7. V lágru Traiskirchen (Když je vás moc)

Do lágru mě dovezli policajti transportem z Vídně. Dodnes vzpomínám, že mi kdosi poradil, ať se hlásím na stanici Tannengasse,

tam jsou prý na uprchlíky zařízení, a já jsem za neustálého dotazování přešla pěšky před půl Vídně s krosnou na zádech.

A skutečně: v Tannengasse si mě jen zapsali a do půl hodiny mě posadili do přistaveného mikrobusu. Mohla bych se tenkrát samozřejmě hlásit na kterékoli stanici anebo přijít ke kterémukoli policajtovi a říct něco jako „Azyl? Flűchtlingslager, ja?“ – a on by se o mě nejspíš taky postaral. Ale to jsem pochopila až mnohem později. Teď jsem chtěla dělat všechno co nejsprávněji a podle pravidel (která jsem nemohla znát, ale o to víc jsem se snažila.)

Tohle byla organizovaná svoboda, svoboda, která někam vedla, a nebylo třeba v ní ztrácet orientaci.

V tomhle konkrétním případě organizovaná svoboda vedla transportem do lágru a pak špalírem policajtů na „izolačku“ s dveřmi s hustou mříží, za které nás všechny zavřeli.

Bylo nás tam v jedné várce asi tak šedesát. Svezlo nás do lágru několik „transportů“ z různých částí země a nás bylo najednou šíleně moc. Víc než v takové normální frontě v české masně. Víc než ve školní třídě. Míň než na spartakiádě, vítání Brežněva v Praze a podobných davových nesmyslech, ale to byly věci, na které jsem si společně s většinou krajanů snad radši nehodlala zvykat.

Bylo nás prostě nezvykle moc. A taky tu zničehonic bylo moc policajtů. Nejednali s námi nijak stroze ani pohrdlivě, a přece se člověk začal cítit jako číslo, jako součást stáda – stáda lidí či čehosi lidem podobného --, které z Rakouska nikdo nevyháněl, ale taky je tu nikdo nevítal.

Lidé, kteří nás „procesovali“, to nebyli čtyři okouzlení kurdští studenti. To nebyl bělovlasý děda bachař. Byli to profesionálové placení za to, aby poskytli profesionální služby nám – i státu. Postarali se o nás – a srovnali nás do latě. Jedním z požadavků bylo zjistit, jestli do Rakouska nevneseme nějakou nepříjemnou infekční chorobu, například tuberkulózu.

Rozdělili nás podle pohlaví („Děti, držte se svých matek!“), chlapy zahnali do jedné čekárny, nás ženy do druhé. Musely jsme se svléknout do půl těla a čekat, až na nás dojde řada, dělali nám rentgen plic. Copak já a pár dalších žen z východní Evropy – my jsme byly na nahotu před cizími zvyklé, od malička jsme se svlékaly a oblékaly v šatnách a před vstupem do bazénu, třeba v Podolí, se „myly mýdlem bez plavek“, jak nám nakazovaly cedule. Ale některé ženy, které se ocitly tady v Traiskirchenu, se nejspíš nikdy nemusely obnažit před neznámými lidmi. Odporovat se neodvážily -- ani to německy neuměly – ale bylo na nich vidět, že by se nejradši propadly do země. (Když na tu chvíli dnes vzpomínám, uvědomuju si, že jsem na ně – na ty nejstydlivější – zvědavě, snad dokonce drze zírala. Nebylo v tom nic lesbického, jen mě prostě zajímal ten neznámý velký svět, který se tady,  čekárně u rentgenu, překládal do tvaru a sklonu prsů, do designu bradavek… Bylo to asi hodně neslušné, ale mně to tenkrát prostě nedocházelo.)

Vzali nám daktýlky. Rakouský policajt bral do prstů jeden můj prst po druhém, pečlivě je vyválel po houbičce s inkoustem a se stejnou pečlivostí každý prst obtisklo do kolonky. Po kolonce ho taky trochu vyválel, otisky prstů byly hrozně široké. Teď už jsme byli registrovaní. Kdybychom se dopustili něčeho nekalého, bylo by snazší nás chytit. Tenkrát se kolem otisků prstů nedělaly takové cavyky jako dnes, přesto se řádným občanům neodebíraly. My jsme se práva na biometrické soukromí vzdali v okamžiku, kdy jsme požádali o azyl.

Já jsem to chápala a brala jsem to celé jako dobrodružství, jen jsem byla trochu otřesená zjištěním, kolik nás prchajících je. Šedesát lidí na příjmu, to už je co říct – do té doby jsem žádného jiného uprchlíka nepotkala. Mnozí krajané ale takové jednání brali jako neomluvitelný zásah do soukromí a drzost ze strany Rakušáků, kterým už teď přezdívali „kaštani“. To je přece něco příšernýho – sotva jsme s nasazením života uprchli komunistům, už nás kaštani maj za zločince. Zejména jeden se hrozně rozčiloval, budu mu říkat Oldřich. Neustále opakoval, že on byl vždycky disident a kvůli svým přesvědčením byl nespravedlivě vězněn. Časem vyšlo najevo, že Oldřich seděl za manko v restauraci a v Rakousku se brzy nechal chytit, když kradl v obchoďáku.