Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Chudoba, krize, krajané v Londýně a tetované USA

Bylo to hotové deja vu. S chlapíkem, pro kterého jsem v pondělí tlumočila na zdravotním středisku, jsem asi před půl rokem jela do Londýna autobusem. Pan Dobroslav (jak mu budu říkat) má na levém předloktí vytetované

USA. U je hvězdnaté, A pruhované a S přeškrtnuté jako značka pro dolar. Není to tetování doslova profesionálně vyvedené, ale taky nepřipomíná tesknou modř a rozkodrcané linie typických vězeňských kérek. Není to ani ozdoba, ani vzpomínka na minulost. Je to vyjádření naděje - Dobroslavova přesvědčení, že kdesi daleko, za oceánem, leží zem, v níž jsou ulice dlážděné zlatem a vzduchem se prohánějí pečení holubi, vyčkávající, až otevřete ústa.

Myslím, že tetování pana Dobroslava si zapamatovali všichni pasažéři v autobuse. Měli jsme šanci ho shlédnout nejmíň stokrát, protože Dobroslav za jízdy pravidelně upíjel slivovice, levičkou zvedal láhev k ústům a USA se elegantně vlnilo. Ten pohyb jsme měli možnost sledovat po celou, zhruba dvacetihodinovou cestu. Na každé zastávce se Dobroslav (už ne tak elegantně) vyvlnil z autobusu, vymočil se, cudně odvrácen, asi tak dva metry od něj, a zapálil si cigáro. V okamžiku, kdy se všichni ostatní začali opět usazovat na sedačkách, si zapálil druhé cigáro. Na řidičovy výzvy, ať honem dokouří, že se jede dál, odpovídal „Di do hajzlu, zm**e! Víš, co mi můžeš."

Pan řidič jistě věděl, co mu může. Mohl mu například ujet a nechat ho stát na nočním parkovišti, ale neudělal to. Byl to kliďas.

Anebo mu v tom bránil pohled na Dobroslavovu ženu, budu jí říkat Milena.

Milena se Dobroslava držela jako bílá barva rýže. Nevzdalovala se od něj dál než na metr, mlčky ho sledovala, ve tváři výraz Madony, a pokaždé, když pan Dobroslav vztekle povyskočil anebo začal vést samonáserný monolog, položila mu na rameno něžnou ručku vyzdobenou mnoha prsteny. Milenina dlaň působila jako hojivá mast na jeho rány, anebo - to spíš - jako vynikající farmakum na jeho psychotické stavy.

Nejoblíbenější monolog pana Dobroslava po vynechání sprostých slov a urážek zněl zhruba takhle: „Jedu do Anglie, do země svobody a peněz. Už v životě nebudu pracovat, v Anglii budu mít všechno zadarmo. Byt, živobytí, doktora. Když mi někdo něco z toho upře nebo se na mě křivě podívá, budu si stěžovat, mám na to právo. V Anglii se budu mít jako prase v žitě."

Dobroslav evidentně vzdal Spojené státy a místo toho se rozhodl poctít svou přítomností Spojené království. Do Anglie mohl jet na občanku a měl dokonce právo tu žít a pracovat. Neuměl anglicky ani slovo (a na britskou imigrační úřednici, která mu popřála „Dobré ráno", jen rozhořčeně zíral). A já, i když obyčejně lidem, ba ani Dobroslavům, nic špatného nepřeju, jsem si škodolibě pomyslela: „Hochu, tady se nebudeš mít jako prase v žitě! V Anglii vrcholí hospodářská krize, pokud jsi o tom neslyšel. Podniky, místo aby přijímaly nové zaměstnace, propouštějí ty staré. Emigranti se sem už rok nestěhují, spíš se pomalu vracejí domů. Nedivila bych se, kdyby ti praskla bublina."

Jak říkám, v pondělí přišlo deja vu. Měla jsem tlumočit na středisku v jižním Londýně - a koho nevidím? Dobroslava s Milenou. Dobroslav žmoulal v pravici cigaretu a rozčiloval se na ten debilní zákon, kterej mu zakazuje v čekárně kouřit. Milena mu kladla na rameno něžnou ručku, vyzdobenou mnoha prsteny, a léčila mu duši.

Nepoznali mě a já se nikterak nehrnula do toho, abych jim připomněla naši společnou cestu. (Jistě, je možné, že jsem se spletla a že na světě existují dva Dobroslavové s vytetovaným USA a manželkou, která působí jako hojivý lék, ale já o tom dost pochybuju.)

