2. Opustíš-li mne, zahyneš (Je každý emigrant zrádce vlasti?)

Když jsem se v polovině osmdesátých let připravovala na emigraci, neřekla jsem o tom skoro nikomu. Můj tatínek, v té době už hodně otrávený a zklamaný režimem, byl podle mého odhadu schopný mě udat na policii, kdyby tušil,

že chci zahnout kramle – ne snad proto, že by socialistické Československo tolik miloval, ale proto, že se o mě bál a věděl, že mě ve velkém světě nemůže mít pod kontrolou.

Řekla jsem to jen jednomu člověku: kamarádovi Karlovi, se kterým jsme často jezdili na hory do povolených zemí – Rumunska a Bulharska – a který by podle mého přesvědčení mohl pochopit mou touhu poznat svět. K mému překvapení ji nepochopil ani náhodou.

"Tady ses přece narodila!" lomil nade mnou rukama člověk, kterého jsem mnohokrát slyšela plánovat (jen ve fantazii, samozřejmě), jak se "prostřílí přes čáru", jak "by to chtělo vybombardovat aspoň pár šokyjálistickejch podniků, aby soudruzi viděli" a tak dále. Teď se dočista podělal, když jsem mu řekla, že hodlám – vcelku prozaicky a zaručeně bez mrtvol – získat cestovní doložku do Jugoslávie a odtamtud se proplížit přes hranici do Rakouska.

"To chceš být pohřbená někde v cizí zemi?" rozčiloval se zdravý, sotva dvaadvacetiletý chlap, který měl už dávno naplánovaný vlastní pohřební rituál: svlíknout z něj všechno, co se dá použít, a bez cavyků ho zahrabat do hlíny.

Karel mi neodpustil až do své smrti o nějakých dvanáct let později. Přes veškeré silácké řeči a touhu cestovat, což zpoza železné opony prakticky nešlo, měl v sobě hluboce zakořeněnou víru, že vlast je jenom jedna, a kdo ji opustí, žádnou jinou už nenalezne. A že opustit ji je zrada.

Když se nad tím zamyslím, vidím, že tuhle víru do nás v socialistickém Československu pilně zasívali už od útlého věku. Ve škole nás známkovali z přednesu básně Viktora Dyka Země mluví, a když jsme ze sebe vášnivě vysypali: "Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš", hned jsme dostali lepší známku. Báseň je to moc pěkná a je o zodpovědnosti a mravní síle. Nevím, jestli by se Dykovi líbilo, že si ji komunisti takhle přivlastnili.

Každopádně jsem tehdy prchala sice natěšená na nová dobrodružství, ale s vědomím, že někoho nebo něco zrazuju. Že jsem v čemsi zklamala očekávání.

Když jsem se koncem listopadu 1989, jen čtyři a půl roku po útěku, zas mohla do vlasti podívat, kamarád Karel řekl: "No jo, já věděl, že to tam pro tebe není." Otec mi dlouho vyčítal, že jsem mu "všechno zatajila a svévolně si odešla" a jeho nová manželka mě uvítala větou, jejíž přesné znění i intonaci si pamatuju dodneška: "Ty jsi si emigrovala a vůbec tě nezajímalo, že tady budeme mít nadměrnej byt!"

(Mluvila o nařízení platném v tehdejším ČSSR, podle kterého musel každý člověk, který měl k dispozici víc čtverečních metrů, než bylo stanoveno, platit o něco vyšší nájem – stát se tak snažil bojovat s nedostatkem bytů. Nemusím snad ani říkat, že mého tatínka a jeho manželku nic podobného nepostihlo, šlo jen o to, že by se to teoreticky bylo bývalo mohlo stát, a čí by to byla vina?)

V pozdějších letech, když vyšlo najevo, že můj tatínek svého času pracoval jako tajný agent StB, ozvalo se mi několik lidí s tím, že mu jistě nic jiného nezbývalo, přimáčkli ho, když jsem emigrovala. Jenže tatínek byl agentem, jak aspoň stojí v papírech, od roku 1972 do roku 1979. Já emigrovala v roce 1985. A navíc, věřte tomu nebo ne, si mého odchodu nikdo nevšiml – jako student jsem zřejmě nebyla registrovaná jako pracovník a žádný zaměstnavatel si nestěžoval, že nechodím do práce. Svým odchodem jsem nezpůsobila potíže vůbec nikomu – dokonce jsem po svém návratu v roce 1997 musela složitě přesvědčovat úřady, že jsem skutečně strávila řadu let v zahraničí.

