Burkini aneb Slušný člověk chodí svlečený!

Kdyby nebylo náhlého zákazu burkin na francouzských plážích, který uprostřed koupací sezóny vstoupil v platnost téměř ze dne na den, nejspíš by mi ještě dlouho trvalo,

než bych se dozvěděla, že podobný úbor existuje. A vida, plavky s tímhle názvem jsou na světě už od roku 2004, kdy je „vynalezla“ Australanka Aheda Zanetti. Původní burkini byly dvojdílné – skládaly se z dlouhých přiléhavých kalhot podobných legínám a tuniky sahající zhruba do půl stehen, s dlouhým rukávy a kapucí, které Zanetti přezdívá hijood, což je kombinace slov hijab (hidžáb) a hood (kapuce). Zanetti si zjevně ráda hraje se slovy. Burkini vznikly ze slov burka – nechvalně proslulý ohoz muslimek, podobný obrácenému pytli a s mřížkou pro oči – a bikini, dvojdílné plavky, které v roce 1946 jejich tvůrce Louis Réard pojmenoval na počest atolu Bikini, kde se testovaly atomové bomby, a v jakých dnes chodí na pláž většina evropských či australských žen.

Mezi námi, burkini se burce nijak zvlášť nepodobají, připomínají spíš oblíbený pákistánský šalwar-kamíz, jen se zabudovanou pokrývkou hlavy, ale to slovo se vžilo. Pro uši lidí, kteří netuší, co je to burka, je zvukomalebné, a pro uši pravověrných muslimů, kteří dobře vědí, co je to burka, v sobě jistě nese příslib čehosi správného a bohabojného. Zanetti, která se označuje za muslimku a feministku, burkini navrhla a spustila jejich výrobu především proto, aby se muslimské ženy v Austrálii mohly snáz přizpůsobit místním mravům. Australané rádi chodí na pláž – a díky burkinám si tenhle životní styl mohly osvojit i ony. V pravověrnějších muslimských zemích ženy na pláž vůbec nechodí, a kdyby tam přece zavítaly, rozhodně se nebudou koupat. Burkini přinesly osvobození a, jak říká Zanetti, „dobrou šanci vylézt ven z kuchyně“. Od roku 2008 se jich prodalo přes 700 000 kusů – a kupují si je prý lidé všech náboženských vyznání a obou pohlaví (ano, dokonce i muži), i když muslimské ženy samozřejmě mezi zákazníky převažují. Tedy dnes už možná ne.

Po zákazu burkin ve Francii se jejich prodej výrazně zvedl: kupují si je vesměs nemuslimky – možná ze zvědavosti, možná na protest proti zákazu, ale taky proto, že takový plážový obleček může být pro některé z nás ohromně praktický.

Bože, co bych byla jako dítě dala za plavky, které by mě zakrývaly od hlavy ke kotníkům! Kapuci bych možná vynechala – ta by se ale dala odstřihnout a ostatně: burkini prošly v posledních dvanácti letech jistým vývojem a dají se koupit jednodílné modely, modely s kratšími rukávy i nohavicemi a jistě i modely bez kapuce. Kdyby se před pětatřiceti nebo čtyřiceti lety dalo něco takového koupit, byla bych nadšená. Měla jsem hrozně ráda plavání, ale jako stydlivé dítě, vědomé si každé malilinké pihy či jiné vady na kráse, jsem upřímně a hluboce nenáviděla plavky. Když dnes v místním bazénu pozoruju děti školou povinné, skoro jim závidím: takových patnáct, dvacet procent z nich, holky i kluci, nosí plavecké oblečky na celé tělo, a nikdo se nad tím nepozastavuje. Některé se tak oblékají zjevně z náboženských důvodů, jiné – obvykle malá bělošátka – nejspíš proto, že se stydí obnažit a že jim to tak vyhovuje. Není to nádhera? Když pomyslím na výběr plavek, jaký jsme měli nebo spíš neměli my, říkám si, že je na světě přece jenom čím dál líp.

A co lidé bez náboženského vyznání, ale se zvýšenou citlivostí na UV paprsky, lidé, kteří prodělali rakovinu kůže a nesmějí se vystavovat slunečnímu záření, lidé s kožními nemocemi nebo jizvami na místech, které normální plavky nezakryjí? Nebýt burkin a jim podobných úborů, měli by jen dvě možnosti: buď se koupat v šatech, anebo nechodit na pláž. Ti s jizvami se samozřejmě mohou povznést nad estetickou stránku věci a hrdě je vystavit všem na odiv, to ale vyžaduje nemalou duševní sílu.

Pak je ještě další důvod, proč by se burkini či jim podobné plavky mohly koupajícím se úžasně hodit – tím jsou žahavé medúzy. Podle očekávání se nezvykle namnožily – zvyšující se průměrná teplota vody jim svědčí. Nevidím žádný důvod, proč by se proti nim člověk nemohl obrnit plavkami na celé tělo.

