Je pozdní dopoledne v jiholondýnském Croydonu. U policejní pásky zamezující vstupu na místo, kde byl v pondělí večer postřelen šestadacetiletý muž, který v noci na středu zemřel, si vyměňují postřehy a názory hloučky lidí všech barev. Kousek odtud dosud čpí vypálené, polozbořené zdi obchodu s nábytkem, který tu stál 140 let.
Londýňané nemají ve zvyku očumovat u dopravních nehod či míst, kde se stalo neštěstí. Dnes tu ale jsou. Potřebují se podívat, co nepokoje způsobily, přestože kromě vypálených domů, rozbitých výloh a zavřených obchodů už není na co koukat. Lidé se chtějí ujistit, že v tom nejsou sami, že i ostatní jsou z událostí posledních dnů smutní a zmatení.
Třiašedesátiletý Edward, běloch, který celý život vyučoval na londýnských školách, přijel z Red Hillu, městečka vzdáleného asi deset mil. "I u nás se večer bouřili," říkal mi. "Rozbili pár výkladních skříní, ukradli nějaké zboží, pár lidí vyděsili – do zpráv se to nedostalo. A víte co? Všichni byli běloši. Byli místní a tahle čtvrť je převážně bělošská."
"Tak to tady v Croydonu ne!" přeruší ho rázně Brenda, rozložitá černoška z Jamajky. "Tady to byli bastardi jak z United Colors of Benetton! A nebyli místní, rozhodně ne všichni. Sestra viděla, jak o půl míle dál na Purley Way vystupujou z obrovskejch náklaďáků. Gangovej transport! Takhle to dělají." Brenda přišla do Londýna v roce 1961 a pamatuje dobu, kdy za ní běhala malá bělošátka a prosila ji, ať jim ukáže ocásek, který přece mají všichni černoši. Tak jako Edward sledovala i Brenda proměnu Londýna z "jednobarevného" na pestrobarevný. Na rozdíl od Edwarda, který se to pokouší brát filosoficky a mluví o chudobě, nedostatku fondů na vzdělávání a globálním konzumerismu, by Brenda všechny bastardy, kteří v tom jsou namočení, buď rovnou zastřelila, nebo, pokud jsou přistěhovalci, šupem poslala domů. Krvežíznivě líčí, jak by s nimi zatočili na Jamajce. "Tahle země je příliš měkká! Vsadím se, že nedeportují nikoho, tihle hoši se tady narodili. Ale kdyby každá komunita měla právo deportovat své vlastní bastardy, to by se to tu pročistilo!"
Edward je v rozpacích. Jemu se "zbarevňování" Londýna líbilo, je hrdý na to, že tu dnes žijí zástupci všech národů světa, považuje to za nejlepší odkaz Britského impéria. Co kdyby se teď všechno změnilo?
Kolem poledne se u policejní pásky objeví kluk tak osmnáctiletý. Má neurčitou barvu, kalhoty pod zadkem, mikinu s kapucí, na krku zlatý řetěz, v ruce blackberry, do kterého cosi horečně vyťukává. Ostatní – vesměs o generaci starší – ho pozorují úkosem. Nemohl to být jeden z útočníků? Nepřišel se pokochat svým dílem?
Zajímal by mě jeho názor, jestli nějaký má, ale jít k němu si netroufám. Stejně bych se nic nedozvěděla a teď, kdyže není mezi svými, mladík nic nepřizná. Když jsem včera sledovala z okna průvod kapucínů a položila jim otázku "Kam jdete, pánové?", dostalo se mi lapidární odpovědi "Fuck you, bitch." Radši to nebudu překládat...
Všichni, se kterými jsem mluvila, se shodují v jednom. Jestli je tohle válka, pak pouze generační. S barvou pleti nemá co dělat. Má co dělat s chudobou? Edward si myslí, že určitě. Ale Kevin, farmář, který se na spoušť v metropoli přijel podívat ze Sheffieldu, tvrdí, že zaručeně ne. "I Sheffield je rasově smíšený. I v Sheffiledu máme chudé – a žádné nepokoje. Možná za to můžou velkoměsta. A pouliční gangy."
Tony, přezdívaný "Lofty", dispečer jiholondýnské taxikářské společnosti, třiačtyřicetiletý karibský černoch a otec míšených synů v "nebezpečném" věku tvrdí, že kdyby se snad jeho ratolesti začaly toulat po nocích, přiváže je řetězem k železnému sloupu. "Víš, nechci abys mě špatně pochopila, to, co se děje, je na sto procent špatný! Ale vláda si za to může sama – už před pár lety vzala rodičům právo vychovávat své vlastní děti. Ne abyste je uhodili! Když něco provedou, zavolejte policii. A vidíš, jak to dopadlo!"
Tak jako předchozí dva blogy vyšel i tenhle v papírové verzi MF Dnes.
