O Brulíčkovi (pohádka) – Věnováno Kohoutkovi

Žil byl jednou jeden povídálek. Není už známo, jak se jmenoval, ale když mu budeme říkat třeba Brulíček, nikdo se kvůli tomu nebude trápit.

    Jak už bylo řečeno, Brulíček byl povídálek; ne snad, že by toho měl tolik co říct, ale hodně říct potřeboval. Potřeboval vyslovit pocity, pro které nikdo ještě nevymyslel slova. Věci, pro které jsou pohledy z očí do očí, pocity, o kterých se dá báječně mlčet… ale slov je žalostně málo a příliš se podobají řadě (nejedné řadě) slov, která znamenají i mnoho dalších pocitů, citů…
    Jednoho rána se Brulíček probudil a pod hlavou našel slovník, ve kterém se toho hemžilo slovy jako puhlenutá  pašumidla, korypalce vůmyší, síženot, fežidůla a… a tak podobně. Brulíček se do toho slovníku ponořil, přímo do něj skočil šipku, potopil se pod samé dno, nadýchl se a začal zpívat píseň rozbřesku, kterému je každá dálnice krátká a silnice úzká. Po počáteční úzkosti zatleskal, až jasným, zářivým výkřikem probudil hejno pestrobarevných motýlů, kteří jakoby čekali na jeho příkaz a zapálili oblohu žhavou touhou, která vyvěrala z jejich nejhlubší podstaty.
    Brulíčka vlastně nikdy nenapadlo se potápět – byl potopený ve své skořápce; když už ne celý život, tak rozhodně hodně, hodně dlouho. Už velmi dlouho žil život šneka, který se pomalu pohyboval z místa na místo; z tohotéž místa na totéž místa, jako když v tělocvičně pochoduješ už půl hodiny na značce a cítíš, že jsi už aspoň dvě hodiny měla být někde úplně jinde.
    Takhle to vypadá, že měl hodně osamělý život, ale on měl Brulíčka. Dokázal si s ním povídat celé hodiny, ale daleko radši s ním (se sebou) mlčel; ve skořápce, ve které spalo „latentní kuřátko“, žluté, mokré, plné něhy těch, kteří by ho rádi pohladili, kdyby ho někdy viděli.
    Někdy mi připadá, že se na sebe nerad dívám do zrcadla, že nerad poslouchám svůj hlas z nahrávky – díky Brulíčkovi už vím proč; skrz skořápku totiž prosvítá úsměv, který patří Brulíčkovi, Kohoutkovi a několika málo bytostem, o kterých se malým dětem vyprávějí pohádky, ale jsou to úsměvy, které nepatří třeba nikomu z těch, se kterými spolucestuješ ranním metrem. A i ti, kterým patří, si zaslouží každý ten svůj, jenže úsměvy se (alespoň na první a druhý pohled) podobají jeden druhému jako vejce vejci… Je strašně (opravdu STRAŠNĚ!) málo úsměvů, jmen, pocitů a citů… a tak žil Brulíček v ulitě a jen občas vystrčil tykadla. A občas o některé to tykadlo přišel. A strašně nerad se opakuje.
    Naštěstí je Brulíček příbuzný ještěrkám, kterým dorůstají ulomené ocásky; jen to dorůstání trvá někdy strašidelně dlouho. Pak se Brulíček bojí ze skořápky vystrčit byť jen drápek; o některé už přišel. Někdy shodou okolností, někdy vlastní neopatrností… a představa, že se ti rozláme na atomy i ta skořápka… FUJ!
    Za zpěvu motýlů si jednoho překrásného odpoledne Brulíček uvědomil, že skrz skořápku nesvítí sluníčko; zpěv motýlů ho vylákal ven. Už dlouho mu byla zima a skořápka, která dokázala odfiltrovat všechny hlasy, které ho v jeho únavě nenechaly vyspat, začala křičet; zprvu jen potichu sténala jak špatně namazané dveře, ale po čase vydávala takové zvuky, že Brulíček nemohl už ani spát, ani být vzhůru; a tak vyšel ven. Nejprve na kratičkou chvilku, jen tak na „zdravotní procházku“, a když zjistil, že motýlí zpěv rozsvítil na obloze pochodeň, vyšel ze sebe ven. Nechal se hladit sluníčkem a mlčel.
    V ruce měl pořád ten slovník, ve kterém objevoval stále nová slova; slova, která sice nikdy neslyšel, ale měl pocit, že vyvěrají z nejhlubší hlubiny moře, do kterého se ponořil. Slova, která mu pud sebezáchovy nikdy nedovolil někomu říct…

    Teď bychom si mohli myslet, že všechno skončilo dobře. Řekneme si to? Vždyť Brulíček má před sebou nejspíš ještě mnoho desetiletí života a motýli dokážou zpívat ty nejkrásnější písně na mnoho generací dopředu. Víš co? Řekněme si to.