A, ehm, na některých místech, třeba tady v Anglii, je sice teplota vody nižší a střet s medúzou tolik nehrozí, ale leckdo leze do moře v celotělových plavkách. Je to pár dní, co jsem viděla dva předpubertální chlapečky, jak se koupají na pláži zakrytí od hlavy k patě. Na břehu stála maminka navlečená ve svetru a bundě. Nezatkli ji.

Ale abych se vrátila k burkinám a jejich zákazu na francouzských plážích. Světem už se rozletěla fotka, na které čtyři policisté v plné polní včetně neprůstřelných (nebo možná neprobodnutelných) vest, z moci úřední nutí oblečenou ženu odpočívající na pláži, aby se okamžitě svlékla. Případů žen, které policisté ve Francii vyvedli z pláže jen proto, že byly oblečené a měly – ó hrůzo! – šátek na hlavě, přibývá, a nejsou to jen „od pohledu“ muslimky. Dnes už se žádná žena nemůže na francouzské pláži cítit bezpečná, dokud se nevysvlékne skoro do naha.

Pokud na zákaz burkin – podle oficiálních vyjádření „nápadného symbolu islámu“ – díváte jako na pomstu, pak zcela dává smysl. V Nice, kde zákaz burkin vstoupil v platnost nejdříve, došlo k šokujícímu útoku ze strany islámského teroristy. Pokud se město mstí plošně všem muslimům – v daném případě především muslimkám, a pokud chce ve všech muslimech vyvolat pocit, že je francouzské úřady nenávidí, že z občanů druhé kategorie byli degradováni na třetí nebo čtvrtou a že jejich náboženstvím všichni opovrhují, pak je zákaz burkin bezesporu zcela na místě. Bude mít samozřejmě vedlejší účinky, o kterých jako by Francie nechtěla vědět: mnohé převelice umírněné muslimky – tak přizpůsobené západnímu životnímu stylu, že se odvážily na pláž --, se vrátí do zmíněné kuchyně a tam pak uvaří něco moc nepěkného. Celé komunity rozhořčených muslimů, zklamaných z toho, že ať se snaží integrovat sebevíc, Západ je stejně nepřijme a jen jim hází klacky pod nohy, se budou radikalizovat. Tedy – doufejme, že ne všichni, ale pár cvoků přece stačí. Všichni dobře víme, jak to dopadá, když se pár cvoků radikalizuje.

Pokud zákaz burkin na plážích nemá být pomsta všem muslimům bez rozdílu (a – jak už to bývá – nejvíc těm nejumírněnějším a nejlépe přizpůsobeným, od kterých žádné nebezpečí nehrozí), pak prostě nedává smysl. Veškerá liberální demokracie, kterou se v Evropě honosíme, je založená na slůvku „můžeš“. Můžeš dělat skoro všechno, co se ti zamane, pokud tím neubližuješ druhým (a, pokud možno, ani sám sobě). Při nejlepší vůli mě nenapadá, co je na burkinách tak nebezpečného. Argument „v muslimských zemích si taky nemůžu chodit, jak se mi zamane, musím se přizpůsobit zvyklostem a řádně se obléknout, tak ať se oni přizpůsobí taky a řádně se svléknou“, platí jen v případě, že – aby se tak řeklo --  chceme být jako oni. (Tedy, mezi námi, řada muslimských zemí vyhradila na svých plážích místa pro turisty, kde se můžou opalovat skoro nahatí, problém nastane až v okamžiku, kdy polonazí pláž opustí.) Když se evropské státy budou opičit po diktátorských způsobech některých muslimských zemí a „oplácet“ jim stejnou mincí, brzo se i Evropa stane diktátorskou a principy, na kterých je naše sekulární, demokratická společnost založená, se odeberou do háje. Situace na francouzských plážích naznačuje, že se to už – pomalu, plíživě – stává.

V některých věcech, jak se zdá, se svět obrací naruby. Není to tak dávno, možná sto let, možná sto dvacet, kdy byly evropské pláže opatřeny „koupadly“ – to byla obvykle plátěná boudička na koleji, do které dáma, plně oblečená, na suchu vlezla a sluha či plavčík tak dlouho točil klikou, až odjela kousek od břehu. Tam se pak v soukromí vykoupala, načež ji za pomoci kliky dovezli zpátky. Bělošští cestovatelé, mapující neznámé exotické kraje, se halili od hlavy k patě do tropických obleků a jako na kuriozitu pohlíželi na domorodce, kteří – odění jen v bederních rouškách, sukýnkách z trávy, případně s přirozením ukrytým do tykve – křepčili okolo. Inu, primitivní divoši, říkali si cestovatelé. Dnes potomci těch divochů jezdí – obvykle ve střízlivém byznysmenském obleku – do Evropy a jako na kuriozitu pohlížejí na bělošské rudokožce, povalující se v mikroplavkách po plážích. Copak si asi říkají?