Přesto se zdálo, že mi, až na pár výjimek, nechtějí emigraci odpustit ani dobří přátelé.

Dnes už je celonárodní pocit, že každý, kdo se rozhodl žít v zahraničí, zradil vlast, o hodně slabší, ale tu a tam se s ním dosud setkáte. Bylo by snadné pokoušet se ho vysvětlit tajnou závistí ("Podívejte se, tak tenhleten si žije v Německu/Itálii/Americe, a já, i když jsem mnohem chytřejší a šikovnější, jsem nikdy nevylez z Balíkova"), ale to je, myslím si, příliš jednoduché vysvětlení. Nenávist k emigrantům je složená z víc věcí, jistě v ní hraje roli fakt, že mnozí emigranti se po návratu či při svých dovolených v Čechách a na Moravě chovali jako hrozní hauři: oni vědí všechno, oni jsou zcestovalí, zápecníci, co zůstali doma, vědí velké h. Emigranti si často hrají na to, jak "zapomněli rodnou řeč", pletou do češtiny cizí slova, špatné rody či pády, mluví s "přízvukem", ukazují, jak úžasně se pocizinečtili a jak málo pro ně rodná hrouda znamená. Člověk, který nestrávil delší dobu v zahraničí, nemůže tušit, že tohle bývají právě ti týpkové, kteří se řeč své "nové vlasti" nikdy pořádně nenaučili a oni sami se v ní cítí jako velké h. Tenhle druh emigrantů si pak periodicky léčí mindráky ve své rodné zemi – a je na první pohled hodně nápadný. Sama, a to jsem strávila v zahraničí skoro půl života, je těžko snáším.

Zdá se mi ale, že část odporu k emigrantům ze strany populace, která zůstala doma, je daná – no ano, vlastenectvím. Nechci se pouštět do historických úvah, ale možná to ani není potřeba. Stačí, když si ti z nás, kterým je dnes přes čtyřicet, vzpomenou na agitační vlajkoslávy, pionýrské sliby, socialisticky-vlasteneckou rétoriku. Tohle všechno nás mělo přesvědčit, že naše česká kotlinka (ač svého času, z vlasteneckého a heslotepeckého hlediska nepohodlně, doplněná o Slovensko) je pro pravého Čecha jediné místo na světě, kde může být šťastný a kde má právo – a povinnost – zůstat až do smrti.

I když jsme se mnohdy tvářili, že téhle propagandě nevěříme a ať si s ní jdou vytřít hádejte co, přece v nás z ní mnohé zůstalo a drží to a drží.

V jiných zemích na světě to může být docela jinak. Třeba lidé z narození v Izraeli mi říkali, že i když je Izrael pojímán jako "vlast pro všechny Židy", vláda se v lidech nesnaží vyvolat pocit, že tam musejí zůstat navěky. Pokud rodilý Izraelec splní svou povinnost vůči rodné zemi (vojenskou službu), nikdo se ho nesnaží k Izraeli mravně připoutat. A USA si, jak se zdá, lidí ochotných dlouhodobě žít v zahraničí naopak považuje: vždyť se rozhodli přežívat v nepochybně příšerných podmínkách v nepochybně nebezpečném koutě světa.

Možná že předrevoluční odpor k emigrantům z Čech a Moravy souvisel s faktem, že jakmile jsi "zdrhnul za kopečky", nemohl ses dost dobře vrátit. Opustit Československo bez dovolení, to byl trestný čin, za který jste mohli jít na rok za mříže, a ČSSR si dalo práci s tím, aby většina uprchlých byla v nepřítomnosti řádně odsouzena. (V lágrech či ubytovnách pro uprchlíky v Itálii, Rakousku či Německu řada čerstvých emigrantů netrpělivě čekala na rozsudek – ten jim totiž leckdy poskytl dobrý důvod pro získání azylu.) Emigranti byli tím pádem nejen zrádcové vlasti, ale i kriminálníci.

