Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

3. Dobrodružné putování z jedné Evropy do druhé

Měla jsem štěstí, emigrovala jsem bez nesnází. Teda když nepočítám příšerný opruz spojený se sháněním výjezdní doložky potřebné k výjezdu o maximální povolené délce (třítýdennímu) do polo-povolené země (Jugoslávie),

kvůli kterému bylo třeba sehnat devizový příslib (jo, rozhazovat po imperialistické cizině valuty, byť poctivě zakoupené v socialistické bance, to se občanům jen tak nepovolovalo). Vyřizování žádosti trvalo půl roku (nepřeháním), a v každé z mnoha fází se mohlo něco zhatit: stačilo by, aby si jediný úředník postavil hlavu – a nejela bych nikam.Kupodivu se to povedlo. A jakmile jsem měla všechno pohromadě, sbalila jsem si cestovatelskou krosnu, která už se mnou projela všechny povolené části Evropy, stoupla si k dálnici hned za Nuselským mostem (tenkrát se tam ještě smělo stopovat) a vydala se za dobrodružstvím.

Do Jugoslávie se muselo cestovat přes Maďarsko a Rumunsko, což poskytlo socialistickým orgánům další dvě šance mě zadržet: stačilo, aby se mě některý z celníků rozhodl nepustit přes hranice. (Dva roky předtím mě soudruzi -- bez vysvětlení -- odmítli vpustit z Maďarska do Rumunska. Musela jsem to zkusit na jiném přechodu a tam jsem prošla bez problémů. Jenže to jsem u sebe měla jen pas, který mi nechali. Kdyby mi teď sebrali výjezdní doložku – a to mohl udělat kterýkoli celník či policajt, bylo fuk, jestli k tomu měl oprávnění, dostala bych se do bodu P – hádejte, co to bylo -- a v lepším případě musela znovu rozjet celou úřednickou mašinérii potřebnou pro doložku, v horším případě si navždy uzavřela cestu "ven".)

Ale všechno proběhlo hladce! Přejela jsem Jugošku z východní strany na západní a pak podnikla první pokus o ilegální přechod hranice. Do Rakouska.

Jenže Jugoši hranici hlídali. Doslechla jsem se už dříve (vůbec netuším, kde a od koho, tohle byly přece tajné zprávy), že Jugoslávci tu a tam po diverzantech střílejí. Nechtěla jsem být zastřelená. A tak, když mě viděla pohraniční stráž a zařvala "Stát!" nebo tak něco, ztuhla jsem na místě a nechala se sebrat.

Dvoudenní pobyt v mariborské věznici mě nadchl. Sice jsem předtím v Československu byla už párkrát zatčena (jednou z toho na ilegálním rockovém koncertě, jednou za to, že jsem si prozpěvovala na ulici), ale v opravdovém, nefalšovaném lochu jsem ještě nikdy nebyla. Bylo to úžasné. V cele se mnou byly dámy praktikující nejstarší řemeslo a mile si se mnou povídaly. Slovinsky, takže jsme se bez potíží domluvily a já doslova cítila, jak mi to otevírá oči. I když bylo v Československu k**ev jistě dost a dost, žádnou jsem neviděla zblízka.
Taky jsem se po čase dobře najedla a vyspala. Bohužel jsme se ve vězení nemohly sprchovat, takže když jsem třetí den vylezla, nevoněla jsem zrovna levandulí. Slovinské úřady se rozhodly poslat mě šupem zpátky do ČSSR: musela jsem s eskortou na nádraží a tam si koupit jízdenku do Prahy. Přišla mě na většinu mých přidělených devíz. Pak mě posadili do vlaku – to už bez doprovodu -- a poslali mě pryč.

Samozřejmě jsem na první stanici vystoupila a, ožebračená a smrdutá, chytila stopa zpátky k západu.

(Až několik let nato jsem si uvědomila, že jsem svému ožebračení v rukou jugoslávských orgánů nejspíš mohla zabránit, kdybych v tom uměla chodit. Jeden z mých žalářníků po mně celou dobu převelice zálibně pokukoval. Zaujala ho moje tvářička – sice nikterak klasicky krásná, ale dosud mladá, svěží a nevyžilá. Jistě by dokázal zařídit mé předčasné propuštění, snad mi dokonce cosi naznačoval. Jenže já na tyhle věci byla odjakživa blbá a ani v emigraci mě to nepřešlo.)

