"Proboha, proč se mě pořád všichni ptají, jestli jsem z Polska?" Tenhle povzdech už jsem slyšela od asi tak dvou tuctů krajanů v Londýně – tedy těch krajanů, kteří tu bydlí teprve pár let. Ti, kteří tu bydlí řadu desetiletí, vzpomínají, že se jejich předpokládaná národnost měnila v závislosti na tom, co se zrovna dělo ve zbytku Evropy. Po maďarském "problému" v roce 1956 se jich všichni ptali, jestli nejsou z Maďarska. V devadesátých letech nabyli Angličané přesvědčení, že jsou z Jugoslávie (jen nikdo nevěděl, jestli jsou Srbové, nebo Chorvati, tak to vyzvídali obezřetně). Průběžně byl snad každý slovanštější typ považován za Rusa.
Jen po dobu několika let po roce 1968 a Pražském jaru byli snad všichni cizinci bílé pleti pro místní obyvatele Čechoslováci (ovšemže včetně Maďarů, Poláků a Rusů).
Teď jako by běžní domorodci, ti, s jakými se v Anglii nejčastěji setkáte, na novodobou historii Evropy zapomněli – a místo toho jen nevěřícně sledují, jak se jejich vlast plní bělošskými přistěhovalci, z valné většiny z Polska.
Přiznám se, že mě průměrní Angličané překvapili – a ne zrovna příjemně. Po celá léta jsem si malovala obrázek docela jiné Anglie: Anglie z knížek Agathy Christie, kde žili jen samí vzdělanci hovořící několika cizími jazyky a vycvičení – v Cambridgi nebo Oxfordu, případně v koloniích, v umění, kterak bezpečně odlišit tygra od levharta, kobru od zmije, Inda od Tamila či Čecha od Poláka.
Tenhle obrázek byl hodně naivní, jistě, ale sdílela ho svého času překvapivá spousta anglofilů, uzavřených (navždy, jak si mysleli) za plotem z ostnatého drátu v zemi s názvem Československá socialistická republika.
Musím říct, že na Ameriku jsem byla připravená líp, přestože i o té jsem měla informace získané z knih nejmíň třicet, čtyřicet let starých. Amerika byla jiná, než jsem čekala, to ano, ale Anglie z mých naivních představ jako by přestala existovat – nahradila ji docela jiná země, náhodou umístěná na stejné místo na mapě. Ne horší nebo méně zajímavá. Prostě jiná. Té původní se podobá snad jen v tom, že i dnes většina chlapů pustí ženu první do dveří, a že se tady mluví anglicky. (Teda aspoň někdy.)
Angličané mých představ byli hrdí na to, že dopodrobna znali svět. Pravda, taky ho velkou část vlastnívali, tak k tomu měli svoje důvody. O to víc mě šokovalo zjištění, že si spousta, ne-li většina Angličanů, které jsem vozila v taxíku, plete Čechy s Čečenskem a Československo s Jugoslávií. Pokud se zeměpisných znalostí týče, v ničem si nezadají s Amíky, v našich zeměpisných šířkách všeobecně považovaných za "blbé". Mockrát jsem vysvětlovala rodilému Angličanovi, který se jinak zdál docela normální, že Československo už neexistuje, rozdělilo se –¨
"Ach, ta hrozná válka!" skočil mi do řeči. A hned se s účastí zeptal, jak se mi tu žije – jako ilegální imigrantce.
Britská mládež všech barev a druhů označuje všechny přistěhovalce společným slovem: "ilegálové". Ostatně i bulvárnější plátky jako Sun a Daily Mail tu a tam vytisknou pár vět o "Polácích a dalších ilegálních imigrantech", zřejmě nevědí, že po roce 2004 nemůže být na britských ostrovech žádný Polák ilegálním imigrantem – obyvatelé všech deseti zemí, které v tom roce vstoupily do EU, tu mají automaticky povolení k pobytu a k práci.
