo Jedna opečovávala jinými způsoby, dokud ji zase nezmlátil anebo nevykopal. Tak to pokračovalo skoro dva roky.

Přiznám se, že pro bělocha jako já, navíc ještě z Ameriky naučeného, že když muž mlátí ženu, je třeba volat policii, to byl pořádný nápor na nervy. Pokaždé, když se z pokoje pod námi ozývaly hýkavé zvuky a začalo být jasné, že jde o násilí a ne o soulož, mi ruka vysloveně cukala, jak se toužila natáhnout po telefonu.

"On ji jednou zabije!" říkala jsem K., který se mnou sice souhlasil, ale byl toho názoru, že policii volat nesmím. Protože tím si koleduju: policajti přijedou, zabrání Číslu Jedna v zabití přítelkyně – a Číslo jedna pak zabije mě. Pokud chci v tomhle domě bydlet, musím dělat, že o ničem netuším. Mělo to svou logiku, bohužel, a tak jsem policajty nikdy nevolala.

"Bydlí s ním? Má s ním děti? Je na něm závislá – finančně, existenčně? Není. Živí ho. Stará se o něj. Tak jí to asi takhle vyhovuje. Nepleť se do toho," to byl argument, kterým K. řešil mé mravní dilema. Nevím, jestli měl pravdu. Normální, slušný člověk má jistě za povinnost chránit neznámou osobu (kterou pro nás dívka byla, znali jsme ji jen od vidění a nikdy jsme si s ní nepovídali) před násilníkem. Ale pokud se osoba za násilníkem neustále vrací, i když ji čas od času za stálého nadávání dokope až za roh, možná je vážně lepší se do toho nemotat. V tomhle vztahu (či co to je) hraje roli závislost, osamělost, vlastenectví – a ještě půl milionu věcí, o kterých ani K., ani já, nemáme pojem.

Číslo Jedna pochází z Konga Kinshasa, tedy Demokratické republiky Kongo, zkrátka z toho podstatně většího ze dvou dnešních Kong, toho, které se před časem jmenovalo Zaire. Je jediným obyvatelem našeho baráku, za kterého platí nájem sociálka. Tohle bychom samozřejmě nevěděli, kdyby náš bytný Rob, Ind východoafrického původu, necítil potřebu si občas postěžovat. Díky Číslu Jedna mu už na hlavě zešedivěl nejeden vlas. Tenhle totálně rozložený jedinec přišel do Anglie jako náctiletý v doprovodu dvou tet, zbytek rodiny zahynul ve druhé konžské válce. (Slyšeli jste o ní, mimochodem? Já teprv před pár lety, přitom začala už v roce 1998 a přišlo v ní o život pět a půl milionu lidí, o lidech, kteří ztratili střechu nad hlavou a možnost obživy ani nemluvě. Byl to obrovský masakr přezdívaný africká světová válka.) Číslo Jedna dostal azyl jako válečný uprchlík nebo tak něco, a sociálka se o něj postarala. Zařídili mu dokonce studium, ale na to Číslo Jedna zvysoka kašle. Když se jeho tety bůhvíproč rozhodly vrátit zpátky do vlasti (nebo toho, co z ní zbylo), našla pro něj sociálka samostatné bydlení.

Nikdo z nás netuší, co si Číslo Jedna během dospívání prožil, jakými traumaty prošel. Třeba měl štěstí a nezažil nic tak hrozného, jen musel narychlo odjet do ciziny. Ale dost o tom pochybuju, příběhy z konžských válek, o kterých jsem četla a slyšela, nejsou pro citlivky. Ať to bylo jakkoli, Číslo Jedna nikdo nenaučil, jak používat normální "bělošský" záchod, jak umývat nádobí ve dřezu, jak ohřát vodu v rychlovarné konvici, jak zapnout vysavač. A tak se jeho krajance, dívce, která měla větší štěstí a v Anglii byla tak dlouho, že válce zcela unikla, Čísla Jedna zželelo a starala se o něj. Dělala to tak několik let. Co si od toho slibovala? To netušíme. Snad z něj nasávala pozapomenutou vůni domoviny, snad chtěla přijít na kloub tomu, co se mu stalo, proč je takový, jaký je. Snad ho skutečně milovala – víc mateřskou než mileneckou láskou, jako bezmocné dítě. A Číslo Jedna ji za to nenáviděl. Drsná situace, ale pochopitelná: jeden ve druhém vyvolával vzpomínky na ztracený domov – a ty pro ni byly příjemné, pro něj nesnesitelné.

