8. Sex a izolace (Lágr urychluje vztahy)

Seděli jsme na izolačce tak čtyři, možná pět dní. Někteří míň, někteří víc. Češi a Slováci kratší dobu, Poláci obvykle o něco déle. Jeden temný týpek

z Albánie skoro tři týdny.

Jakmile jste si odmysleli slovo „izolace“, nebylo to nic tak hrozného. „Regimentální režim“, úsloví, které mi tenkrát opakovaně lezlo do myšlenek, i když možná trochu nejasné, to celé vystihovalo. Přinejmenším zvukomalebně. Regimentální režim zajistil ještě hlubší ztrátu individuality – a železné postele s poněkud unavenou drátěnkou, která při každém pohybu úpěla a skřípěla, zajistily ten úplně nejlepší sex, jaký jsme do té doby poznali. Já určitě a Tadek nejspíš taky.

Začali jsme si spolu až druhou noc, takže jsme měli možnost porovnat, oč lepší to v lágru může být, když se máš ke komu přitulit a když máš, takříkajíc, s kým vrzat.

Celý den předtím jsme se střídavým úspěchem zaháněli nudu. Ze včerejška jsem měla zkušenost s panem Oldřichem, který, k tichému zoufalství své zakřiknuté manželky, nepřetržitě chrlil proud stížností a nadávek, vesměs na „kaštany“ (tedy Rakušáky), ale taky na všechny ty pronárody, co se nám sem do Rakouska slejzaj jak švábi na pívo, a pak samozřejmě na všechny z nás, kteří jsme jeho názorům dostatečně rychle nepřikyvovali. Stížnosti pan Oldřich občas proložil příběhem ilustrujícím páně Oldřichovu inteligenci, pohotovost, bojové umění či vtip, a tak jsem dnes nudu zaháněla ve společnosti skupinky Poláků.

Těch tady bylo víc než Čechů, takže byl větší výběr, a i když jsem polsky docela rozuměla, nezdálo se, že si stěžují. Patřili sice k Oldřichovým pronárodům, co se nám sem slézají, ale mně byli docela sympatičtí. Byli to skoro samí chlapi, vyslaní rodinami do světa, aby zjistili, jestli se tam žije líp. Poláci to tenkrát měli jiné než my Čechoslováci: směli z emigrace volně komunikovat s příbuznými, kteří zůstali v Polsku, směli jim bez problémů posílat peníze a směli se dokonce občas podívat domů. Tím pádem to zase měli o něco těžší, pokud toužili získat někde azyl. Teda až do Solidarnošči. Solidarnošč Polákům zajistila na Západě lepší přijetí. Vždyť spousta z nich byla vězněná.

Za okny je nádherný, rozkvetlý májový den, na dvoře prudce voní lípa. Místnost propichují sluneční meče, rozsvěcují prach ve vzduchu. Vypadá – a ostatně i voní – to tady jako na staré půdě. Jsme v nejvyšším patře, střechou sem zatéká a pod stropem voda vytvořila tajemné rezaté mapy. Představuju si – jen já, anebo my všichni? – že to jsou mapy světadílů, do kterých jednou dojedem.

Jeden z Poláků hněte chlebovou střídku. Hněte a hněte, vlhčí ji slinami a pak z ní vyrábí hrací kostky. Sirkou do nich vymačkává Jedna Dvě Tři Čtyři Pět Šest a pak je suší ve slunci na okně. Jo, Tadek vždycky ví, čím se zabavit. Naučil se to ve vězení. Byl jedním z prvních členů Solidarnošči. V noci, když se na cimře zhasne, se tiskneme k sobě pod vojenskou dekou. Trochu škrábe a trošičku – trošilinku – páchne. Ale to jenom podtrhuje hladkost a vůni našich těl, děláme to šíleně pomalu, šíleně opatrně, postel nesmí ani zavrzat, nejsme na cimře sami – a ani jeden z nás není otrlý v takových věcech. Pak není jasné, jestli zaklesnutí do sebe usínáme, anebo omdlíváme rozkoší. Každopádně je jasné, že musíme být navždycky spolu, musíme to nějak zařídit, aby nás poslali na stejný kontinent, do stejného města. Těžce na nás dolehne vědomí, že lágr je jen přestupní stanice, že odsud oba půjdem někam jinam. Je to jen takové nádraží, překladiště, můžeme jen zčásti ovlivnit, kam nás pošlou pak. A my musíme, musíme, musíme zařídit, abychom byli navždycky spolu. Jinak to nejde, to bychom umřeli. Protože ještě nikdy, nikdy, nikdy – a tak dál.