Druhý pokus o překročení hranice jsem podnikla u Terstu – tentokrát byl úspěšný. Svěřila jsem se se svou touhou řidiči náklaďáku z Anglie (byl nádherně tetovaný na pažích a v uchu měl rovníkový kroužek – tvrdil, že byl kdysi námořník) – a ten se pro mou emigraci celý zapálil. Dlouho jsme společně studovali mapu, on mě pak vysadil na místě, které se nám zdálo nejšikovnější, na malé vyvýšenině, a on mi ukázal světla celnice a poradil mi, kudy se mám pustit. Byla to štrapáce sotva pětikilometrová – a i když jsem přelézala ostnatý drát, nebyla to železná opona: byly to dráty, kterými si vesničané ohrazovali políčka, aby jim neutekly kozy. Anglán na mě čekal na parkovišti, dojatý a celý naměkko, že jsem to zvládla. Do asfaltu byly zašlapané desítky a stovky víček z plechovek od drinků. Západ byl od východu jasně oddělen – u nás a dokonce i v Jugoslávii byly limonády v plechovkách veliká vzácnost.

Rozbalila jsem si spacák hned za hranicí a, tak jako mnoho čerstvě uprchlých Východoevropanů, strávila první noc na svobodě ve vzácném nalezišti zmije skvrnité (Vipera aspis). Samozřejmě jsem o tom netušila. Netušila jsem o spoustě důležitých a životu nebezpečných věcí.

O své dobrodružné okružní pouti ze "socialistické" Evropy do té "imperialistické" jsem nesčetněkrát vyprávěla Zápaďanům – hlavně při besedách s americkými, britskými a německými čtenáři – a obvykle jsem s tím měla velký úspěch. Všichni hlasitě obdivovali mou odvahu a odhodlání a vesměs tvrdili, že oni by nic podobného rozhodně nepodnikli, vždyť by se podělali strachy.

Přitom můj úprk nebyl vůbec nic výjimečného. Z Jugoslávie tenkrát do Rakouska či Itálie bez povolení přecházely ročně tisíce nebo i desítky tisíc lidí toužících uprchnout z východního bloku. Řada československých "diverzantů", jak jim orgány říkaly, volila mnohem dobrodružnější a nebezpečnější způsob útěku – ještě za totáče o tom v exilu dokonce vyšla knížka. Jeden chlapík přeletěl na rogalu z Bratislavy až do Rakous. Jiní se dostali ven ukrytí v kufru auta, pod náhradní pneumatikou. Jistý vojín odcizil tank a prorazil s ním betonovou závoru na hranicích s NSR. Způsobů bylo mnoho. V lágru v Traiskáči, když jsem tam byla, se zrovna vyskytovali tři mladíci, kteří za podivných okolností unesli malé letadlo a vojenského pilota (otce jednoho z nich) prý přinutili změnit kurz do Vídně.

Každý, kdo uprchl, měl svůj příběh. Mnozí z mých krajanů k emigraci využili služeb cestovní kanceláře Čedok, která sice měla omezené kapacity pro vývoz občanů zpoza železné opony a na zájezdy se stála několikadenní fronta, ale zato za své zákazníky vyřídila většinu nepříjemného papírování a žádostí. I ti, kteří bez větších zádrhelů dorazili v autokaru do Mnichova nebo do Vídně, měli své zážitky a dobrodružství, o kterých toužili vyprávět.

A právě v tomhle, v pocitu dobrodružství a ochotě, ba nutkání, o tom všem vyprávět, je velký rozdíl mezi tehdejšími uprchlíky z Evropy do Evropy a dnešními uprchlíky z Afriky či Asie. Dva nebo tři z mých afghánských kolegů v londýnské taxikářské firmě dojeli na svobodu za pomoci docela jiné cestovky, než byl kdysi Čedok. Za tisíce dolarů je pašeráci lidí několik týdnů nebo i měsíců vláčeli po světě jako balíky, které (bohužel) musejí pít,  jíst, dýchat a vyměšovat. Nebylo snadné se o jejich cestě dozvědět něco víc, nějaký postřeh, něco osobního. Během let jsem takové postřehy tahala ze spousty lidí – Afričanů, Asiatů – a dozvěděla jsem se máloco. Tihle uprchlíci o svém útěku moc nemluví a svým dobrodružstvím se neholedbají. Zčásti to samozřejmě může být strach: bojí se, aby svým žvaněním neotevřeli oči policii a celníkům a neuzavřeli cestu dalším prchajícím. Ale je v tom ještě něco víc: když trávíte několik týdnů a měsíců natěsnaní v maličkých prostorách, obvykle ve tmě, přimáčknutí k tělům spoluputovníků, které kolikrát ani neznáte, ale o to důvěrněji jste obeznámeni s každým jejich tělesným pachem, když se podrobujete příkazům, jíte, pijete, močíte, dýcháte tak jak vám to "průvodci" nařizují, když nepoznáte, kdy je noc, kdy den – a dlouho cítíte jen směs děsu a nudy, není to dobrodružství a nemá smysl o tom vyprávět. A komu byste to vyprávěli? Člověk, který to nezažil, to beztak nepochopí. A ten, který to zažil, ví své.

