Bože, dej mi (do nového roku)

Když jsem přemýšlela, co asi tak popřát čtenářům mých blogů do nového roku, vzpomněla jsem si na svou první šéfovou v New Yorku. Byla to hodně tmavá americká černoška, ne už nejmladší a nijak extra krásná, svobodná matka několika dětí, která se navíc už od mládí potýkala s cukrovkou. Vaneesha měla nad pracovním stolem cedulku s nápisem:

Bože, dej mi SÍLU, abych napravila věci, které mohu napravit,

POKORU, abych se smířila s věcmi, které nemohu napravit,

a MOUDROST, abych mezi nimi dokázala rozlišit.

Byla to velmi případná cedulka, už proto, že jsme byly zaměstnané jako sociální pracovnice v Jižním Bronxu a naši klienti byli vesměs blázni "s papíry na hlavu", kteří dostávali státní podporu. Naše agentura (soukromá, ale placená státem) se jim snažila pomoct ze všech sil, ale někdy to prostě nešlo. Pro mě, nezkušenou, to byl docela záhul. Nosila jsem si s sebou problémy svých klientů a trápila se jimi, ať jsem byla kdekoli. Ani víkendový zájezd do Chicaga nebo na Floridu mě nevyléčil, otravovala jsem své kamarády a známé problémy docela cizích lidí, které jsem přijala za vlastní. Mnozí z mých klientů se přitom vlastními problémy netrápili ani náhodou, brali svůj život takový, jaký byl.

A Vaneesha taky. Netěšilo ji, že se tatínkové jejích dětí o své potomky nestarají ani na ně neplatí. Ale po pár pokusech je s dětmi sblížit nebo z nich aspoň vytáhnout peníze, pochopila, že tenhle úkol patří do kategorie "věcí, se kterými je potřeba se smířit". Ale do věcí, které bylo v jejích silách napravit, se opřela ze všech sil. Když přišla na to, že jedna z našich klientek dostává nižší dávky, než na jaké má podle zákona nárok, bojovala jako lvice, aby jí je zvýšili. Když jednou naše sekretářka, která byla pověřená i výběrem zaměstnanců, přijala jednu svoji známou, ze které se vyklubala zlodějka, lhářka a podrazačka, Vaneesha se bez váhání ujala úkolu o tom informovat velkou šéfku – úkolu, před kterým jsme se my ostatní třásli. Ráda se hezky strojila, ale k elegantním šatům si obouvala tenisky – nechtěla si ničit nohy ve střevíčkách, věděla, že s cukrovkou si nesmí zahrávat. A i když byla sama hodně pobožná – každou neděli se celý den modlila a zpívala v kostele jižanských baptistů, oděná do bílé róby – nikoho neobracela na víru, světonázory jiných lidí patřily do kategorie věcí, které napravit neumí. Vaneesha byla jednou z mála lidí, co znám, kteří se, abych tak řekla, řídí vlastními zásadami. A i když rozhodně neměla jednoduchý život, myslím, že byla šťastná.

A tak sobě i svým čtenářům přeju do nového roku (a snad i spousty dalších let) SÍLU, POKORU a MOUDROST.