Tadek má doma ženu a dvě děti. Chtěl by do Kanady, doufá, že za ním přijedou. Je zvláštní, jak se tyhle dva fakty, totiž že chceme – musíme! – žít navždycky spolu, my dva, a že za Tadkem přijede rodina, navzájem vůbec nevylučují. Oboje je pravda a oboje je v pořádku. Celý druhý den – zas tak krásně slunečný – mě Tadek pořád drží kolem pasu, přitahuje si mě za ramena, žmoulá mi ruku. A ostatní kluci, z nichž mnozí mě – jednu z mála nezadaných holek v okolí – už od prvního dne tak trochu zkoušeli balit, toho okamžitě nechají. Všichni uznávají, že Tadek a já k sobě patříme.

Nebyla to tak docela „izolační“ láska. S Tadkem jsme se vídali i potom, co nás pustili do „volného“ lágru. Objímali jsme se ve stínech u lágrové zdi. Šetřili jsme na achtly bílého vína, abychom se po sobě mohli vrhnout v nezvyklém soukromí hospodské toalety. Ale už jsme tak zoufale neplánovali, jak a kam spolu pojedem. Trvalo to – jak dlouho? Tři týdny? Čtyři? Pak jsme se pomalu přestali vyhledávat, bez řečí, slzí a proseb. Přitom jsme oba dál bydleli v lágru a oba jsme zaručeně toužili po někom, ke komu bychom se mohli přitulit. Náš vztah byl zkrátka spotřebován.

Zvláštní schopnosti uprchlického tábora Traiskirchen urychlovat vztahy, některé dokonce ad absurdum, si všimla řada lidí, dokonce o tom cosi točil jeden dokumentarista. Vztahy a sex, ale i city, hormonální houpačky a nečekaná hnutí mysli jsou v lágru komodita, spotřebovávaná nečekanou rychlostí. Takhle nějak to už funguje snad jenom v blázincích, domovech pro seniory a občas možná i v lázních. Fungovalo by to jistě i ve věznicích, ale tam pohlaví bývají oddělená. V lágru snad všechny faktory – osamělost, nejistota, cizí prostředí, nuda – hrají pro to, abyste se tam okamžitě zamilovali a pak zase, téměř okamžitě, odmilovali. Intenzita pocitů, které se vás zmocnily, když jste zrovna byli „zamilovaní na život a na smrt“, jako by neměla odezvu ve smutku a stesku, jaký se většiny z nás obvykle zmocňuje, když nějaký vztah skončí. Já jsem se, musím říct, pro Tadka netrápila. Tadka jsem se na to nemohla zeptat, vždyť už jsme se pak nikdy neviděli, ale určitě se netrápil ani on. Podobné zážitky měla v lágru spousta lidí, někteří opakovaně, jednou až dvakrát za měsíc. Tak intenzivní odpočinek od reality mohl být vlastně docela příjemný.

O to hůř na tom byli mnozí z těch, kteří do lágru přijeli jako pár. Když jste byli řádně oddáni, Rakušáci vás z lágru uklidili někam do penzionu – a tam byl váš vztah méně ohrožen. Ale byli jsme tu, přece jen, v katolické zemi a málokterý neoddaný pár měl šanci odjet do penzionu. Lágr ničil letité, zavedené vztahy stejně nemilosrdně jako ty nejkratší, narychlo uplácané.

A na jeho dně se už po léta usazovala sedlina. Vztahů, nadějí, zločinů, lidí. Hlavně lidí.