V tomhle se uprchlíci z Afriky a Asie podobají válečným veteránům: ti o svých zážitcích obyčejně mluví jen mezi sebou.

My, lidé prchající z nesvobodné Evropy, jsme každý měli svůj příběh a rádi jsme se s ním chlubili. Nevadilo, že se jako vejce vejci podobal jiným příběhům.

Dnešní uprchlíci a migranti jako by neměli ani vlastní příběh. Musejí se o něj podělit s ostatními. Mají všichni jen jeden jediný.

Autor: Iva Pekárková | středa 7.10.2015 8:30 | karma článku: 33,61 | přečteno: 3346x
  • Další články autora

Iva Pekárková

Jak se K. stal mocným čarodějem

Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.

3.4.2017 v 8:35 | Karma: 40,30 | Přečteno: 6098x | Diskuse | Ostatní

Iva Pekárková

Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

14.3.2017 v 9:07 | Karma: 37,57 | Přečteno: 5180x | Diskuse | Ostatní

Iva Pekárková

O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen

Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.

8.3.2017 v 9:04 | Karma: 39,00 | Přečteno: 4754x | Diskuse | Ostatní

Iva Pekárková

Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge

Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík

6.3.2017 v 9:12 | Karma: 34,60 | Přečteno: 2023x | Diskuse | Ostatní

Iva Pekárková

Obejměte fobika (O strachu)

Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je

5.12.2016 v 8:30 | Karma: 34,92 | Přečteno: 2848x | Diskuse | Ostatní
  • Nejčtenější

Barbaři na hranicích. Fotky od Hamásu zahanbily západní média

6. října 2024

Seriál Pokud vás už válka na Blízkém východě unavuje, podívejte se na fotky ze 7. října loňského roku. Ty...

K romskému chlapci po konfliktu s učitelem jela záchranka. Zasáhla policie

5. října 2024  13:02,  aktualizováno  8.10 14:41

Policie řeší incident, při kterém se v Koryčanech na Kroměřížsku fyzicky střetl učitel s žákem....

Obsese zbraněmi, morbidní porno a stres. Vrah z fakulty střílel už na střední

3. října 2024

Premium Čtyřiadvacetiletý muž ze středostavovské rodiny bez ekonomických problémů a se slibně rozběhlou...

Malý Vilík prohrál svůj boj s rakovinou. Sbírka pomohla rodině strávit čas spolu

2. října 2024  11:16

Rodiče malého Vilíka na stránce Donio v červenci vybírali peníze, díky kterým se mohli plně věnovat...

Izraelci vpadli do Libanonu. Jedno z nejhorších období historie, řekl premiér

1. října 2024  6:32,  aktualizováno  13:39

Izrael v noci zahájil pozemní operaci na jihu Libanonu. Podle prohlášení izraelské armády jde o...

Ukrajinci zasáhli sklad zbraní v Rusku. Byla v něm severokorejská munice

9. října 2024  12:48

Sledujeme online Ruské ministerstvo obrany ve středu oznámilo, že protiletecká obrana zničila 47 ukrajinských dronů...

Za zbití a zapálení známého soud bezdomovcům rozdal tresty od 13 do 17 let

9. října 2024  9:26,  aktualizováno  12:47

Krajský soud v Českých Budějovicích rozdal tresty v kauze lednové vraždy v Českém Krumlově. Tři...

Slovenský nejvyšší soud nevidí v atentátu na Fica terorismus

9. října 2024  12:28,  aktualizováno  12:46

V případu květnového atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica nevidí slovenský Nejvyšší soud...

Dospělí si mohu legálně koupit lehké drogy, kratom či HHC, schválil Senát

9. října 2024  5:53,  aktualizováno  12:44

Naposledy ještě ve svém předvolebním složení se sešel Senát. Schválil změnu zákona o návykových...

Rozdáváme měsíčkový šampon od Weledy ZDARMA
Rozdáváme měsíčkový šampon od Weledy ZDARMA

Jak připravit koupel vhodnou přímo pro vaše miminko? Přihlaste se k testování a vyzkoušejte jemný dětský šampon a sprchový krém v jednom. Měsíčková...

  • Počet článků 313
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 7513x
Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com