Proto sem taky přišlo takových Poláků. Britské ministerstvo vnitra prý v roce 2004 předpokládalo, že toho využije nějakých dvanáct až patnáct tisíc lidí – a zkusí tady žít a pracovat. Odhadlo to dosti špatně: jen v prvním roce se do Británie přistěhovalo – odhadem, přesně to neví nikdo – mezi 350 a 500 tisíci imigranty z výšezmíněných zemí, všichni automaticky legální.
Většina z nich byla z Polska. To dává smysl – Polsko bylo ze všech členských zemí největší a, jak jsem aspoň slyšela, ekonomicky na tom nebylo nejlíp. Poláci navíc byli nápadní. Obvykle drží pohromadě a na rozdíl od příslušníků mnoha jiných národností se za svůj původ nestydí. Dovedou vzít za práci (takže v se některých profesích, třeba ve stavařině, mají Angličané co činit, aby se jim vyrovnali) a taky se rádi napijí (takže dost často po večerech slyšíte na ulici hloučky ožralů s výrazně neanglickými rysy, povykující halasnou polštinou – anebo nějakým podobným jazykem, kdo se v tom má vyznat).
Angličané možná ztratili svůj přehled o světě, ale fakt je, že odlišit Poláka od Čecha, Slováka, Chorvata, Rusa, (případně Maďara, pokud nepromluví), bývá obtížné. Je to samosebou snazší, když k jednomu z těch národů patříte. Ale Angličané, jak se zdá, nepovažují drobné rozdíly ve vizáži, mluvě nebo vystupování novousedlíků "odněkud z východní Evropy" za podstatné. Nejvíc je mezi námi Poláků, a tak dává smysl, že si to zjednodušují a házejí nás všechny do pytle s nápisem MADE IN POLAND.
Mně osobně to nevadí. A kdykoli se mi zazdá, že to místní obyvatelé s neznalostí okolního světa trochu přehánějí, rozpomenu se, že i já si občas spletu Ira se Skotem nebo si před duševním zrakem musím rozestřít mapu Pobaltí, abych si nespletla Lotyšsko s Litvou.
Pozoruhodným fenoménem, kterého jsem si všimla mezi krajany (samozřejmě, že jenom některými), je neochvějné přesvědčení, že – přestože jsou tady sotva pár let a leckdy neumějí anglicky, měli by si jich Angláni vážit víc než lidí jiných národností a ras, třeba Indů nebo Jamajčanů, i těch, kteří se tu narodili. Tady ale narazí – zanedlouho zjistí, že jim (kromě povolení k pobytu a práci, samozřejmě) jejich češství ani bělošství žádné výhody nepřinese. Je jim k ničemu nejen na úřadech jako sociálka nebo u státních podniků (což obyčejně čekali – byli přesvědčení, že stát "barevným" nadržuje), ale i když hledají práci v malých firmičkách, které se žádnými kvótami pro "barevné" či politickou korektností zatěžovat nemusí. Anglický zaměstnavatel, jak jsem si všimla, přijme člověka, který se podle jeho úsudku pro danou práci nejlíp hodí – a pokud má uchazeč pracovní povolení, je mu jedno, jestli je bílý, černý nebo proužkovaný. (Mimochodem, o zaměstnavatelích z Česka, Polska, Ruska a spousty jiných zemí se tohle říct nedá: mnozí si vytvářejí party dělníků zásadně ze své země. Pohybují se v komunitách, které do sebe nevpustí nic cizorodého – to je něco, s čím rodilí Angličané už dávno přestali.)
Jak jsem říkala, Anglie, ve které žiju, ani trochu neodpovídá mým dávným představám. Angličané taky ne. Fakt ovšem je, že – tak jako hojný počet mých skoro-krajanů z Polska, Maďarska, Slovenska a baltských zemí, pomáhám moderní Anglii vytvářet. A tak jako davy legálních i ilegálních imigrantů ze všech ostatních zemí světa. Působím, spolu s ostatními, jako rušivý element, přílivová vlna cizozemců, zaplavující ostrovní zemi.
Co s tím nadělám? Do Čech se mi zatím vracet nechce. A tak si aspoň můžu přizvukovat s pár miliony přistěhovalců: "Jo, jo, jo, je to tak! Je tu samej cizinec! Anglie už není to, co bývala."
