Snášet svobodu bylo překvapivě těžké. Když jsem se před týdnem nebo deseti dny na italských hranicích
zhluboka nadechla svobodného vzduchu, rozjela jsem tím jakési holotropní dýchání. A to mi teď už pořádně mátlo hlavu.
Od malička jsem po svobodě toužila, ale teď, když jsem jí měla až až, nevěděla jsem, co si s ní počít. A hlavně: co si počít sama se sebou. Bylo mi jako kosmonautovi, který se vznáší ve vzduchoprázdnu, osvobozený od všeho včetně gravitace – a kolem sebe nemá nic, od čeho by se mohl odrazit. O co by se mohl opřít.
Pravda, opírala jsem se o čtyři chudé kurdské studenty, až mi z toho bylo hanba.
Vzpomínáte na slova klasika? Jediná skutečná svoboda je ta, kterou jsme si sami vybojovali. Každá jiná smrdí.
Já jsem si svou svobodu… no nevím. Musela jsem na ní trošku zapracovat, ale doslova boj to nebyl. Ve spirituálním smyslu slova jsem se – tak trochu -- octla v situaci, ve které se, jak jsem mockrát četla, ocitli po americké občanské válce čerstvě osvobození otroci: možná mnozí z nich chtěli být svobodní, ale pak nevěděli, co si počít, když jim nikdo nerozkazoval a když se všechny známé struktury, jakkoli nepohodlné, náhle zhroutily.
Byla jsem jako papoušek, který uletěl z klece. Jako zaběhnutý pes. Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že podobný pocit, aspoň na pár hodin nebo dní, zažije většina uprchlíků.
Pár let nato jsem provedla experiment: půjčila jsem si od kamarádky pejska a dala jsem mu svobodu. Pravda, byl na vodítku, aby mi neutekl, ale vodítko bylo povolené, nikam jsem ho nevlekla, od žádné činnosti jsem ho neodrazovala. Nechala jsem ho svobodně čuchat a zvedat nožičky. Čtyřicet vteřin vypadal spokojeně. Jenže pak ho to přestalo bavit a otočil ke mně psí oči, jako by se ptal: „A co teď?“ – „No, to si sám rozhodni, kámo. Já jsem tu jen jako ochranka.“ A pes se rozhodnout nedokázal. Nedovedl dokonce ani obejít trasu, po které ho denně vodila kamarádka, a kde si mohl čuchnout k známému pachu svých psích kamarádů a sám pachové stopy zanechat. A přitom byl mimořádně tvrdohlavý, když jste se ho pokoušeli přinutit jít směrem, kterým se mu zrovna nechtělo. Bez doteku vodítka, které ho usměrňovalo, byl dočista zmatený.
Tohle je důvod, proč je potřeba pro duševně nemocné lidi nebo pro lidi v depresi neustále vymýšlet nějakou činnost – říká se tomu strukturovat čas. Je to důvod, proč je potřeba snášet nálady puberťáků a adolescentů, když jim říkáme, co mají dělat. Vůbec se jim to nelíbí. Ale potřebují to. Musíte být skutečně dospělí a mít jasně vymezené plány, abyste svobodu dokázali snést.
Mně k tomu ještě něco chybělo.
A tak jsem si konečně vybrala jednu z možností, jak svou svobodu „zlegalizovat“. Vydala jsem se do Rakouska, že se přihlásím jako uprchlice v lágru Traiskirchen.
Vyrazila jsem z Benátek na sever, za svobodou organizovanou, svobodou, která bude mít SMĚR. A hned mi bylo líp.
Cestou jsem se ovšem nedopatřením dostala do lochu.
