Chudoba, krize, krajané v Londýně a tetované USA

Bylo to hotové deja vu. S chlapíkem, pro kterého jsem v pondělí tlumočila na zdravotním středisku, jsem asi před půl rokem jela do Londýna autobusem. Pan Dobroslav (jak mu budu říkat) má na levém předloktí vytetované

USA. U je hvězdnaté, A pruhované a S přeškrtnuté jako značka pro dolar. Není to tetování doslova profesionálně vyvedené, ale taky nepřipomíná tesknou modř a rozkodrcané linie typických vězeňských kérek. Není to ani ozdoba, ani vzpomínka na minulost. Je to vyjádření naděje - Dobroslavova přesvědčení, že kdesi daleko, za oceánem, leží zem, v níž jsou ulice dlážděné zlatem a vzduchem se prohánějí pečení holubi, vyčkávající, až otevřete ústa.

Myslím, že tetování pana Dobroslava si zapamatovali všichni pasažéři v autobuse. Měli jsme šanci ho shlédnout nejmíň stokrát, protože Dobroslav za jízdy pravidelně upíjel slivovice, levičkou zvedal láhev k ústům a USA se elegantně vlnilo. Ten pohyb jsme měli možnost sledovat po celou, zhruba dvacetihodinovou cestu. Na každé zastávce se Dobroslav (už ne tak elegantně) vyvlnil z autobusu, vymočil se, cudně odvrácen, asi tak dva metry od něj, a zapálil si cigáro. V okamžiku, kdy se všichni ostatní začali opět usazovat na sedačkách, si zapálil druhé cigáro. Na řidičovy výzvy, ať honem dokouří, že se jede dál, odpovídal „Di do hajzlu, zm**e! Víš, co mi můžeš."

Pan řidič jistě věděl, co mu může. Mohl mu například ujet a nechat ho stát na nočním parkovišti, ale neudělal to. Byl to kliďas.

Anebo mu v tom bránil pohled na Dobroslavovu ženu, budu jí říkat Milena.

Milena se Dobroslava držela jako bílá barva rýže. Nevzdalovala se od něj dál než na metr, mlčky ho sledovala, ve tváři výraz Madony, a pokaždé, když pan Dobroslav vztekle povyskočil anebo začal vést samonáserný monolog, položila mu na rameno něžnou ručku vyzdobenou mnoha prsteny. Milenina dlaň působila jako hojivá mast na jeho rány, anebo - to spíš - jako vynikající farmakum na jeho psychotické stavy.

Nejoblíbenější monolog pana Dobroslava po vynechání sprostých slov a urážek zněl zhruba takhle: „Jedu do Anglie, do země svobody a peněz. Už v životě nebudu pracovat, v Anglii budu mít všechno zadarmo. Byt, živobytí, doktora. Když mi někdo něco z toho upře nebo se na mě křivě podívá, budu si stěžovat, mám na to právo. V Anglii se budu mít jako prase v žitě."

Dobroslav evidentně vzdal Spojené státy a místo toho se rozhodl poctít svou přítomností Spojené království. Do Anglie mohl jet na občanku a měl dokonce právo tu žít a pracovat. Neuměl anglicky ani slovo (a na britskou imigrační úřednici, která mu popřála „Dobré ráno", jen rozhořčeně zíral). A já, i když obyčejně lidem, ba ani Dobroslavům, nic špatného nepřeju, jsem si škodolibě pomyslela: „Hochu, tady se nebudeš mít jako prase v žitě! V Anglii vrcholí hospodářská krize, pokud jsi o tom neslyšel. Podniky, místo aby přijímaly nové zaměstnace, propouštějí ty staré. Emigranti se sem už rok nestěhují, spíš se pomalu vracejí domů. Nedivila bych se, kdyby ti praskla bublina."

Jak říkám, v pondělí přišlo deja vu. Měla jsem tlumočit na středisku v jižním Londýně - a koho nevidím? Dobroslava s Milenou. Dobroslav žmoulal v pravici cigaretu a rozčiloval se na ten debilní zákon, kterej mu zakazuje v čekárně kouřit. Milena mu kladla na rameno něžnou ručku, vyzdobenou mnoha prsteny, a léčila mu duši.

Nepoznali mě a já se nikterak nehrnula do toho, abych jim připomněla naši společnou cestu. (Jistě, je možné, že jsem se spletla a že na světě existují dva Dobroslavové s vytetovaným USA a manželkou, která působí jako hojivý lék, ale já o tom dost pochybuju.)

Nevěřila bych tomu, kdybych to neviděla na vlastní oči, ale pan Dobroslav je evidentně schopen čelit zlému světu za pomoci hned DVOU strategií. Kromě nasranosti typu „já na to mám právo a víte, co mi můžete" v sobě má ještě jednu polohu: polohu podlézavého prosebníka se slzou sebelítosti v oku. Jakmile pochopil, že já jsem ta tlumočnice, vrhl se ke mně a začal mi vykládat, že je na tom moc špatně.