V Polsku to bylo jiné. Nechtělo se mi tomu uvěřit, ale z Polska se i v dobách největší nesvobody dalo poměrně snadno odejít. A hlavně: emigranti do své vlasti směli bez problémů posílat peníze příbuzným a směli se do ní vracet. V Americe se dokonce tradovalo, že každá velká polská rodina by měla mít aspoň jednoho člena na Západě, aby se uživila. A vidíte to: v Polsku, jak mi aspoň tvrdí Poláci, se takový odpor k emigrantům jako v Československu nikdy neuhnízdil. Přitom jistě všichni prošli podobným zvlastenčujícím procesem jako Češi či Moraváci.

V Nigérii, jak jsem se na vlastní oči přesvědčila díky příteli K., je vztah k emigrantům velmi pozitivní. Mnozí jsou oslavováni jako hrdinové – hlavně ti, kterým se na Západě podařilo prosadit v nějakém důležitém oboru, a pak hned ti, kteří pilně posílají půl výdělku příbuzným domů. Přitom se většina Nigerijců projevuje jako velcí vlastenci, kteří svou zemi upřímně milují a plánují si návrat domů aspoň po smrti, když už po celý život žijí jinde. Dokonce i lidé po pár letech v zahraničí bez milosti deportovaní si v Nigérii (a v těch částech Afriky, o kterých něco vím) užívají velké vážnosti. Vždyť poznali, jak to chodí ve velkém světě! A i když jim to nevyšlo, aspoň se pokusili...

Naproti tomu Eritrea, země dnes považovaná za ještě méně svobodnou než Severní Korea, má celou mašinérii určenou pro boj s lidmi toužícími z ní uprchnout či jinými nepohodlnými živly. Je to prý systém osmi set věznic, z nichž mnohé tvoří jen kontejnery na poušti a ostnatý drát. Pokud si mí vrstevníci chtějí oživit či mladší generace poznat, jak asi vypadala propaganda v ČSSR v sedmdesátých letech, stačí si najít na internetu oficiální stránky eritrejského ministerstva pravdy... pardon, informací. Je to na netu a je to v barvách, ale jinak se to navlas podobá tomu, v čem jsem vyrůstala já. Včetně hydry imperialismu a vlasteneckých hesel.

Nepokouším se z těchhle pár příkladů dělat dalekosáhlé závěry. Ale přesto se mi vnucuje postřeh, že emigrant je největší zrádce vlasti právě v zemích, ze kterých se nejhůř utíká a které svobodomyslnému občanovi poskytují nejvíc důvodů k emigraci. Když sleduju, jak Severokorejci -- v dlouhých hustých řadách s vlajícím praporem -- hlasitě skandují hesla odsuzující Jižní Koreu, imperialismus a zrádce vlasti, kteří se pokusili uprchnout (obvykle bezúspěšně), obyčejně se zachvěju hrůzou: je totiž klidně možné, že ne všichni z nich jen otvírají pusu a vyrážejí z ní slova, kterým nevěří, ve snaze zůstat naživu. Je klidně možné, že mnozí heslům, kterými je krmili od narození, doopravdy věří. A že v odvážlivcích toužících uprchnout skutečně vidí zrádce.

Uprchnout z Eritreje je o mnoho snazší než uprchnout ze Severní Koreje, ale i tak je to prý hodně nebezpečné: do prchajících občanů vojáci střílejí. A to je jen začátek. Potom je čeká dlouhá cesta přes poušť. Jestli jsou migranti z Eritreje, kteří dnes připlouvají na loďkách k evropským břehům, pro své krajany, co zůstali doma, zrádci vlasti, to se asi nedozvíme. Eritrea nepovoluje vstup zahraničním novinářům, a pokud tam někteří proniknou na zapřenou, riskují věznění nebo i smrt. Ale vůbec bych se nedivila, kdyby uprchlíci z Eritreje v myslích svých spoluobčanů zrádcové vlasti byli.