Nevěřila bych tomu, kdybych to neviděla na vlastní oči, ale pan Dobroslav je evidentně schopen čelit zlému světu za pomoci hned DVOU strategií. Kromě nasranosti typu „já na to mám právo a víte, co mi můžete" v sobě má ještě jednu polohu: polohu podlézavého prosebníka se slzou sebelítosti v oku. Jakmile pochopil, že já jsem ta tlumočnice, vrhl se ke mně a začal mi vykládat, že je na tom moc špatně.

„To mi teď říkat nemusíte, povíte to doktorovi a já mu to přeložím."

Dobroslav mávl rukou, jako že nemá smysl mi to vysvětlovat, když jsem pitomá. Bez varování přešel do druhé polohy: „Víte, kde bydlíme? Kam nás strčili? Mezi... mezi... hanba mluvit... tu nejhorší svoloč." (Následovalo pár rasistických označení, které jistě všichni dobře znáte a mně se nechce je tu používat.) „Tak hroznej barák sem v životě neviděl, to vám přísahám!"

Milena mu položila ruku na rameno a já jsem udiveně řekla: „Počkejte... jak to, strčili? Přece si můžete vybrat, kde chcete bydlet."

„Vybrat? Vůbec nám nedali vybrat! První byt, který nám nabídli, jsme museli vzít! Tak nám to řekli..."

Ukázalo se, že panu Dobroslavovi se nějakým zázrakem podařilo získat to, čemu se tu říká „council flat" - státem dotovaný byt.

Jak se mu to povedlo, to se mě neptejte. Každý imigrant musí v Británii žít nejméně rok, než vůbec smí požádat o přidělení bytu. Pak je zařazen do kategorie podle toho, jak moc dotovaný byt potřebuje... a pak čeká. Leckdy řadu let. Dobroslav tvrdí, že ho získal tři nebo čtyři měsíce po příjezdu. Docela výkon na člověka, který neumí slovo anglicky a u každého jednání potřebuje tlumočníka (kterého samozřejmě sám neplatí).

Za ty zhruba tři roky občasného tlumočení u doktorů,  v dětských poradnách, při schůzkách se sociálními pracovníky, na úřadech práce a v jednom pohřebním ústavu, jsem viděla dost věcí. Překládala jsem pro paní z Bratislavy, která ještě po patnácti letech v Londýně nemluví anglicky, a pokaždé, když jde k doktorovi, vyžádá si tlumočníka. K doktorovi chodí každý týden - trpí, jak to vypadá, mimořádně těžkou hypochondrií. Pomáhala jsem rozluštit složitý propletenec vztahů, na jehož konci bylo jedno zanedbané slovensko-ugandské dítě. Tlumočila jsem pro jednoho sympatického nigérijského doktora, který se snažil vysvětlit pětatřicetileté trosce ze severních Čech, že pokud každý den vykouří tři krabičky cigaret a vypije flašku tvrdého alkoholu, dlouho na tomhle světě nepobude.

Ne všichni klienti byli milí, ale ještě nikdy jsem nepotkala chlapíka typu pana Dobroslava. Člověka, který se ani nesnaží zakrýt své přesvědčení, že celý svět je tu jen proto, aby ho živil a staral se o něho - on má na to právo. U doktora se choval povýšeně, a i když anglicky neuměl, pořád mě opravoval a zlostně u toho mlaskal. Neřekl to sice nahlas, na to byl přece jen moc opatrný, ale na čele měl napsaný vzkaz pro mě: „Di do hajzlu, p**o. Víš, co mi můžeš."

Tohle povídání nemá pointu - nestalo se nic. Pan Dobroslav (s mou pomocí) z doktora vydyndal papír, který potřeboval. Měl na to právo. Pak beze slova zmizel i s Milenou a já ho od té doby neviděla. Na dalších úřadech už pro něj bude tlumočit někdo jiný. Aspoň doufám.

Ale od té doby přemýšlím, co Dobroslavovi můžu. Napadlo mě, že jsem před doktorem měla zdůraznit, jak častý je v našich zemích výskyt rakoviny tlustého střeva - třeba bych pak mohla přihlížet, až budou Dobroslavovi provádět rektoskopii. To jsem ale zavrhla. Už takhle stál britské zdravotnictví až dost.