Až letos v létě se nám zazdálo, že se dívka začíná osvobozovat. Její návštěvy prořídly, Číslo Jedna smrděl víc než kdy předtím a sousoší plesnivých hrnců rostlo. Když ji Číslo Jedna vyrazil, nechala se, prostě odešla a přestala kvílet pod oknem. Celý podzim prý se tu neukázala, a Číslo Jedna si pozval do pokoje jen dvě nebo tři dívčiny v pokročilých stádiích rozpadu – každá si s ním zakouřila skunk a zřejmě ho i obhospodařila, ale když odešly, ani jedna nepřišla podruhé.

Když nastal předvánoční čas, krajanka se vrátila. Znovu a znovu se halasně smiřovali – a ona mezi jednotlivými čísly prala, žehlila, vařila, drhla plesnivé hrnce. Pak se společně modlili, skrz zeď k nám pronikala nesčetná táhlá "áámin" a K. povzbuzovala k větší zbožnosti, mě rušila míň než konžský rap. Kdykoli jsme dívku potkali v kuchyni, šťastně se na nás usmívala a připravovala něco vánočního. Prostě idylka.

Jenže ta náhle skončila obrovským třeskem. Jednou uprostřed noci začal Číslo Jedna dívce nadávat. Řval jako tur, ozývaly se rány, pak jsme ji náhle slyšeli zaječet – a bylo ticho. Dveře neklaply, Číslo Jedna se neobjevil v trenýrkách na ulici, aby svou dívku fyzicky odstranil. K. běžel do patra vzbudit manžela "paní Jorubanky", já zavolala policii. A když se mě operátor zeptal, jestli potřebujeme i záchranku, řekla jsem, že možná ano.

Přijeli překvapivě rychle – a to byl poslední pátek před vánoci, den, kdy jsou v Anglii policisté, hasiči i záchranáři nejvytíženější za celý rok. Pustila jsem je do baráku. Aby se dostali do pokoje, museli vyrazit dveře. Sanitka naložila dívku – byla pořádně ztřískaná, i když při vědomí – a policisté do antonu nacpali Číslo Jedna. Kupodivu nebyl polonahý, přinutili ho obléknout tepláky.

Číslo Jedna se objevil na druhý den. Rázoval po baráku, do všeho kopal, s nikým nemluvil, na otázky neodpovídal. Zabarikádoval se za dveřmi, které se teď nedaly zamykat, a chvíli byl zticha, ale dlouho mu to nevydrželo. Zas jednou se zmocnil smetáku a začal nám s ním vyhrožovat. Já jsem se před ním skrývala, protože mu policajti práskli, že je volala "bělošská dáma" – a žádná jiná běloška v baráku nebydlí. Soudě z toho, co předváděl s koštětem, se Číslo Jedna bojové techniky nikdy nenaučil, ale až místo koštětem začne mávat kudlou, bůhví, koho ještě pobodá.

A pak jednou ráno klaply dveře, uslyšeli jsme šum policejních vysílaček – a než jsme se nadáli, odváděli si policajti Číslo Jedna do antonu zaparkovaného za rohem. Ani nevím, jak se dostali do baráku.

A to je zatím konec. Nevím, co se přesně stalo – a je možné, že se to nikdy přesně nedozvím. Ale z toho, že policajti Číslo Jedna nejdřív pustili, ale pak si pro něj znova přišli, usuzuju, že na něj někdo podal trestní oznámení. Možná to udělala sociálka jménem jeho zbité krajanky, možná se k tomu odhodlala sama.

A tím to prozatím končí. Vzduch v domě je čistší, už proto, že výpary skunku, kterého Číslo Jedna kouřil čtyři kila denně, postupně vyprchaly. Doufám, že dívčina po tomhle zážitku přijde k rozumu a bude hledat vůni domova u nějakého menšího pitomce. Doufám, že si některý z policistů povšimne, že Číslo Jedna není tak docela normální, a budou ho léčit. A občas taky doufám, že se na jeho duševní stav vykašlou a zavřou ho, až zmodrá. Když jsem před K. spustila cosi o tom, že "on možná nemůže za to, jaký je, bůhví, co si prožil", K. mě umlčel a řekl, že takhle bychom se nikam nedostali. Zlé lidi nemůžeme omlouvat jen proto, že sami něco špatného prožili – kdyby byli dobří, zlo po nich sklouzne a odkape jako voda z kachního hřbetu. K. jako Afričan má vždycky na všechno přísloví. A já nevím, co k tomu dodat.