Černooký otrok z Ilfordu

Chlapík, kterého jsem vyzvedla na imigračním úřadě, se jmenoval Tanvir, byl z Bangladéše a nepůsobil na mě jako typický imigrační úředník. I když co já vím - svého času jsem měla soukromého zákazníka Kwabenu, překupníka drog, a ten se jednoho krásného dne v imigračního úředníka proměnil. Pracuje ve stejné budově v Croydonu, ze které se dnes vynořil Tanvir v doprovodu asi tak čtrnáctiletého černookého kluka. Jeli až do Ilfordu v severním Londýně, a navíc v pět odpoledne, takže jsme měli spoustu času na popovídání.

Teda... povídal si se mnou jen Tanvir. Kluk seděl na zadním sedadle a neříkal nic. Když jsem ho upozornila, že by si měl zapnout pás, nereagoval.  Opakovala jsem svou žádost - a zase nic. A tak mi nezbylo než zastavit a udělat to za něj. Ne, nebyl to jeden ze vzpurných zákazníků, přesvědčených, že pro ně žádná pravidla neplatí. Tenhle kluk to prostě neuměl. Nejspíš ani netušil, že bezpečnostní pás existuje.

Měla jsem za úkol ho odvézt do azylového domu. Tanvir, jak říkám, na mě nepůsobil jako imigrační úředník, ale usoudila jsem, že nejspíš bude a že ho vyslali s tímhle klukem jako doprovod, aby se v novém prostředí snáz zorientoval. Jeho svěřenec evidentně neuměl anglicky ani slovo. Do zad se mi propalovaly jeho obrovské, hluboce černé oči.

„Kde má rodiče?" zeptala jsem se Tanvira. Jasně, veškeré informace o imigrantech, zejména neplnoletých, jsou přísně důvěrné a já jsem se neměla co ptát. Naštěstí si ale taxikář může dovolit být trochu drzý a nikdo se nad tím nepozastavuje.

„Rodiče?" zasmál se Tanvir nevesele. „To nikdo neví. V Bangladéši? Snad."

„On emigroval sám? Bez rodiny?" Začalo mě to zajímat. „Jak se sem dostal?"

„To taky nikdo neví," povzdechl Tanvir. „A on tvrdí, že si to nepamatuje. Už je tu tři nebo čtyři roky... pokud teda dovede odhadnout ten čas."

„Kolik mu vlastně je?"

„Říká, že třináct nebo čtrnáct. Není si jistý."

„No moment," zarazí se příliš zvědavá taxikářka. „Snad nechcete říct, že se v deseti nebo jedenácti letech sebral a docela sám přijel z Bangladéše do Londýna? To fakt nesedí."

Tanvir se ohlédl na svého svěřence. Pronesl něco bengálsky, ale kluk na něj pořád nechápavě hleděl. Tanvir tu větu zopakoval, tentokrát pomalu. Kluk přikývl a sklopil zrak. Nechtěla jsem ho sledovat ve zpětném zrcátku, ale nemohla jsem si pomoct. Jeho hluboce černé oči lemované dlouhými řasami mě fascinovaly. Pokoušela jsem se z nich vyčíst, co si myslí, ale nešlo to. Ani z výrazu tváře jsem nic nevyčetla. Tenhle kluk se netvářil.

„Ani svou rodnou řeč pořádně neumí!" rozhořčil se Tanvir. „Musím na něj mluvit hodně pomalu, jinak by nerozuměl."

„Proč vám ho teda přidělili?"

„Přidělili? Kdo jako?"

Docházelo mi to hodně pomalu. Člověk, i taxikář, si rád zařazuje věci do škatulek, aby se v nich líp vyznal. Tahle situace do škatulky nezapadala. „Vy nejste imigrační úředník? Ani ze sociálky?" podivila jsem se.

Tanvir se zasmál mé naivitě. A vysvětlil mi, co se stalo.

Když šel minulý pátek ráno do mešity, našel u vchodu tohohle kluka. Mžoural do světla, jako by celé roky neviděl slunce, k nikomu nepatřil a neuměl se ani správně modlit. Když se ho Tanvir ptal, odkud je, kde bydlí, kde má příbuzné, neuměl odpovědět, opakoval jen, že nemá kam jít. A protože je povinností každého muslima ujmout se člověka v nouzi, odvedl ho Tanvir domů, napojil ho, nakrmil - a pak se společně s manželkou posadili, vyptali se ho na jeho osud a uvažovali, co s ním.

Řekl jim - hodně váhavou bengálštinou -, že se před pár lety v jejich vesnici objevila skupina cizinců, kteří kupovali děti. Platili skvěle, a i když se zajímali spíš o holčičky, měli jeho rodiče štěstí a pánové ho zakoupili. Od té doby cestoval po světě. Nejdřív sloužil kdesi u arabské rodiny. Pak ho propašovali do Anglie. Nemá představu, kdo, proč anebo jak to udělal, ví jen, že všichni seděli namačkaní v páchnoucí tmě, že měli žízeň, hlad a báli se.

A potom sloužil u nové rodiny. Byli to Indové, naučil se tam hindí. Vařil a pral a pomáhal v domácnosti. Nebylo to tam zlé, neměl hlad a nebylo mu zima.

A najednou už ho nepotřebovali. Snad se chystali někam stěhovat a nemohli si ho vzít s sebou. A tak ho jeho pán odvezl před mešitu. Ten den se poprvé po letech dostal z domu ven. Předtím ven nesměl, vždyť tu byl ilegálně. Nevěděl ani, že je v Londýně.

A tak se černooký kluk ocitl na svobodě. Tanvir zavolal policii a chtěl jim ho předat, ale dozvěděl se, že tohle není případ pro ně. Ostatně - je to dost podezřelé, vždyť ten kluk ani nezná adresu, na které údajně bydlel. Doporučili Tanvirovi, ať s ním zajede na imigrační do jižního Londýna, tam budou vědět, co s ním.

Nevěděli. S podobným případem neměli zkušenosti. Dost protivně Tanvira vyslýchali, podezírali ho, že je překupník dětí. Kluk si nebyl jistý, jak se jmenuje, a když se ho ptali, odkud je, řekl, že z vesnice, ale jméno neznal.

„A nechcete si ho nechat doma?" navrhla Tanvirovi úřednice. „Je to váš krajan..."

Tanvir vysvětlil, že už má čtyři děti a o tohohle kluka se starat nemůže. „Hm, tak co s ním?" přála si vědět.

„Na to jsem se chtěl zeptat já vás!"

Nakonec rozhodli, že kluka umístí do azylového domu v Ilfordu, v Tanvirově čtvrti. Tanvir se musel zavázat, že ho bude navštěvovat a pečovat o jeho blaho. Imigrační úřad se mezitím pokusí zjistit, jestli nemá v Anglii příbuzné.

Tak jako spousta taxikářských příběhů je i tenhle bez konce. Nevím a asi se nikdy nedozvím, jestli se černooký kluk nakonec rozpomněl na svoje pravé jméno, jestli se setká s příbuznými, jestli zůstane v Anglii, anebo ho vrátí do Bangladéše. Nevím, jestli se naučí číst a psát, což samozřejmě nedovede. Nevím, jaký život na něj čeká.

Ale vím, že se do mě dlouho budou propalovat hluboké černé oči bez výrazu. Oči čtrnáctiletého otroka, který se netváří.