Když se teď tolik mluví o Romech, proč si taky nepřihodit? Za pět let, co v Anglii tlumočím, jsem nasbírala spoustu příběhů ze života čerstvých – i ne tak čerstvých – přistěhovalců z Česka a Slovenska. Většina mých klientů jsou Romové. Někteří nemluví česky nebo slovensky nijak zvlášť skvěle, ale stejně dostali českého (nebo slovenského) tlumočníka. Romština na seznamu jazyků, ze kterých se tu oficiálně tlumočí, nefiguruje. (Co tohle prohlášení přesně znamená, to ještě někde vysvětlím.) Každopádně jsem se něco natlumočila a dokonce pochytila pár frází z romštiny.
O každém – nebo teda skoro o každém – klientovi by se dal napsat příběh, ať je odkudkoli a ať má jakoukoli národnost (nebo etnickou příslušnost nebo jak se tomu správně říká). Romské příběhy mě ale zaujaly nejvíc. Potkávám tu všechny možné týpky – od drobných zlodějíčků a podfukářů přes usilovně pracující otce a matky rodin a dobráky, kteří se snaží každému pomoct a pak z toho mají polízanici, až po lidi, co se do Anglie přestěhovali kvůli těžce postiženému dítěti, o které by se podle jejich slov na Slovensku nikdo neuměl postarat. Jedinou kategorií Romů, se kterou jsem se tu nikdy nesetkala, jsou bezdomovci. Zatímco "bílých" českých a slovenských bezdomovců v různých stádiích rozpadu tu znám několik, Roma neznám ani jediného. Zdá se, že mezi Romy funguje rodinná i klanová (či jaká) soudržnost tak dobře, že na ulici skončí málokdo. Aspoň tady v Anglii to platí.
Na tlumočnických příbězích je skvělé, jak se pomalu rozvíjejí. Jistě – málokdy se stane, že někoho vidím jednou jedinkrát a dozvím se, jaký má životní příběh. Ale klienti se mi vracejí. S některými jsem strávila půl roku nebo rok běháním po doktorech, po úřadech, po soudech. Leckdy se o jejich životech dozvím víc, než je mi milé. Někdy mi vyprávějí – ovšem, ne vždycky pravdivě, ale když jejich výlevy poslouchám mnohokrát, opakovaně, je snadné vysledovat, v čem sami sobě protiřečí, a zjistit nebo uhádnout, kde asi bude pravda. Je to tak trochu detektivní práce.
Teď doufám, že mě nikdo nezačne podezírat, že snad z pracovních setkání s pár desítkami lidí usuzuju, že vím o česko-slovenské romské populaci v Londýně všechno. Vím, že nevím. Tohle není žádný statistický rozbor, už proto ne, že mí klienti mají potíže s angličtinou. Ty nejchytřejší, nejvzdělanější, nejschopnější a možná nejprůbojnější – v tom dobrém slova smyslu – novousedlíky vůbec nepotkám. Nepotřebují mě. Všechno si zařídí sami.
Statistika to rozhodně není.
Ale v rámci toho, že nedělám statistiku, musím říct, že se mi zdá, že se Romové v Anglii cítí líp než v Česku nebo na Slovensku. Aspoň mi to všichni říkají. Není to jen kvůli podporám (které tu jsou, pravda, vyšší). Není to dokonce ani kvůli práci, která se tu, jak mi říkají, dá sehnat "i pro cikána" snáz než "tam u nás". Romové, ať už ti, co tu bydlí dlouho, anebo ti, co čerstvě přijeli, tu jsou jen jedním z mnoha a mnoha etnik, jsou tu menšinou ve městě menšin. Nestojí tu – jako prakticky jediní "jiní" – proti většině. Nikdo – ani sociální pracovníci, ani policie, ani soudy, ani lékaři či potenciální zaměstnavatelé – s nimi nejedná jako s entitou, o které toho "už příliš mnoho ví – a ví, že se od ní nedá čekat nic dobrého". Podle názoru některých – tím myslím některých Romů – si Romové v Anglii zatím pověst nezkazili, i když (jak tvrdí ti stejní Romové), už na tom pilně pracují. A za dalších pár let ji budou mít stejně děsnou jako všude jinde.
Já doufám, že si ji nezkazí. U mě si ji teda nepokazili – jako celek rozhodně ne – ač musím říct, že pár jednotlivců se chovalo a chová vskutku podivně.
V příštích dnech a týdnech se hodlám pokusit zrekapitulovat několik romských příběhů, které jsem viděla na vlastní oči a slyšela na vlastní uši. Vybírám pochopitelně ty nejšílenější. Popisuju jedince, kteří rozhodně nepatří k průměru.