„To mi teď říkat nemusíte, povíte to doktorovi a já mu to přeložím."

Dobroslav mávl rukou, jako že nemá smysl mi to vysvětlovat, když jsem pitomá. Bez varování přešel do druhé polohy: „Víte, kde bydlíme? Kam nás strčili? Mezi... mezi... hanba mluvit... tu nejhorší svoloč." (Následovalo pár rasistických označení, které jistě všichni dobře znáte a mně se nechce je tu používat.) „Tak hroznej barák sem v životě neviděl, to vám přísahám!"

Milena mu položila ruku na rameno a já jsem udiveně řekla: „Počkejte... jak to, strčili? Přece si můžete vybrat, kde chcete bydlet."

„Vybrat? Vůbec nám nedali vybrat! První byt, který nám nabídli, jsme museli vzít! Tak nám to řekli..."

Ukázalo se, že panu Dobroslavovi se nějakým zázrakem podařilo získat to, čemu se tu říká „council flat" - státem dotovaný byt.

Jak se mu to povedlo, to se mě neptejte. Každý imigrant musí v Británii žít nejméně rok, než vůbec smí požádat o přidělení bytu. Pak je zařazen do kategorie podle toho, jak moc dotovaný byt potřebuje... a pak čeká. Leckdy řadu let. Dobroslav tvrdí, že ho získal tři nebo čtyři měsíce po příjezdu. Docela výkon na člověka, který neumí slovo anglicky a u každého jednání potřebuje tlumočníka (kterého samozřejmě sám neplatí).

Za ty zhruba tři roky občasného tlumočení u doktorů,  v dětských poradnách, při schůzkách se sociálními pracovníky, na úřadech práce a v jednom pohřebním ústavu, jsem viděla dost věcí. Překládala jsem pro paní z Bratislavy, která ještě po patnácti letech v Londýně nemluví anglicky, a pokaždé, když jde k doktorovi, vyžádá si tlumočníka. K doktorovi chodí každý týden - trpí, jak to vypadá, mimořádně těžkou hypochondrií. Pomáhala jsem rozluštit složitý propletenec vztahů, na jehož konci bylo jedno zanedbané slovensko-ugandské dítě. Tlumočila jsem pro jednoho sympatického nigérijského doktora, který se snažil vysvětlit pětatřicetileté trosce ze severních Čech, že pokud každý den vykouří tři krabičky cigaret a vypije flašku tvrdého alkoholu, dlouho na tomhle světě nepobude.

Ne všichni klienti byli milí, ale ještě nikdy jsem nepotkala chlapíka typu pana Dobroslava. Člověka, který se ani nesnaží zakrýt své přesvědčení, že celý svět je tu jen proto, aby ho živil a staral se o něho - on má na to právo. U doktora se choval povýšeně, a i když anglicky neuměl, pořád mě opravoval a zlostně u toho mlaskal. Neřekl to sice nahlas, na to byl přece jen moc opatrný, ale na čele měl napsaný vzkaz pro mě: „Di do hajzlu, p**o. Víš, co mi můžeš."

Tohle povídání nemá pointu - nestalo se nic. Pan Dobroslav (s mou pomocí) z doktora vydyndal papír, který potřeboval. Měl na to právo. Pak beze slova zmizel i s Milenou a já ho od té doby neviděla. Na dalších úřadech už pro něj bude tlumočit někdo jiný. Aspoň doufám.

Ale od té doby přemýšlím, co Dobroslavovi můžu. Napadlo mě, že jsem před doktorem měla zdůraznit, jak častý je v našich zemích výskyt rakoviny tlustého střeva - třeba bych pak mohla přihlížet, až budou Dobroslavovi provádět rektoskopii. To jsem ale zavrhla. Už takhle stál britské zdravotnictví až dost.

A tak vidím, že Dobroslavovi nemůžu nic. Prostě nic. Jeho proroctví z autobusu se naplnilo a v Británii se má jako prase v žitě. Systém sociálních podpor je tu skvělý - a nastavený docela jinak než v Čechách nebo na Slovensku. V Británii má leckdo nárok na leccos, jenže se počítá s tím, že většina lidí o podporu zažádá jen v případě, že ji opravdu potřebuje. Dobroslav je z jiného těsta.

Vůbec se mi nelíbí, že jsme krajané, a nemůžu s tím nic dělat.

Až mi příště nějaký opilý domorodec začne v taxíku vykládat, že by fakt bylo lepší, kdybychom se všichni sebrali a táhli, odkud jsme přišli, možná mě to trochu zamrzí, ale díky setkání s Dobroslavem ho budu docela chápat.