A tak vidím, že Dobroslavovi nemůžu nic. Prostě nic. Jeho proroctví z autobusu se naplnilo a v Británii se má jako prase v žitě. Systém sociálních podpor je tu skvělý - a nastavený docela jinak než v Čechách nebo na Slovensku. V Británii má leckdo nárok na leccos, jenže se počítá s tím, že většina lidí o podporu zažádá jen v případě, že ji opravdu potřebuje. Dobroslav je z jiného těsta.

Vůbec se mi nelíbí, že jsme krajané, a nemůžu s tím nic dělat.

Až mi příště nějaký opilý domorodec začne v taxíku vykládat, že by fakt bylo lepší, kdybychom se všichni sebrali a táhli, odkud jsme přišli, možná mě to trochu zamrzí, ale díky setkání s Dobroslavem ho budu docela chápat.

Autor: Iva Pekárková | úterý 21.4.2009 13:33 | karma článku: 39,42 | přečteno: 5639x
  • Další články autora

Iva Pekárková

Jak se K. stal mocným čarodějem

Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.

3.4.2017 v 8:35 | Karma: 40,35 | Přečteno: 6112x | Diskuse | Ostatní

Iva Pekárková

Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

14.3.2017 v 9:07 | Karma: 37,57 | Přečteno: 5186x | Diskuse | Ostatní

Iva Pekárková

O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen

Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.

8.3.2017 v 9:04 | Karma: 39,00 | Přečteno: 4759x | Diskuse | Ostatní

Iva Pekárková

Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge

Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík

6.3.2017 v 9:12 | Karma: 34,66 | Přečteno: 2026x | Diskuse | Ostatní

Iva Pekárková

Obejměte fobika (O strachu)

Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je

5.12.2016 v 8:30 | Karma: 34,92 | Přečteno: 2852x | Diskuse | Ostatní
  • Nejčtenější

Pohřešovaného manažera našli mrtvého, po noční nehodě patrně bloudil v lese

9. prosince 2024  9:39,  aktualizováno  14:34

Policisté v pondělí dopoledne našli pohřešovaného manažera e-shopu s hudebními nástroji Kytary.cz....

Velký test másla: Nejlahodnější vzorek nebyl ani bio, ani z alpského mléka

7. prosince 2024

Premium Lahodné máslo, které chutná a voní po smetaně, nemusí stát majlant. Jenže napěchovat jím mrazák,...

Bývalý syrský prezident Asad je s rodinou v Moskvě. V Rusku získali azyl

8. prosince 2024  11:42,  aktualizováno  20:39

Sledujeme online Bývalý syrský prezident Bašár Asad a jeho rodina jsou v Moskvě, kde od ruských úřadů získali azyl....

Došly nám síly. Česká specialistka na cupcaky zavírá svůj obchod

4. prosince 2024

Lenka Hnidáková, průkopnice cupcaků v Česku a autorka dvou knih o těchto dezertech, zavírá svůj...

Řidiči zkoušejí novou fintu, jak neplatit za parkování. Přestupek, varuje policie

4. prosince 2024  10:46

Na internetu se v poslední době značně rozšířila nabídka automatických parkovacích hodin, které...

Jihokorejský prezident odmítá odstoupit, provládní strana ho chce odvolat

12. prosince 2024  6:39,  aktualizováno  8:15

Předseda jihokorejské provládní Strany lidové moci (PPP) Han Dong-hun ve čtvrtek uvedl, že...

Rodiče omezili chlapci telefon, chatbot Američana nabádal, aby je zabil

12. prosince 2024  8:01

Chatbot nabádal mladistvého Američana k zabití rodičů proto, že mu omezili čas strávený na...

Rakouský koncern OMV vypověděl smlouvu s Gazpromem o dodávkách plynu

12. prosince 2024  7:35

Rakouský energetický koncern OMV ve středu uvedl, že vypověděl smlouvu s Gazpromem o dodávkách...

Ve vsi se přou kvůli přístavbě oblíbené školy. Plní ji hlavně děti z okolí

12. prosince 2024  7:22

Lepší zázemí a jistější budoucnost by dětem a zaměstnancům základní školy v Oknech na Českolipsku...

PŘEDVÝBĚR.CZ s. r. o.
Prodejce na showroom

PŘEDVÝBĚR.CZ s. r. o.
Praha
nabízený plat: 40 000 - 50 000 Kč

  • Počet článků 313
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 7515x
Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com