Držím se přitom Lacovy rady.
Laco je – vlastně byl – kníratý, osmahlý týpek s pleší, orlím nosem, typickou romskou výslovností a vůbec všemi vnějšími atributy cikánství, jaké si jen dovedete představit.
Řekl mi tou svou česko-slovenštinou: "Pořádně to tým cigánom nandaj, zlatka, ať všechni vidí, co sme za k---y. A necigáň."
To poté, když se dozvěděl (nikoli mou vinou), že se neživím jenom tlumočením, ale hlavně psaním knih. Laco, který od školních let knihu neotevřel, věřil v jejich čarodějnou moc.
Laco byl typickým příkladem chlapíka, který by, kdyby nebylo romské soudržnosti, skončil jako bezdomovec už před lety. Dlouhá léta zametal ulice ve Streathamu, pak začal pravidelně omdlévat, a protože je Streatham plný nemocnic, odvezla ho sanita pokaždé do jiné. S důkladným obvodním lékařem původem z Nigérie jsme se snažili ze zpráv všemožných zdravotních institucí rozklíčovat, co mu vlastně je. Vypadalo to, že má na cucky játra (Laco byl, musím uznat, ožrala), že má vysoký tlak, unavené ledviny, náběh na cukrovku, křečové žíly, něco s páteří.. Pokaždé, když Laco odhodlaně vkulhal do ordinace, zdvihl doktor Otuguor obočí, jako by se divil,, že ještě chodí a ještě pořád je naživu. Chtěl pro Laca vyřídit invalidní důchod, ale ten to nemínil připustit, "protože přece není kripl".
Doktor ho mými ústy něžně přesvědčoval, že tak trochu kripl je, měl by pořádně jíst, nepít alkohol a šetřit se. Neměl by trčet pořád na ulici. Jenže pro Laca byly ulice životodárné, prý je cigán, tak ho tlačí strop. Se svou kárkou, která mu v poslední době sloužila jako berle, se trmácel od nároží k nároží, tu a tam chňapátkem na tyči sebral odhozený papír, tu škrabkou odstranil z chodníku žvýkačku, tu košťátkem smetl něco nepěkného a naložil to do kárky. Znal už všechny majitele obchodů a kaváren, vesele je zdravil a oni vybíhali z obchodů, aby ho pohostili kafem, kouskem koláčku, dobrým slovem, kterému rozuměl.
Laco už dlouho nikde nebydlel. Ale světe div se – pokaždé, když to vypadalo, že nebude mít kde nocovat, potkal Roma. Roma z Čech, ze Slovenska, z Maďarska, z Rumunska. Slovo dalo slovo a on se svými igelitkami mohl nastěhovat k jeho rodině.
Zaměstnavatel se ho chtěl zbavit. Nelíbilo se mu, že sebou Laco na směně občas sekne, a snažil se ho vyhodit. Jenomže nebylo proč. Laco byl vzorný zametač, dochvilný, přičinlivý, vstřícný. Odmítal sám dát výpověď. A tak mu šéf začal dvakrát, třikrát týdně říkat, že nevypadá dobře, ať radši zůstane doma a odpočine si... a potom mu psal áčka. Laco to neprokoukl, dokud si ho nezavolal manažer a nevyhodil ho. Proč se patlat se zaměstnancem, který dvakrát třikrát týdně zmešká směnu? Zítra už chodit nemusí.
Když mi tohle říkal, v ordinaci u doktora Otuguora, div nebrečel. Ale ani potom nešel do důchodu. Celý den brouzdal ulicemi, po stejné trase jako dříve s kárkou, zdravil se s majiteli obchůdků a kaváren a dostával od nich dárky. Jednou či dvakrát do měsíce sebou někde seknul, kolemjdoucí zavolali sanitku a Laco se vezl do špitálu. Stala se z toho téměř rutina.
Dlouho jsem pro Laca netlumočila, zmizel z radaru. Až pak mi doktor Otuguor, v jednom ze vzácných okamžiků, kdy porušil lékařskou etiku, prozradil, že už nežije. Jednou sanitka přijela pozdě. I tak prý vydržel o dva tři roky déle, než doktor považoval za možné.
Laco už si tohle nepřečte, aby posoudil, jestli necigáním. Nepřečetl by si to ostatně ani, kdyby byl ještě mezi námi. Nečetl, a přesto – nebo právě proto -- věřil v čaromocnou sílu slov.
Doktor mi prozradil taky, že měl Laca vlastně hrozně rád. I když byl pacient z pekla. Vůbec se mu nedivím. Laco, který se v poslední době moc nemyl, nedbal o sebe a nepral si šaty, v měl v sobě cosi čistého jako studánka v lese.
